26 Cdo 446/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce R. P., proti
žalovanému T. B., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod
sp. zn. 15 C 85/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 27. června 2000, č.j. 35 Co 254/2000-50, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 575,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení jeho zástupci.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 2. února 2000, č.j. 15 C
85/99-31, zavázal žalovaného vyklidit byt č.1, o velikosti 2+KK, I. kategorie,
v l. podlaží v P. a vyklizený odevzdat žalobci do 3 dnů od právní moci
rozsudku. Rozhodl též o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. června 2000, č.j. 35
Co 254/2000-50, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé
změnil jen tak, že lhůta k vyklizení bytu činí 3 měsíce od právní moci
rozsudku, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a v
závislém výroku o nákladech řízení potvrdil. Současně rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Soud druhého stupně především přejal jako správná skutková
zjištění učiněná soudem prvního stupně z výslechu účastníků, svědků a z
provedených listinných důkazů. Konstatoval, že soud prvního stupně provedl
potřebné důkazy, z nichž správně zjistil skutkový stav věci, a přestože věc
neposoudil zcela správně po právní stránce, rozhodl věcně správně. Soud druhého
stupně především shodně posoudil, že žalobce spornou dohodu ze dne 26. 4. 1999,
kterou měla být převedena členská práva a povinnosti na žalovaného, nepodepsal,
a tedy ani neuzavřel. Přitom konstatoval, že soud prvního stupně provedl důkazy
(zejména protokoly o rekognici a znaleckým posudkem, které byly
původně vypracovány pro potřeby souběžného trestního řízení) v rámci občanského
soudního řízení, jako důkazy listinami podle § 129 odst. 1 občanského soudního
řádu (dále jen o.s.ř.), když tyto listiny v řízení přečetl. Žalovaný měl přitom
možnost se k těmto důkazům vyjádřit. Listina - znalecký posudek - je stěžejním
důkazem, který prokazuje, že žalobce spornou dohodu nepodepsal. Ostatní důkazy,
(doklad o ztrátě občanského průkazu, zpráva posádkové ošetřovny, okolnost, že
žalovaný neoznačil žalobce jako osobu, která s ním jednala o převodu
členských práv a povinností), dále tento závěr podporují. V uvedeném posudku
byl současně vyloučen i podpis ze strany otce žalobce, byť tento ve své
svědecké výpovědi přiznal, že za žalobce podepsal podnájemní smlouvu. Protože
žalovaný nedoložil, že by žalobce k uzavření dohody o převodu členských
práv a povinností zmocnil jinou osobu, která měla jeho jménem
jednat, a protože žalobce tento úkon jiné osoby jednající bez plné moci
neschválil, nejedná se o úkon žalobce, kterým by mohl být vázán. Odlišně pak
soud druhého stupně posoudil samotnou spornou dohodu o převodu členských práv a
povinností, kterou označil za absolutně neplatnou, uzavřenou v rozporu se
zákonem, neboť dosud neidentifikovaná osoba, vydávající se za žalobce, nebyla
nositelem členských práv a povinností, která by byla oprávněna je převést (§ 39
občanského zákoníku dále jen o.z.).
Odvolací soud dále shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že
aktivní legitimace žalobce v tomto sporu vyplývá z ustanovení § 126 odst. 2
o.z., neboť to dává oprávněnému detentorovi (např. nájemci) právo na ochranu
proti zásahům do jeho práv obdobných právům na ochranu vlastníka, přičemž
žalobce předložil při jednání listinu ze dne 14.8.1998, která dokládá,
že nabyl členská práva a povinnosti spojená s členstvím ve Stavebním bytovém
družstvu P., s právem nájmu k předmětnému bytu. S tímto právem na ochranu nelze
nijak zaměňovat úpravu obsaženou v ustanovení § 684 o.z. Toto ustanovení
zakotvuje oprávnění nájemce odstoupit od smlouvy v případě, že
pronajímatel neučiní v přiměřené lhůtě opatření k ochraně práv nájemce vůči
třetí osobě, která do tohoto práva zasahuje. Úkon obsažený v listině ze dne
2.5.1999 byl učiněn pouze ve vztahu mezi účastníky a řešil okamžitou situaci.
Nešlo proto v žádném případě o projev žalobce směřující k odstoupení od nájemní
smlouvy vůči výše uvedenému družstvu jako pronajímateli.
Soud druhého stupně uzavřel, že za opodstatněné lze považovat odvolání
jen ohledně lhůty k vyklizení, kterou sám stanovil v trvání tří měsíců od
právní moci rozsudku. Zamítl také návrh žalovaného, aby proti rozsudku bylo
připuštěno dovolání, neboť jím vymezená otázka, zda s ohledem na ustanovení §
684 o.z. je oprávněn žalobu podat nájemce bytu nebo jeho vlastník, není otázkou
zásadního právního významu pro rozhodnutí v projednávané věci ( § 239
odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek soudu druhého stupně nabyl právní moci dne 2.srpna 2000.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal žalovaný dne l.září
2000 dovolání, doplněné podáním, došlým soudu dne 29.prosince 2000, v němž se
odvolává na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 239 odst. 1 téhož zákona. Jako
dovolací důvody uvádí naplnění předpokladů obsažených v ustanovení § 241 odst.
3 písm. b) , c) a d) o.s.ř. Podle názoru dovolatele má napadené rozhodnutí po
právní stránce zásadní význam. Dovolatel současně vytýká soudu,že neprovedl
řádně rozhodující důkazy podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu,
a nedal možnost žalovanému vyjádřit se ke znaleckému posudku
a klást znalci otázky, v důsledku čehož soud vycházel ze skutkového
zjištění, které nemělo v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dále
vytýká odvolacímu soudu, že chybně vyložil obsah listiny ze dne 2.5.l999,
předložené žalovaným. V této souvislosti uvádí, že odvolací soud směšuje dvě
skutečnosti a to práva a povinnosti vyplývající z ustanovení § 126 odst. 2 o.z.
a práva a povinnosti vyplývající z ustanovení § 684 o.z. Podle
názoru žalovaného je nepochybné, že žalobce využil svého práva od nájmu
odstoupit, které mu dává § 684 o.z. Tím zanikl jeho nájem k předmětnému bytu.
Skutečnost, že si to žalobce posléze rozmyslel a snaží se dosáhnout vyklizení
bytu podle ustanovení § 126 odst. 2 o.z., nemůže mít vliv na to, že již není
oprávněn byt užívat. Žaloba tak měla být zamítnuta pro nedostatek aktivní
legitimace na straně žalobce. Současně upozorňuje na tu skutečnost, že soudy
obou stupňů uvádějí stále chybné bydliště na straně žalovaného. Dovolatel na
závěr navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů.
Žalobce se vyjádřil k dovolání žalovaného v podání, došlém soudu dne
23. října 2000. Uvádí zejména, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, které mělo oporu v provedeném dokazování. Bylo na
žalovaném, aby se po konstatování obsahu příslušného znaleckého posudku k
tomuto vyjádřil, případně aby navrhl výslech tohoto znalce. Pokud tak neučinil,
nemůže dnes namítat tyto vady. Stejně tak se žalobce domnívá, že názor soudu na
obsah listiny ze dne 2. 5. 1999 je správný, s námitkou nedostatku aktivní
legitimace na straně žalobce se oba soudy vypořádaly již v
předcházejícím řízení. Na závěr uvádí,že označení žalovaného je na místě.
Žalovaný by musel prokázat, že jednak na této adrese nemá bydliště
nebo se na ní nezdržuje, a současně, že se na této adrese zdržuje
jiná osoba téhož jména, v důsledku čehož by jedině mohlo dojít k záměně s jinou
osobou. Na závěr žalobce navrhuje, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným
po řízení, provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právní předpisů, t.j. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.),
shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a splňuje formální i
obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o.s.ř. Poté se dovolací soud zabýval
přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. l o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z obsahu podaného
dovolání (zejména z jeho doplnění) vyplývá, že žalovaný
odvozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a). Tato
domněnka dovolatele je však mylná. Odvolací soud sice prodloužil lhůtu k
vyklizení bytu na 3 měsíce, nicméně tato změna se nedotýká výroku ve věci samé,
když jde jen o lhůtu k vyklizení bytu (srovnej R 28/1993). Výrok ve věci samé
rozsudku soudu prvního stupně pak byl soudem druhého stupně potvrzen. Jde-li
tedy (jako v tomto případě) o rozsudek odvolacího soudu, jímž
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je nutno posuzovat přípustnost
dovolání ve smyslu ustanovení § 237, § 238 odst. 1 písm. b) a § 239
odst. l a 2 o.s.ř.
Vady vyjmenované v § 237 odst. l o.s.ř., jejichž existence zakládá
přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami
uvedenými v § 237 odst. 2 o.s.ř.), v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu
se nepodávají. Odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně
nepředcházel případný jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož
soudu (§ 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř). Soud druhého stupně též ve výroku
nevyslovil, že je proti jeho rozsudku dovolání přípustné (§ 239 odst. 1
o.s.ř.), resp. žalovaným v tomto směru podaný návrh dokonce výslovně zamítl.
Skutečností tedy ovšem současně je, že žalovaný v průběhu odvolacího řízení,
ještě před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, ve smyslu ustanovení § 239 o.s.ř.
navrhl, aby v případě, že rozhodnutí soudu prvního stupně
bude potvrzeno, soud druhého stupně přípustnost dovolání proti svému rozhodnutí
vyslovil.
Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem
přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Zde je nutno poukázat na
skutečnost, že zákon ve svém ustanovení § 239 svěřuje odvolacímu,
resp. v případě § 239 odst. 2 o.s.ř. i dovolacímu soudu, oprávnění založit,
resp. posoudit, přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž by jinak dovolání nebylo přípustné. Zde je poukazováno na to, že jde o
řešení, které umožňuje v konkrétní věci zvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje
jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Je nepochybné, že připuštění přezkoumání
rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má povahu výjimečného opatření, a že
je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby
šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí
odvolacího soudu. Musí se současně jednat o takové právní
otázky, jejichž právní význam se vztahuje ne toliko úzce k vlastní projednávané
věci, ale jejich dopad je třeba posuzovat obecně. K naplnění tohoto předpokladu
proto dochází především tehdy, jde-li o řešení právních otázek v
právní teorii a praxi dosud sporných a judikaturou neřešených.
Jestliže zákon uděluje toto oprávnění jen jako výjimečné a za
výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního
významu, pak se dovozuje, že dovolání v těchto případech
může být připuštěno jen pro řešení právních otázek. Z této zákonné zásady je
proto třeba dovodit, že dovolatel je oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího
soudu za podmínek ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. jen z důvodu uvedeného v
§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., t.j. pouze proto, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Již z uvedeného vyplývá, že jestliže žalobce ve svém dovolání uvádí
dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., nelze k takto
uplatněnému dovolacímu důvodu v této věci přihlížet.
Pokud se týče dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř., je třeba zkoumat, zda rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení nutno považovat omyl
soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy,
jestliže soud buď použil při právním posouzení věci jiný právní předpis, než
který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis,
ale nesprávně jej vyložil.
V posuzovaném případě žalovaný již ve svém návrhu na připuštění
dovolání výslovně vymezil jako otázku zásadního právního významu to, zda je
oprávněn předmětnou žalobu (rozumí se žalobu na vyklizení bytu) podat nájemce
bytu nebo jeho vlastník, a to s ohledem na ustanovení § 684 o.z., který je
podle názoru žalovaného speciální úpravou ve vztahu k nájemní smlouvě a k
otázce vlastnictví.
V projednávané věci odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav
ustanovení § 126 odst. 2 o.z. Podle § 126 odst. 1 o.z. má vlastník právo na
ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje,
zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Podle
odstavce 2 téhož ustanovení „má obdobné právo na ochranu i ten, kdo je oprávněn
mít věc u sebe“. Nositelem tohoto oprávnění je oprávněný držitel (129 o.z.) i
oprávněný detentor. Tak např. při nájmu věci je jejím držitelem vlastník věci a
nájemce je detentorem věci a zároveň držitelem práva nájemního. Odvolací soud
správně dovodil, že aktivní legitimace žalobce vyplývá z
ustanovení § 126 odst. 2 o.z., neboť toto ustanovení dává oprávněnému
detentorovi (nájemci) právo na ochranu proti zásahům do jeho práva obdobného
právu na ochranu vlastníka (např. vyklizení věci, kterou má v nájmu), a do
něhož třetí osoba neoprávněně zasahuje. Odvolací soud následně uzavřel, že s
tímto právem nelze nijak zaměňovat úpravu obsaženou v ustanovení § 684 o.z.
Toto ustanovení zakotvuje oprávnění nájemce odstoupit od smlouvy pro případ, že
pronajímatel neučiní v přiměřené lhůtě potřebná právní opatření k ochraně práv
nájemce vůči třetí osobě, která uplatňuje k věci práva, jež jsou neslučitelná s
právy nájemce. V této souvislosti se také po právu odvolací soud vyrovnal s
námitkou žalovaného, že žalobce nebyl k podání žaloby aktivně legitimován
s odkazem na tu skutečnost, že žalobcovo „odstoupení od smlouvy“ nebylo
adresováno pronajímateli.
Jestliže takto odvolací soud dovodil, že žalobce v tomto případě
neodstoupil od smlouvy podle ustanovení § 684 o.z., již sama tato
skutečnost vylučuje přiléhavost dovolatelem formulované - a již dříve zmíněné -
dovolací otázky.
Z vyložených důvodů je tak zřejmé, že odvolací soud na danou
problematiku aplikoval správný právní předpis, přičemž se při jeho výkladu
nedostal do jakýchkoliv interpretačních obtíží. Nelze proto mít zato, že by
dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze naplňoval zákonný
předpoklad obsažený v ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř., totiž, že by se (z
obecného pohledu) jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Z
tohoto pohledu není tedy rovněž dána přípustnost dovolání.
Konečně je nutno zmínit, že podle ustanovení § 242 odst. 3 věta druhá
o.s.ř. k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (srovnej dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm.
b) o.s.ř.) dovolací soud přihlédne (i když by např. nebyly uplatněny v
dovolání), avšak jen za předpokladu, pokud je ve věci dovolání
přípustné. Tento poslední předpoklad však v posuzované věci - jak již bylo
uvedeno - naplněn není.
Při uvážení vyloženého je proto nutno konstatovat, že v posuzovaném
případě nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení
§ 237 o.s.ř., § 238 odst. 1 o.s.ř. ani podle ustanovení § 239 odst. 1 a
2 téhož zákona.
Protože tedy u dovolání žalovaného nebyly dány předpoklady jeho
přípustnosti, dovolací soud z těchto důvodů podané dovolání odmítl jako
nepřípustné podle § 243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 218 odst. 1
písm. c) o.s.ř., aniž se tak mohl zabývat věcnou správností napadeného
rozhodnutí. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §
243b odst. 4 věta první o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 věta
první a § 151 odst. l věta první o.s.ř., když žalovaný neměl se svým
dovoláním úspěch, zatímco žalobci v tomto řízení vznikly náklady spojené s jeho
zastoupením advokátem v dovolacím řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání ) ve výši 500,- Kč podle § 11 odst. 1 písm. k/ ve
spojení s § 9 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů, a paušální náhrada hotových výdajů advokáta podle ustanovení § 13
odst. 3 téhož předpisu ve výši 75,- Kč. Celkem tak výše přisouzené náhrady
nákladů dovolacího řízení žalobce činí Kč 575,-. Podle části dvanácté, hlavy
první, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. platí, že odměna za
zastupování advokátem nebo notářem v řízení v jednom stupni,která byla
zahájena přede dnem účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle
dosavadních právních předpisů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2001
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu