26 Cdo 4509/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v
exekuční věci oprávněné Private Capital Invest a. s., se sídlem v Praze 1,
Štěpánská 539/9, identifikační číslo osoby 247 84 877, zastoupené JUDr.
Veronikou Fryšákovou Šimánkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Tomkova 27,
proti povinné M. B., zastoupené JUDr. Patricií Krejčí, advokátkou se sídlem v
Brně, Jakubské náměstí 4, pro 2 657 777 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu,
vedené v Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 29 EXE 1397/2012, o
dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2014,
č. j. 28 Co 524/2013-233, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Praha – východ usnesením ze dne 11. 7. 2013, č. j. 29 EXE
1397/2012-116, částečně zastavil exekuci pro smluvní pokutu ve výši 300 000 Kč
a smluvní pokutu ve výši 4 000 Kč denně od 16. 2. 2012 do 31. 5. 2012, tj. 424
000 Kč. Vyšel ze zjištění, že povinná uzavřela dne 14. 6. 2011 s oprávněnou
smlouvu o úvěru na částku 2 000 000 Kč s úroky 13 % p. a. Poplatek za
poskytnutí úvěru činil 600 000 Kč. Splatnost úvěru byla sjednána v měsíčních
splátkách po 28 889 Kč do 14. 6. 2041, kdy se povinná zavázala uhradit celkem
10 400 000 Kč. Jako sankce za prodlení se splácením byla stanovena smluvní
pokuta ve výši 4 000 Kč za den (0,2 % z poskytnutého úvěru) a jednorázová
smluvní pokuta 15 % z poskytnutého úvěru, tedy 300 000 Kč. Matka povinné ve
stejný den ve prospěch oprávněné uzavřela zástavní smlouvu k nemovitostem v
obci J., kterými bylo zajištěno splnění závazku povinné. Povinná byla před
podpisem smlouvy upozorněna svým advokátem na rizika a nevýhodnost smlouvy i
notářského zápisu s přímou vykonatelností. Soud tedy dovodil, že smlouva nebyla
uzavřena v tísni. Úvěr si povinná vzala za účelem splacení dluhů své matky.
Soud dále uzavřel, že smlouva byla uzavřena platně podle § 497 a § 261 odst. 3
písm. d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ve znění pozdějších předpisů
(dále též jen „obch. zák.“), neboť povinná vystupovala jako podnikatelka,
přičemž zde nelze aplikovat § 262 odst. 4 obch. zák. Soud prvního stupně dále
uzavřel, že ujednání o výši smluvních pokut je v rozporu s dobrými mravy, neboť
s ohledem na výši úvěru je výše smluvních pokut šikanózní, pro povinnou i její
spoludlužnici znamená zatížení likvidačním způsobem. Proto soud v části
týkající se vymáhání smluvní pokuty exekuci zastavil podle § 268 odst. 1 písm.
h) o. s. ř. Usnesením ze dne 3. 1. 2014, č. j. 29 EXE 1397/2012-199, soud
doplnil stávající usnesení ve výroku I. o větu v tomto znění: „Ve zbytku se
návrh na zastavení exekuce zamítá“.
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že
se návrh na částečné zastavení exekuce pro smluvní pokutu ve výši 300 000 Kč
zamítl (výrok I). Jinak usnesení soudu první stupně potvrdil (výrok II.) a
oprávněné uložil zaplatit povinné na nákladech odvolacího řízení 3 944,40 Kč do
tří dnů od právní moci usnesení k rukám její zástupkyně (výrok III.). Stejně
jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena
smlouva o úvěru podle obchodního zákoníku jako podnikatelský úvěr. Na úhradu
dluhů matky povinné bylo použito 931 369 Kč, zbytek půjčených peněz použila
povinná pro sebe za situace, kdy měla platné živnostenské oprávnění a věděla,
že uzavírá smlouvu podle obchodního zákoníku. Stejně tak odvolací soud dospěl k
závěru, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,2 % z poskytnutého úvěru denně,
tedy 4 000 Kč denně, je pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatné podle §
39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů, dále
též jen „obč. zák“. Za nemravné považoval, že smluvní pokuta byla ujednána ze
stále stejné výše jistiny, aniž by bylo přihlíženo k možnosti snižování úvěru
splácením. Uvedl, že pohledávka byla zajištěna zástavním právem na šesti
nemovitostech a přistoupením další osoby k dluhu, přičemž tyto okolnosti
považoval za příčící se dobrým mravům. Smluvní pokutu ve výši 300 000 Kč však
na rozdíl od soudu prvního stupně považoval za přiměřenou a odpovídající
významu zajišťované povinnosti.
Oprávněná v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a že závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvedla, že na rozdíl od úpravy
smluvní pokuty v občanskoprávních vztazích zakotvuje obchodní zákoník v § 301
moderační právo soudu pro případ, kdy si strany obchodního vztahu sjednají
nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. Přitom ujednání o smluvní pokutě není možné
v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle § 39 obč. zák. pouze z
důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty (rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 22. února 2011, sp. zn. 23 Cdo 4286/2009). Oprávněná tak má za to, že se
odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, pokud z důvodu
nepřiměřenosti sjednané výše shledal ujednání o smluvní pokutě za neplatné
podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy s odkazem na okolnosti, za
jakých byla smluvní pokuta sjednána. Pokud jde o přiměřenost výše smluvní
pokuty, poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2005, sp. zn.
32 Cdo 400/2004, dle něhož pro posouzení, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká
smluvní pokuta, zákon žádná kritéria nestanoví, a závěr o této otázce je tedy
věcí volného uvážení soudu, přičemž závisí na okolnostech konkrétního případu.
Úvahy o nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty se však logicky mohou upínat
pouze k těm okolnostem, které tu byly v době jejího sjednání; otázku, zda byla
smluvní pokuta sjednána v (ne)přiměřené výši, nelze posuzovat z pohledu
skutečností, které nastaly až poté, co byla smluvní pokuta v určité výši
sjednána. Oprávněná je přesvědčena, že smluvní pokuta ve výši 4 000 Kč za každý
den prodlení není nepřiměřená. Povinná byla obeznámena se svými povinnostmi.
Skutečnost, že se v důsledku neplnění své primární smluvní povinnosti dostala
do finanční zátěže, nejsou okolnostmi, které by měly být přičítány k tíži
oprávněné. Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a
usnesení soudu prvního soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část
první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., a část první, čl. II, bod 2.
zákona č. 293/2013 Sb.).
Předně je třeba konstatovat, že oprávněná není subjektivně legitimována k
podání dovolání proti výroku I. v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť jím
nevznikla oprávněné žádná újma, kterou by bylo možno odčinit jeho zrušením.
Dovolání není přípustné ani proti potvrzujícímu výroku II. napadeného
rozhodnutí. Odvolací soud při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě
vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, výslovně odkázal na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 223 Cdo 330/2012 (který zmiňuje rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněný
pod číslem 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž mimo jiné
odkazuje i oprávněná v dovolání). Odvolací soud nedovodil neplatnost smluvní
pokuty z toho, že je nepřiměřeně vysoká, ale z okolností, za nichž byla
sjednána.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. května 2015
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu