26 Cdo 439/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra
ve věci žalobkyně M. R., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. R.,
zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu a garáže, vedené
u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 1101/98, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2004, č. j. 23 Co
121/2004-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zrušení práva společného nájmu účastníků
k „bytu č. 24 sestávajícímu z kuchyně a 3 pokojů s příslušenstvím ve čtvrtém
podlaží domu čp. 2155 v N. a garáži v přízemí domu čp. 2155 v N. (dále jen
„předmětný byt“, resp. „byt“ a „garáž“).
Zamítavé rozsudky Okresního soudu v Nymburce (soudu prvního stupně) ze dne 23.
listopadu 1999, č. j. 5 C 1101/98-22, a ze dne 20. března 2002, č. j. 5 C
1101/98-78, byly k odvolání žalobkyně zrušeny usneseními Krajského soudu v
Praze (odvolacího soudu) ze dne 22. listopadu 2000, č. j. 23 Co 514/2000-47, a
ze dne 10. prosince 2002, č. j. 23 Co 454/2002-107, a věc byla vždy vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V pořadí třetím rozsudkem ze dne 29. srpna 2003, č. j. 5 C 1101/98-138, soud
prvního stupně žalobu opětovně zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 6. dubna 2004, č. j. 23 Co
121/2004-156, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že dne 23.
listopadu 1983 byl splacen členský podíl k předmětnému bytu a garáži, že již
dne 15. prosince 1983 a následně dne 15. ledna 1985 uzavřel žalovaný s SBD v N.
dohodu o odevzdání a převzetí bytu a garáže, že teprve dne 22. ledna 1985 bylo
vydáno rozhodnutí o přidělení bytu a že dne 28. ledna 1985 oznámilo bytové
družstvo žalovanému své rozhodnutí o přidělení bytu a garáže. Dále rovněž
zjistil, že ve věci sp. zn. 5 C 885/97 Okresního soudu v Nymburce bylo
manželství účastníků uzavřené dne 5. března 1966 pravomocně rozvedeno ke dni
29. září 1998, že žalovaný se odstěhoval do předmětného bytu ze společné
domácnosti s žalobkyní již v srpnu 1983, že tehdy žalobkyně neměla do tohoto
bytu přístup, že od této doby účastníci společně nehospodařili a intimně spolu
nežili, že tento stav se nezměnil ani po roce 1985 a ani nikdy později a že k
obnovení žádné z uvedených funkcí manželského soužití nedošlo ani v roce 1993,
kdy se žalobkyně přestěhovala do předmětného bytu. Na tomto skutkovém základě
soudy obou stupňů předně dovodily, že ke dni 28. ledna 1985 byly ve vztahu k
předmětnému bytu naplněny předpoklady vzniku práva společného užívání bytu
manžely ve smyslu § 154 odst. 2 a § 155 ve spojení s ustanovením § 175 odst. 2
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 1991
(dále jen „obč. zák. před novelou“). Současně však dovodily, že právo
společného užívání bytu manžely podle § 175 odst. 2 obč. zák. před novelou
přesto nevzniklo, neboť účastníci spolu ke dni 28. ledna 1985 trvale nežili (§
175 odst. 3 obč. zák. před novelou). Jelikož tento stav se nezměnil ani do 1.
ledna 1992, právo osobního užívání bytu vzniklé podle dřívějších předpisů pouze
žalovanému se k tomuto dni transformovalo na právo nájmu bytu žalovaného ve
smyslu § 871 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., ve znění po novele
provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Ohledně garáže
odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že právo osobního
užívání garáže podle § 196 obč. zák. před novelou nevzniklo, neboť
představenstvem bytového družstva nebylo vydáno rozhodnutí o přidělení garáže
(ve smyslu § 196 odst. 1 obč. zák. před novelou). Poté uzavřely, že za této
situace účastníkům nesvědčí právo společného nájmu bytu manžely (a ani právo
společného nájmu garáže), a proto nelze rozhodnout o jeho zrušení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“). Uvedla v něm, že napadené rozhodnutí (ve spojení s rozsudkem soudu
prvního stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítla, že
závěr, že účastníci spolu trvale nežili, je „založen pouze na obsahu
rozvodového spisu, aniž bere na vědomí jeho specifičnost danou skutečností
účelových tvrzení a subjektivním popisem událostí účastníky … svůj vliv má i
určité zkratkovité vyjadřování a především zájem účastníka nebo účastníků
dosáhnout rozvodu, čemuž podřizují pak i své výpovědi, které často neodpovídají
skutečnosti …“. Podle žalobkyně žalovaný ve skutečnosti neodešel z původního
bytu účastníků v srpnu 1983 a naopak v něm zůstal i nadále bydlet a do
předmětného bytu, k němuž byl členský podíl splacen ke dni 14. srpna 1981, se
pak účastníci přestěhovali společně v září 1984, a to poté, co družstvo
odstranilo závadu na střešní krytině domu; v roce 1993 došlo pouze k
přestěhování zbývajících věcí od dcery za vydatné pomoci žalovaného. Soudům
rovněž vytkla, že vyšly z nesprávné protokolace v dovolání konkretizované
pasáže její účastnické výpovědi v rozvodovém řízení, a současně uvedla, jak
tato pasáž měla být správně zaprotokolována. V této souvislosti dodala, že
uvedené nesprávné protokolaci v řízení o rozvod manželství se nebránila, neboť
vyhovovala jejímu úmyslu se rozvést, a neuvědomila si, jakou úlohu bude jednou
hrát tato její výpověď ve sporu o byt. Na nesprávnost zjištěného skutkového
stavu lze podle žalobkyně usuzovat i z toho, že oba účastníci převedli svůj
původní byt na dceru. Z toho podle názoru žalobkyně plyne, že k zániku společné
domácnosti účastníků v srpnu 1983 a ani nikdy poté nedošlo. Zde poukázala na
konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu týkající se zániku společné domácnosti
mezi manžely. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadené rozhodnutí
odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k
dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítl, že opírá-li žalobkyně přípustnost
dovolání o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., lze v dovolání úspěšně
uplatnit pouze dovolací důvod nesprávního právního posouzení věci. Dále uvedl,
že žalobkyně sice v dovolání poukázala na nesprávné právní posouzení věci
odvolacím soudem, avšak ve skutečnosti je její dovolání pouhou polemikou se
skutkovými zjištěními, z nichž soudy obou stupňů vycházely. Navrhl, aby
dovolání bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 6. dubna 2004,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen
„o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného
advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady podle § 241a odst. 2 písm.
a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §
229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v
případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné, neboť
soud prvního stupně svým třetím rozsudkem nerozhodl jinak než v předcházejících
dvou rozsudcích; ve všech případech šlo o rozsudky zamítavé.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého
dovolání žalobkyně opřela) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím
naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst.
3 o.s.ř.).
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka
nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti)
skutkových zjištění, jak správně namítl žalovaný. Ve skutečnosti tedy
dovolatelka brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti
způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění
čerpaly. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím
řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §
237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve
smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm.
c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro
posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost)
skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z
okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěrů, které soudy učinily
při posouzení věci podle § 175 odst. 2 a 3 obč. zák. před novelou a podle § 871
odst. 1 obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost
dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst.
5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, která
zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího
řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce
950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení
s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších
předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí
vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve
znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. června 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu