26 Cdo 454/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Ferákem ve věci žalobkyně městské části Praha 7, se sídlem v Praze 7, nábřeží Kpt. Jaroše 1000/7, proti žalovanému P. K., zastoupenému JUDr. Milanem Lindnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mikovcova 7, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 47 C 48/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2007, č. j. 11 Co 436/2006-33, takto:
Záhlaví usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. března 2010, č. j. 26 Cdo 454/2009-87, se opravuje tak, že příjmení žalovaného správně zní „K.“.
V záhlaví písemného vyhotovení usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. března 2010, č. j. 26 Cdo 454/2009-87, došlo ke zjevné nesprávnosti, když dovolatel (žalovaný) byl nesprávně označen příjmením „K.“ namísto správného příjmení „K.“.
Podle § 164 ve spojení s ustanovením § 243c zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dál jen „o.s.ř.“), předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zřejmé nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí (resp. v daném případě jeho záhlaví, jež má bezprostřední vztah k výroku) nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné rozhodnutí, které doručí účastníkům.
S odkazem na uvedená ustanovení dovolací soud (předseda senátu – § 36d odst. 1 o.s.ř.) opravil záhlaví citovaného usnesení tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
V Brně dne 26. května 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r. předseda senátu
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud neopomenul, že napadeným rozsudkem byl rozsudek soudu prvního stupně změněn pouze ve výroku o bytové náhradě pro žalovaného, tj. ve výroku, proti němuž dovolání evidentně nesměřuje (byť jinak by bylo proti tomuto výroku přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). V dalších výrocích ve věci samé byl rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozsudkem potvrzen (dále jen „potvrzující výrok“) a proti tomuto potvrzujícímu výroku naopak dovolání směřuje. Lze jen dodat, že i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/ o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, nebyl dovolací soud oprávněn přezkoumat věcnou správnost měnícího výroku o bytové náhradě už proto, že nebyl dovoláním napaden. Propojení potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ či c/ o. s. ř., s měnícím výrokem, který není přípustno zkoumat (proto, že jeho správnost nebyla dovoláním zpochybněna), se při rozhodnutí o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/ o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku) upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Není jím naopak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění a který dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – rovněž uplatnil, a to námitkami směřujícími proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Navíc – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – uplatnil tzv. „skutkové novoty“, avšak přehlédl, že v dovolacím řízení platí (podle § 241a odst. 4 o. s. ř.) zákaz skutkových novot (srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C.H. BECK, strana 1004, bod 6.).
K vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., které dovolatel rovněž namítl poukazem na to, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je – jde-li o jeho povinnost hradit po smrti právní předchůdkyně nájemné z bytu – „zcela nedostatečné“, (a také k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Bez zřetele k tomu dovolací soud dodává, že dovolacímu přezkumu podléhá rozhodnutí odvolacího soudu (jeho potvrzující výrok) a nikoli rozhodnutí soudu prvního stupně, jehož nepřezkoumatelnosti se dovolatel nepřípustně dovolává.
Ve vztahu k dovolací námitce (podřaditelné pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), že „jednání žalobce měl soud I. stupně hodnotit jako rozporné s povinností uvedenou v § 3/ 1, 2 obč. zák.“, je zapotřebí zdůraznit, že v dovolacím řízení lze přezkoumat pouze správnost právních závěrů, které odvolací soud přijal; „neexistující“ právní závěry nelze přezkoumávat. Uvedené v plném rozsahu platí ve vztahu k této dovolací námitce; odvolací soud totiž žádný závěr s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1, 2 obč. zák. neučinil.
I kdyby tomu tak bylo, lze navíc konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Dovolatel v dovolání rovněž uvedl, že vyklizením předmětného bytu za podmínek určených napadeným rozsudkem „budou ohrožena jeho základní lidská práva uvedená v čl. 6 a 7 Listiny základních práv a svobod“. Formálně sice v tomto případě jde o dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., avšak bez jeho bližší obsahové konkretizace nelze bez dalšího dovozovat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. března 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r. předseda senátu