26 Cdo 4560/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v
právní věci žalobkyně MICHAEL - Střední škola a Vyšší odborná škola reklamní a
umělecké tvorby, s.r.o., se sídlem v Praze 4, Machkova 1646/1, IČO 25607375,
zastoupené Mgr. Martinem Láníkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova
710/31, proti žalované městské části Praha 11, se sídlem v Praze 4, Ocelíkova
672/1, IČO 00231126, o určení existence pohledávek, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 120/2013, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2016, č. j. 20 Co 398/2015-164, a
proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. května 2015, č. j. 29 C
120/2013-113, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2016, č. j. 20 Co
398/2015-164, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. května 2015, č.
j. 29 C 120/2013-113, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
II. Řízení o dovolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu
4 ze dne 14. května 2015, č. j. 29 C 120/2013-113, se zastavuje.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 5. 2015, č.
j. 29 C 120/2013-113, určil, že neexistují pohledávky žalované vůči žalobkyni
na nájemném za roky 2009 až 2013 v celkové výši 7.763.746,06 Kč, neboť zanikly
jednostrannými zápočty žalobkyně (výrok I.), a že žalobkyně má za žalovanou
pohledávku z nájemní smlouvy na náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši
14.947.907,64 Kč (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků
(výrok III. a IV.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 21. 1. 2016, č. j. 20 Co 398/2015-164, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vycházel
přitom ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle kterých uzavřely
účastnice dne 2. 12. 2008 nájemní smlouvu č. NS 9290/N, ve znění dodatků 1 – 3,
jejímž předmětem byl objekt, k. ú. Ch. v P. Nájemní smlouva byla uzavřena na
dobu určitou do 31. 8. 2045 a nájemné činilo 1. 500.000 Kč za rok s tím, že
výše nájemného bude valorizována podle míry inflace od 1. 4. každého
následujícího kalendářního roku. V článku XV této nájemní smlouvy se strany
mimo jiné dohodly, že nájemce provede po projednání s pronajímatelem vlastním
jménem a na vlastní náklad změny a opravy předmětu nájmu, že nebude-li určeno
jinak, nájemce všechny práce a dodávky, jejichž předpokládaná hodnota přesáhne
částku 2.000.000 Kč v případě dodávek a služeb a 6.000.000 Kč v případě
stavebních prací zadá způsobem podle právních předpisů o zadávání veřejných
zakázek (bod 2) a že pronajímatel uhradí nájemci prokázané a účelně vynaložené
náklady na jím schválené práce a dodávky do výše 50.000.000 Kč tak, že tyto
náklady budou započítávány proti platbám nájemného s tím, že předmětem zápočtu
bude po dobu dvanácti let od uzavření smlouvy částka představující celou
splátku nájemného a po uplynutí této doby částka představující polovinu splátky
nájemného. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně shledal, že žalobkyni
svědčí naléhavý právní zájem na určení neexistence pohledávek žalované v
závislosti na provedených jednostranných zápočtech oproti nájemnému za
posuzované období (za roky 2009 - 2013) a rovněž na určení výše pohledávky na
náhradu vynaložených nákladů [§ 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - srov. čl. II bod 2. zákona č.
293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“]. V této souvislosti uvedl, že žalobkyně nemá
možnost žalovat na plnění, dochází-li k zániku pohledávek na nájemném
jednostrannými zápočty, proto se jeví rozhodnutí o určení výše vzájemných
pohledávek jako způsobilé předejít sporům účastníků ohledně nájemného. Odvolací
soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i v závěru, že žalobkyně má ve
smyslu článku XV bodu 3. nájemní smlouvy za žalovanou pohledávku z titulu
účelně vynaložených nákladů na změnu předmětu nájmu, jejíž výše byla v řízení
prokázána znaleckým posudkem, proto nepovažoval za významné, zda byly splněny
ostatní podmínky dohodnuté v nájemní smlouvě (postup podle právních předpisů o
veřejných zakázkách či formální náležitosti účetních dokladů).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, ve kterém zpochybnila
otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, neboť dle jejího názoru
nemůže odstranit další spory mezi účastnicemi. Dále namítala, že soudy obou
stupňů se odchýlily od koncepce (obsahu) nájemní smlouvy, protože nezkoumaly,
zda byly splněny všechny smlouvou stanovené podmínky pro zápočet žalovanou
vynaložených nákladů na změny a opravy předmětu nájmu oproti nájemnému, a za
jediné hledisko považovaly výši účelně vynaložených nákladů. Navrhla, aby
rozhodnutí obou soudů byla zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Měla za to, že naléhavý
právní zájem na požadovaném určení je dán reálnou obavou, že v případě
neuhrazení nájemného by mohlo dojít ze strany žalované k ukončení nájmu, což by
pro žalobkyni jako školu mělo dalekosáhlé důsledky, přičemž spory mezi
účastnicemi nebylo možné odstranit jinak. Výše účelně vynaložených nákladů byla
v řízení prokázána znaleckým posudkem, který vycházel z řádně vedeného
účetnictví žalobkyně i rozsahu a kvality provedených stavebních prací. Navrhla,
aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu
ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, a zjistil, že dovolání
je podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněnou osobou
(účastníkem řízení), jež je zastoupena osobou s právnickým vzděláním (§ 241
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolání je podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
S ohledem na ustanovení § 3074 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále
jen „o. z.“), je třeba souzenou věc posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad z obsahu spisu
nevyplývá. Poukazovala-li dovolatelka na nepřezkoumatelnost rozhodnutí
odvolacího soudu, napadené rozhodnutí tvrzenou vadou netrpí, jelikož je zřejmé,
z jakého skutkového stavu odvolací soud vyšel i jaké právní závěry učinil.
Podle ustálené judikatury naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah
nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo
ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) o.
s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění
povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. (srov. například rozsudek
bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971 sp. zn. 2 Cz 8/1971,
uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu). Určovací žaloba podle § 80 písm. c) o. s. ř. je
preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat
stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě
nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než
jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a
jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který
je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby
korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním
případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní
zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na
určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobci
domáhají (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3
Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod
číslem 21).
V projednávané věci s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu je zřejmé,
že se žalobkyně podanou určovací žalobou (§ 80 písm. c/ o. s. ř.) snaží
vytvořit pevný právní základ v rámci dlouhotrvajících sporů mezi účastníky
ohledně sporných zápočtů na nájemném a otázky výše vynaložených nákladů a
předejít sporu o zaplacení nájemného, příp. i výpovědi z nájmu, přičemž žalobu
o splnění povinnosti k dispozici nemá. Proto podaná určovací žaloba splňuje
shora uvedená kritéria preventivního charakteru a eliminace budoucích sporů a
na požadovaném určení je dán naléhavý právní zájem, ovšem jen v rozsahu, v němž
jsou vzájemné pohledávky mezi účastnicemi sporné.
Žalovaná v průběhu řízení před soudem prvního stupně i v odvolání poukazovala
na to, že částku 6.399.787 Kč na vynaložených nákladech a v této výši provedené
zápočty uznává a že uzná i další částku 2.906.526,06 Kč, nejde-li o duplicitní
plnění, avšak odvolací soud (ani soud prvního stupně) při posuzování naléhavého
právního zájmu k této skutečnosti nepřihlédl. Bude proto třeba opětovně
posoudit otázku naléhavého právního zájmu s přihlédnutím ke spornosti
vzájemných pohledávek mezi účastnicemi, tedy vyjasnit, v jaké výši je vůbec
pohledávka, jejíhož zániku a určení se žalobkyně domáhá, sporná.
Dovolatelce lze přisvědčit i v tom, že při určení výše vynaložených nákladů na
změnu předmětu nájmu a její opravu odvolací soud (ani soud prvního stupně)
nerespektoval obsah nájemní smlouvy (článek XV) a výši těchto nákladů stanovil
na základě znaleckého posudku Ing. Jana Beneše, který ovšem vyčíslil výši
nákladů způsobem, jenž obsahu uzavřené nájemní smlouvy a jejích dodatků
neodpovídá. Dovolací soud k tomu uvádí, že článek XV nájemní smlouvy je svou
podstatou dohodou o úhradě nákladů spojených se změnou věci provedené se
souhlasem pronajímatele ve smyslu § 667 odst. 1 obč. zák. a dohodou o úhradě
nákladů vynaložených při opravě věci ve smyslu § 669 obč. zák. Protože obě
uvedená ustanovení mají dispozitivní charakter, mohou se strany o úhradě těchto
nákladů dohodnout odchylně od zákonem provedené úpravy, což se v dané věci
stalo. To však znamená, že úhrada vynaložených nákladů se bude řídit obsahem
uzavřené nájemní smlouvy, kterou je třeba respektovat a výši vynaložených
nákladů způsobilých k započtení proti nájemnému určit v ní dohodnutým postupem.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné. Protože
nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro
zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud
toto rozhodnutí zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody,
pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu
prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 4) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta druhá o. s. ř.).
Řízení o dovolání žalované, které směřuje výslovně i proti rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 5. 2015, č. j. 29 C 120/2013-113,
Nejvyšší soud České republiky pro nedostatek funkční příslušnosti podle
ustanovení § 243b a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. též
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003 sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné
pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. dubna 2017
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu