26 Cdo 448/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry
Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce B. d. M., zastoupeného
advokátem , proti žalované J. F., zastoupené advokátem , o přivolení k
výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C
251/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.
února 2006, č. j. 28 Co 547/2005-35, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
3. srpna 2005, č. j. 10 C 251/2004-22, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi
žalobce z nájmu žalované k „bytu č., o kuchyni a třech pokojích s
příslušenstvím, I. kategorie, ve 2. poschodí domu v P. M. , katastrální území
H., obec P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp.
„dům“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty,
která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci
rozsudku, a uložil žalované povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat
do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu; zároveň rozhodl o nákladech
řízení účastníků a určil odměnu ustanovené zástupkyni žalované.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 20. února 2006, č. j. 28 Co 547/2005-35, změnil citovaný
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé jen tak, že žalovaná je
povinna byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do patnácti dnů po zajištění
přístřeší (výrok I.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků
(výrok II.) a určil odměnu ustanovené zástupkyni žalované za odvolací řízení
(výrok III.).
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalovaná
(nájemkyně předmětného bytu) nezaplatila žalobci (pronajímateli bytu) nájemné a
zálohy na plnění poskytovaná s užíváním bytu za březen 2002 a poté za období od
listopadu 2002 do 20. dubna 2004, kdy jí byla doručena výpověď z nájmu bytu, že
pro neplacení nájemného Obvodní soud pro Prahu 4 přivolil k výpovědi právního
předchůdce žalobce z nájmu žalované k předmětnému bytu již v roce 2003
a že v důsledku zpětvzetí žaloby odvolací soud tehdejší vyhovující rozsudek
soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Dále zjistily, že dopisem ze dne
19. listopadu 2003 sdělil žalobce žalované, že pro vysoký dluh na nájemném
nesouhlasí s jejím návrhem na výměnu bytu a že o tomto návrhu by bylo možno
uvažovat až po skončení sporu o zaplacení dlužné částky včetně příslušenství,
že dopisem žalobce ze dne
13. prosince 2004 byla žalovaná vyzvána k zaplacení dluhu na nájemném v částce
116.310,- Kč a že v dopisu ze dne 28. prosince 2004 sdělila, že k dluhu na
nájemném došlo v důsledku neumožnění požadované výměny bytu. Vzaly rovněž za
prokázáno, že žalovaná trpí depresivní poruchou střední intenzity (dříve velmi
silnou), která během roku 2002 způsobila naprostý sociální debakl, že v té době
bylo její jednání zcela pod vlivem chorobného stavu, že starší syn žalované
žije u své babičky a její mladší syn u svého otce a že v současné době je
žalovaná v plném invalidním důchodu. Na tomto skutkovém základě soudy obou
stupňů především dovodily, že je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1
písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném v době
dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč.
zák.“). Soud prvního stupně rovněž dovodil, že uplatněnou výpověď z nájmu bytu
nelze pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1
obč. zák. V této souvislosti zdůraznil, že na žalobci nelze spravedlivě
požadovat, aby neplacení nájemného ze strany žalované „trpěl po další časově
neohraničenou dobu.“ Soud prvního stupně vázal vyklizovací povinnost žalované
za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. na zajištění náhradního bytu.
Naproti tomu odvolací soud dovodil, že bylo-li přivoleno k výpovědi z nájmu
bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., lze vyklizovací povinnost žalované
z bytu, nejde-li v tomto případě o rodinu s nezletilými dětmi, vázat pouze na
poskytnutí přístřeší (§ 712 odst. 5 věta první obč. zák.). Proto ve výroku o
bytové náhradě změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované přisoudil
pouhé přístřeší.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“).
Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; uvedla, že odvolací soud
použil na posuzovanou věc správný právní předpis, tj. ustanovení § 710 odst. 3
obč. zák., avšak nesprávně jej vyložil. V dovolání – s přihlédnutím k jeho
obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – namítla, že výpověď žalobce z nájmu bytu je
neplatným právním úkonem (§ 37 odst. 1 a § 39 obč. zák.), neboť na základě v
žalobě obsaženého vymezení (a také vyhovujícího rozsudku soudu prvního stupně)
skončí běh tříměsíční výpovědní lhůty nikoliv podle § 710 odst. 3 obč. zák. ke
konci kalendářního měsíce, nýbrž – v rozporu s tímto ustanovením – až prvním
dnem čtvrtého měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Podle žalované by
měla být výpovědní lhůta určena tak, že její běh započne dnem právní moci
rozsudku, kterým bude k výpovědi přivoleno, a skončí posledním dnem třetího
kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Navrhla, aby
dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení
soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí
řízení
(§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky
(§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že odvolací
soud – s odkazem na ustanovení § 212 odst. 1 písm. d/ o.s.ř. – správně
přezkoumal vyhovující rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, byť
odvolání žalobce směřovalo pouze proti výroku o bytové náhradě. V rámci takto
vymezeného odvolacího přezkumu pak rovněž dovodil, že – z důvodů uvedených v
napadeném rozsudku – „je dán výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč.
zák.“. Jestliže – s přihlédnutím k tomuto právnímu závěru – vyhovující rozsudek
soudu prvního stupně změnil jen tak, že žalovaná je povinna byt vyklidit a
vyklizený žalobci odevzdat do patnácti dnů po zajištění přístřeší, jinak řečeno
jen tak, že vyklizovací povinnost žalované vázal nikoli na zajištění náhradního
bytu, nýbrž na poskytnutí pouhého přístřeší, pak nezbývá než dovodit, že jinak
(tj. ve zbývajících /a zároveň souvisejících/ výrocích o přivolení k výpovědi z
nájmu bytu, o délce výpovědní lhůty a o určení počátku a konce jejího běhu a o
vyklizovací povinnosti žalované z bytu) vyhovující rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil; je přitom nerozhodné, že uvedený potvrzující výrok formálně
neučinil součástí výrokové části svého rozsudku (v současné době – vzhledem k
právní moci napadeného rozsudku – již takto učinit nemůže – viz § 166 odst. 1
věta druhá ve spojení s ustanovením § 211 o.s.ř.). Dovolání – s přihlédnutím k
jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – směřuje pouze proti takto vymezenému
potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku; proti měnícímu výroku o bytové
náhradě dovolání evidentně nesměřuje.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném
případě jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/
a c/ o.s.ř. Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout
pouze v případě přípustného dovolání
(§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, ve skutečnosti v napadeném rozsahu
potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod,
kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
V posuzovaném případě odvolací soud potvrdil (ve shora specifikovaných výrocích
o věci samé) rozsudek, jímž soud prvního stupně přivolil k výpovědi z nájmu
žalované k předmětnému bytu z důvodů podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.
poté, co dovodil, že uplatněný výpovědní důvod byl naplněn (a že výpověď z
nájmu bytu není ani v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.).
Námitkou, že uplatněná výpověď z nájmu bytu je pro rozpor se zákonem (s
ustanovením § 710 odst. 3 obč. zák.) neplatná podle § 39 obč. zák. (a že k
neplatné výpovědi z nájmu bytu neměl soud přivolit), se žalovaná ve skutečnosti
pokouší zpochybnit správnost závěru o přivolení k výpovědi z nájmu bytu.
Protože uvedená otázka byla v judikatuře soudů již vyřešena
a odvolací soud se od ustáleného řešení této otázky neodchýlil, nelze
napadenému rozhodnutí přiznat zásadní právní význam.
Podle ustálené judikatury musí (písemná) výpověď pronajímatele z nájmu bytu
splňovat jednak náležitosti stanovené v § 710 odst. 1 a 3 obč. zák. (mimo jiné
v ní musí být uvedena lhůta, kdy má nájem skončit, a to nejméně tři měsíce tak,
aby skončila ke konci kalendářního měsíce), jednak obecné náležitosti právního
úkonu ve smyslu § 34 a násl. obč. zák. Ve smyslu § 39 obč. zák. je neplatný
právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu.
Jestliže – praví se v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. prosince 1993,
sp. zn. 2 Cdo 72/93, uveřejněném pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 1997 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek – pronajímatel neuvede ve výpovědi z nájmu
lhůtu, kdy má nájem skončit, a to ani v návrhu na přivolení soudu k výpovědi,
popřípadě uvede lhůtu kratší, než stanoví § 710 odst. 3 obč. zák., jde o
výpověď neplatnou. Soud tu nemůže nahrazovat chybějící nebo neplatný úkon svým
rozhodnutím. V rozsudku ze dne
31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněném pod č. 86 v sešitě č. 9 z
roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky mimo jiné
dovodil, že pronajímatelovu výpověď z nájmu bytu lze posoudit – z hlediska
požadavku uvedení výpovědní lhůty, jakožto právní úkon odporující ustanovení §
710 odst. 3 obč. zák. jen tehdy, jestliže pro určení, ke kterému datu nájemní
poměr skončí, podle zásad vyjádřených v § 711 odst. 2 obč. zák., k němuž je
povolán soud, by výpověď náležitým podkladem být nemohla.
Z obsahu spisu vyplývá, že v dané věci se stala výpověď z nájmu bytu součástí
žaloby uplatněné u soudu prvního stupně dne 8. října 2004 (nebyla žalované dána
před zahájením řízení). V bodech I. a II. žaloby byl specifikován předmětný dům
a byt, jehož je žalovaná nájemkyní. Skutečnosti významné pro posouzení věci
podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. byly uvedeny v bodě III. žaloby. V bodě
IV. žalobci žalobce uvedl, že dává tímto žalované výpověď z nájmu bytu podle §
711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. pro neplacení nájemného a záloh na služby a že
nájem bytu skončí uplynutím „výpovědní lhůty, která je tříměsíční a počne běžet
prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku o
přivolení k výpovědi z nájmu bytu“. Z uvedeného vyplývá, že výpověď z nájmu
bytu (jednostranný hmotněprávní úkon žalobce učiněný v žalobě) obsahovala
stanovení správné (tříměsíční) výpovědní lhůty a že v ní byl – v souladu se
shora citovanou judikaturou – rovněž určen počátek jejího běhu (vázaností na
první den kalendářního měsíce následujícího po dni, kdy nabude právní moci
rozsudek, kterým soud přivolí k výpovědi z nájmu bytu); byla-li výpovědní lhůta
stanovena (v souladu s ustanovením § 710 odst. 3 obč. zák.) jako tříměsíční,
pak – s ohledem na počátek jejího běhu – musí skončit (stejně jako nájem bytu –
§ 711 odst. 2 obč. zák.) uplynutím takto vymezeného třetího kalendářního
měsíce. Jestliže za této situace odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
k (platné) výpovědi z nájmu bytu přivolil (poté co dovodil, že uplatněný
výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. byl naplněn a že výpověď
z nájmu bytu není ani v rozporu s dobrými mravy), neodchýlil se od ustálené
judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak
žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak
měl proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta
první, § 224 odst. 1,
§ 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu