26 Cdo 451/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci
žalobkyně městské části P., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) K. Ch.
(dříve S.), zastoupené advokátem, a 2) Ing. H. P., o vyklizení bytu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 114/97, o dovolání žalované K. Ch.
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 1999, č. j. 20 Co
92/99-37, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 575,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10.
května 1999, č. j. 20 Co 92/99-37, změnil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 1 (soudu prvního stupně) ze dne 23. června 1998, č. j. 23 C 114/97-24,
tak, že vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizený
žalobkyni předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt 2+1, II.
kategorie v přízemí domu č. p. 440, V. 7, P.\" (dále jen „předmětný byt\",
resp. „byt\"), a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vzal mimo jiné za zjištěno:
- že předmětný byt spolu s nájemkyní N. R. (matkou žalobkyně) užívali jako
příslušníci její domácnosti oba žalovaní, tj. její dcera (žalovaná) a její
bývalý manžel (žalovaný), a syn A. R., že dne 12. února 1992 uzavřeli manželé
Ing. H. P. (žalovaný) a N. R. s Obvodním úřadem v P. nájemní smlouvu na byt v
P., Ú. 24, že N. R. se v měsíci listopadu 1992 spolu se svým synem A. R. do
tohoto bytu přestěhovala, a že v předmětném bytě zůstali nadále bydlet pouze
oba žalovaní,
- že N. R. dopisem ze dne 18. prosince 1992 oznámila bytovému odboru Obvodního
úřadu v P. „uvolnění bytu v P., V. 7/440 v důsledku svého odstěhování s tím, že
si nadále nečiní nárok na užívací právo k tomuto bytu ... v bytě nadále zůstává
hlášena její dcera K. S. ...\", a že Obvodní úřad v P. dopisem ze dne 30.
prosince 1992 „vzal na vědomí ukončení nájemního vztahu k předmětnému bytu\".
Na základě uvedených zjištění odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně
- především dovodil, že právo nájmu N. R. k předmětnému bytu zaniklo ve smyslu
§ 710 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění
(dále jen „obč. zák.\"), písemnou dohodou, neboť projev vůle, obsažený v dopise
ze dne 18. prosince 1992, nebyl - jak to vyjádřil odvolací soud - „pouhým
oznámením o faktickém uvolnění bytu (který nemá za následek zánik nájmu), nýbrž
projevem vůle k ukončení nájemního vztahu, který pronajímatel akceptoval\". V
návaznosti nato pak rovněž dovodil, že pokud došlo k řádnému ukončení nájemního
vztahu k předmětnému bytu písemnou dohodou, jsou příslušníci domácnosti, jimž
svědčí pouze odvozené právo bydlení, povinni byt vyklidit spolu s bývalým
nájemcem, a že v důsledku toho je aplikace ustanovení § 713 odst. 1 obč. zák.
vyloučena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala první žalovaná (dále též jen
„žalovaná\") dovolání, v němž - s přihlédnutím k jeho obsahu - uplatnila
dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna
2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"). Prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. namítla, že odvolací soud - v
rozporu s běžnou judikaturou - jinak hodnotil důkazy provedené soudem prvního
stupně, aniž by tyto důkazy sám provedl. Námitkou, že v dopise ze dne 18.
prosince 1992 N. R. oznámila pouze odstěhování z bytu (nikoliv také ukončení
svého nájemního vztahu k předmětnému bytu, jak to vzal za zjištěno odvolací
soud) a dále to, že v bytě zůstává bydlet a v jeho užívání pokračuje její dcera
- žalovaná, zpochybnila v rámci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/
o.s.ř. správnost skutkového závěru, že v citovaném dopise oznámila ukončení
svého nájemního vztahu k předmětnému bytu, což pronajímatel akceptoval.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. namítla
toliko nesprávnost právního závěru týkajícího se ukončení nájemního vztahu N.
R. k předmětnému bytu písemnou dohodou podle § 710 odst. 1 obč. zák. Byl-li
totiž dopis N. R. ze dne 18. prosince 1992 pouhým oznámením o odstěhování se z
předmětného bytu, je N. R. i nadále nájemkyní bytu (protože právo nájmu bytu
nemohlo zaniknout písemnou dohodou podle § 710 odst. 1 obč. zák.) a za této
situace je ve smyslu rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 1995,
sp. zn. 2 Cdo 169/95, pouze ona jako nájemkyně bytu (a nikoliv rovněž Městská
část P. jako jeho pronajímatel) aktivně věcně legitimována k podání žaloby na
vyklizení bytu. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými zjištěními a také
s právním posouzením věci odvolacím soudem. Současně zdůraznila, že závěr o
ukončení nájemního vztahu N. R. k předmětnému bytu písemnou dohodou je rovněž v
souladu se závěrem, který přijal soud prvního stupně ve věci sp. zn. 31 C
131/96, v níž s odkazem na tento závěr rovněž zamítl žalobu na přivolení k
výpovědi z nájmu bytu, podanou proti N. R. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná
ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10.
května 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a
2 o.s.ř.), a že je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje
proti rozsudku odvolacího soudu (jeho výroku o uložení vyklizovací povinnosti),
jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolací soud byl při rozhodování vázán uplatněnými dovolacími důvody i jejich
obsahovou konkretizací (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř). Z ustanovení § 242
odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k
vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). Vady
podle § 237 odst. 1 o.s.ř. žalovaná nenamítla a ani z obsahu spisu zjištěny
nebyly.
Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. je dán tehdy, je-li řízení
postiženo jinou, v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. neuvedenou vadou, a to
takovou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle § 213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej
zjistil soud prvního stupně. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se
může v odvolacím řízení změnit i v důsledku odchylného hodnocení důkazů
provedených už soudem prvního stupně. Přitom je odvolací soud omezen zásadně v
jediném směru. Má - li totiž ke změně skutkového stavu dojít jen v důsledku
odchylného hodnocení důkazů, musí - v závislosti na povaze důkazů - rozhodné
důkazy sám opakovat, popřípadě řízení doplnit jinými důkazy. Povaha důkazů sama
o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná
či nikoliv. Typicky je tento rozdíl v možnostech poznání dán u důkazů výslechem
účastníků řízení či svědků. Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle
věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce
vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které - ač nejsou bez
vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o
jednání. Má-li tedy odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků
nebo svědků než soud prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr,
než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků
dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení
jinými důkazy sám nedoplnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 1
z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Jiná je však situace u důkazu
listinou, který se podle § 129 odst. 1 o.s.ř. provede tak, že ji nebo její část
při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. Protože obsah listiny
se opětovným přečtením při odvolacím jednání nemění, může odvolací soud, aniž
by důkaz listinou znovu provedl při odvolacím jednání (způsobem upraveným v
ustanovení § 129 odst. 1 o.s.ř., který je ve spojení s ustanovením § 211 o.s.ř.
použitelný rovněž v odvolacím řízení), tento důkaz jinak hodnotit a dojít tak i
k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně (srov. rovněž Občanský soudní
řád, Komentář, 3. vydání 1997, nakladatelství C. H. BECK, bod 2. na straně
634).
V rámci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. dovolatelka
namítla, že odvolací soud - v rozporu s běžnou judikaturou - jinak hodnotil
důkazy provedené soudem prvního stupně, aniž by tyto důkazy sám provedl.
Důkazy, jichž se mělo odlišné hodnocení týkat, však v dovolání nespecifikovala.
Byť v řízení před soudem prvního stupně byla jako svědkyně vyslechnuta N. R.,
která ve své svědecké výpovědi mimo jiné rovněž uvedla, že svůj vztah k
předmětnému bytu považovala za skončený „dopisy, které soudu předložila\",
založily soudy obou stupňů své právní závěry, týkající se otázky zániku
nájemního poměru N. R. k předmětnému bytu, výlučně na zjištěních z listinných
důkazů (nikoliv také na zjištěních čerpaných z výpovědi této svědkyně),
konkrétně z dopisu N. R. ze dne 18. prosince 1992 a z dopisu Obvodního úřadu v
P. ze dne 30. prosince 1992. Byly-li citované dopisy přečteny (§ 129 odst. 1
o.s.ř.) při jednání u soudu prvního stupně dne 11. června 1998, není - s
přihlédnutím ke shora uvedenému - vadou řízení, natož vadou ve smyslu § 241
odst. 3 písm. b/ o.s.ř., jestliže odvolací soud na jejich základě učinil jiný
skutkový závěr než soud prvního stupně, ačkoliv důkaz opětovným čtením těchto
listin při odvolacím jednání již neprováděl.
Jiné vady ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. žalovaná nenamítla a ani z
obsahu spisu nevyplynuly.
Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. míří na pochybení ve
zjištění skutkového stavu věci - rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zde nelze (při
nutnosti důsledného odlišování nesprávného právního posouzení od vadného
skutkového zjištění) ztratit ze zřetele zásadu, že zjišťuje-li soud obsah
smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco
dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního
vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní
posouzení. V této souvislosti pak nelze pominout ani výkladové pravidlo
obsažené v § 35 odst. 2 obč. zák., podle něhož právní úkony vyjádřené slovy je
třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle
vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým
projevem.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor,
nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá
oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností,
které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i
procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 3. vydání 1997,
nakladatelství C. H. BECK, strana 697).
S přihlédnutím k uvedenému je v projednávané věci skutkovým zjištěním i to, zda
projevy vůle N. R. a pronajímatele bytu směřovaly k ukončení nájemního vztahu k
bytu, nebo zda ze strany nájemkyně šlo o pouhé oznámení odstěhování se z bytu.
Především je zapotřebí konstatovat, že skutková zjištění, že N. R. oznámila
bytovému odboru Obvodního úřadu v P. „uvolnění bytu v P., V. 7/440 v důsledku
svého odstěhování s tím, že si nadále nečiní nárok na užívací právo k tomuto
bytu ... v bytě nadále zůstává hlášena její dcera K. S. ...\", a že Obvodní
úřad v P. „vzal na vědomí ukončení nájemního vztahu k předmětnému bytu\",
vyplynula ze samotného znění dopisu N. R. ze dne 18. prosince 1992 a z písemné
odpovědi Obvodního úřadu v P. ze dne 30. prosince 1992. Skutkový závěr, který
odvolací soud za pomoci výkladového pravidla obsaženého v ustanovení § 35 odst.
2 obč. zák. na základě uvedených zjištění učinil, totiž závěr, že N. R. dopisem
ze dne 18. prosince 1992 oznámila „ukončení svého nájemního vztahu k
předmětnému bytu\", a že Obvodní úřad v P. dopisem ze dne 30. prosince 1992
ukončení nájemního vztahu akceptoval\", je výsledkem logického postupu při
hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř. (ve spojení s
§ 211 o.s.ř.). Nelze totiž přehlédnout, že N. R. v dopise ze dne 18. prosince
1992 uvedla, že se odstěhovala z předmětného bytu do bytu v P., Ú. 24, a mimo
jiné jednoznačně sdělila, že si „nečiní nárok na užívací právo na byt ve V.
7/440\". Současně bez jakýchkoliv námitek přijala sdělení Obvodního úřadu v P.
o „zániku nájmu uvedeného bytu\". Pak, a to i s přihlédnutím k výsledkům řízení
ve věci sp. zn. 31 C 131/96 Obvodního soudu pro Prahu 1, na něž rovněž v těchto
souvislostech správně odkázal i odvolací soud, lze pokládat za správný shora
zmíněný skutkový závěr. Na jeho správnosti nic nemění ani nato navazující, svou
povahou doplňující, sdělení, obsažené v dopise ze dne 18. prosince 1992, totiž
sdělení, že v předmětném bytě „zůstává hlášena dcera K. S.\", která „má na
Bytovém podniku P., C. 29 podanou žádost o převod užívacího práva na byt V.
7/440\". Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. tedy nebyl užit
důvodně.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/
o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci
aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis
nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné
právní závěry.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a
jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda
právo nájmu N. R. k předmětnému bytu zaniklo písemnou dohodou podle § 710 odst.
1 obč. zák., jak dovodil odvolací soud, či zda N. R. i nadále svědčí právo
nájmu k předmětnému bytu (protože žádným ze způsobů upravených v ustanovení §
710 odst. 1 obč. zák. nezaniklo), a proto pouze ona je aktivně věcně
legitimována k podání žaloby na vyklizení bytu, jak míní žalovaná.
K zániku práva nájmu bytu nemůže dojít konkludentním jednáním nájemce (např.
faktickým odstěhováním se z bytu); právní vztah nájmu bytu tedy trvá i po
odstěhování se nájemce. Podle § 710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne mimo
jiné písemnou dohodou uzavřenou mezi pronajímatelem a nájemcem. Jde o jeden ze
základních způsobů zániku práva nájmu bytu. Dohoda o zániku práva nájmu bytu je
právním úkonem (dvoustranným) a proto musí vyhovovat náležitostem vyplývajícím
z ustanovení § 37 a násl. obč. zák.; mimo jiné musí mít - pod sankcí absolutní
neplatnosti (§ 40 odst. 1 obč. zák.) - písemnou formu. Přitom však projevy vůle
účastníků tohoto dvoustranného právního úkonu (včetně jejich podpisů) nemusí
být obsaženy na téže listině, jak to zákon naopak vyžaduje u smluv o převodu
nemovitostí (srov. § 40 odst. 3 větu za středníkem ve spojení s § 46 odst. 2
větou druhou obč. zák.). Při uzavírání dohody o zániku práva nájmu bytu nejsou
její účastníci omezeni výpovědní lhůtou (§ 710 odst. 3 obč. zák.); právo nájmu
bytu tudíž zaniká dnem, na němž se účastníci dohodli v písemné dohodě.
Jestliže se žalované prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3
písm. c/ o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost skutkového závěru, že N. R.
dopisem ze dne 18. prosince 1992 oznámila „ukončení svého nájemního vztahu k
předmětnému bytu\", a že Obvodní úřad v P. dopisem ze dne 30. prosince 1992
ukončení nájemního vztahu akceptoval\", lze - s přihlédnutím k tomu, co je
uvedeno v předchozím odstavci - pokládat za správný rovněž právní závěr, podle
něhož právo nájmu N. R. k předmětnému bytu zaniklo podle § 710 odst. 1 obč.
zák. písemnou dohodou uzavřenou mezi pronajímatelem a nájemkyní.
Nesvědčí-li N. R. právo nájmu (služebního) bytu, pak nemůže být aktivně věcně
legitimována k podání žaloby na jeho vyklizení a věcná legitimace k takové
žalobě svědčí pronajímateli, jak správně uzavřel odvolací soud. Nemůže se tak v
projednávané věci uplatnit právní závěr, přijatý v rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 25. srpna 1995, sp. zn. 2 Cdo 169/95, uveřejněném v sešitě č. 1 z
roku 1996 časopisu Právní rozhledy, na nějž v dovolání odkázala žalovaná, totiž
závěr, že pokud právo nájmu bytu nezaniklo, nemá pronajímatel aktivní věcnou
legitimaci k podání žaloby na vyklizení bytu osobami bydlícími v bytě bez
právního důvodu. Vyklizení bytu těmito osobami se může zásadně domáhat nájemce
bytu.
Ani dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tedy nebyl použit
opodstatněně.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelce prostřednictvím
uplatněných dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o.s.ř.
zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud je - aniž nařizoval jednání (§ 243a odst.
1 o.s.ř.) - zamítl (§ 243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaná
(dovolatelka) nebyla v dovolacím řízení úspěšná a procesně úspěšné žalobkyni
vznikly náklady v souvislosti s vyjádřením k dovolání. Přitom odměna za sepis
zmíněného vyjádření byla stanovena podle dosavadních právních předpisů
(vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), neboť dovolací
řízení bylo zahájeno podáním dovolání dne 29. července 1999, tj. před účinností
zákona č. 30/2000 Sb. – část dvanáctá /Přechodná a závěrečná ustanovení/, hlava
první /Přechodná ustanovení k části první/, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb.
Uvedené náklady sestávají z jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání)
v částce 500,- Kč (§ 9 odst. 1 ve spojení s § 7 a § 11 odst. 1 písm. k/
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a z náhrady
hotových výdajů v částce 75,- Kč, tj. z režijního paušálu podle § 13 odst. 1 a
3 citované vyhlášky.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 11. října 2001
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu