26 Cdo 4575/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobkyně Správy železniční dopravní cesty, státní organizace, se
sídlem v Praze 1, Novém Městě, Dlážděná 1003/7, adresa pro doručování: Brno,
Kounicova 26, proti žalovanému A. N., bytem zastoupenému JUDr. Ivo Panákem,
advokátem se sídlem v Brně, Mezírka 1, o vyklizení nebytových prostor, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 58/99, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2009, č. j. 37 Co
154/2008-123, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. prosince 2007,
č. j. 43 C 58/99-104, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen vyklidit a
vyklizené předat žalobkyni do třiceti dnů od právní moci rozsudku „klenební
pole mostního objektu č. 1, 2, 3, 4, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18a, 18b
na ulici D. o celkové výměře 514,64 m2, nacházející se v objektu dopravy
postaveném na p. p. č. 272/1 v katastrálním území město B., zapsané v katastru
nemovitostí u Katastrálního úřadu B.-m. pro okres B.-m., obec B.-s.,
katastrální území město B. na listu vlastnictví č. 146“ (dále též jen
„předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“); současně rozhodl o
nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne
21. dubna 2009, č. j. 37 Co 154/2008-123, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že právní
předchůdkyně žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaný jako nájemce uzavřeli dne
5. června 1993 smlouvu o nájmu nebytových prostor (tam specifikovaných
klenebních polí) na dobu určitou v trvání 17,5 roků od kolaudace objektu (čl.
III. nájemní smlouvy), že následně uzavřeli „Dodatek č. 1“ a „Změnu č. 2“ k
nájemní smlouvě, že v čl. II nájemní smlouvy byl vymezen účel užívání
pronajatých nebytových prostor tak, že mělo jít o „prodej potravinářského zboží
přes ulici a provozování obchodu a služeb“ (klenební pole č. 1 – 4), „obchodní
a průmyslové zboží“ (klenební pole č. 10), „potraviny a občerstvení“ (klenební
pole č. 11 a 12), „potraviny včetně balíčkového masa, vinárna, mléčná jídelna,
bistro, přípravna a zázemí provozoven“ (klenební pole č. 13 – 17), a „sklad“
(klenební pole č. 18a) a že v čl. VII byl žalovanému udělen souhlas s podnájmem
předmětných nebytových prostor. Dále zjistily, že podnájemní smlouvou ze dne
17. října 1996 přenechal žalovaný (nájemce nebytových prostor) Pavlu Hanákovi
jako podnájemci do užívání část předmětných nebytových prostor, konkrétně
klenební pole č. 1 – 4 a 13 – 18a (dále jen „podnajaté prostory“), za účelem
provozování obchodu a služeb, hostinské činnosti, herny s kulečníky a výherních
a nevýherních automatů, že dopisem ze dne 24. března 1999 (doručeným žalovanému
dne 29. března 1999) žalobkyně (pronajímatelka nebytových prostor) dala
žalovanému výpověď z nájmu předmětných nebytových prostor (dále jen „výpověď ze
dne 24. března 1999“, resp. „výpověď“) a že ve výpovědi použila výpovědní důvod
podle § 9 odst. 2 písm. a/ zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu
nebytových prostor, ve znění účinném ke dni dání výpovědi (dále jen „zákon č.
116/1990 Sb.“), který specifikovala tak, že „nájemce užívá nebytový prostor v
rozporu se smlouvou“ (tj. v rozporu s nájemní smlouvou ze dne 5. června 1993,
ve znění Dodatku č. 1 a Změny č. 2).
Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že výpověď ze dne 24.
března 1999 je – z důvodu absence skutkového vymezení použitého výpovědního
důvodu a nebytových prostor užívaných v rozporu s nájemní smlouvou – neurčitá a
tudíž absolutně neplatná (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění účinném ke dni dání výpovědi – dále jen „obč. zák.“). Nadto dovodily,
že i kdyby byla výpověď platná, vztahovala by se jen na tu část nebytových
prostor, která byla podnájemcem užívána v rozporu s nájemní smlouvou (klenební
pole č. 13 – 17), a nikoli na nebytové prostory jako celek. Proto žalobu
zamítly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen
„o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. V dovolání především vyjádřila nesouhlas s
právním názorem, že výpověď je neplatná pro neurčitost z důvodu absence
skutkového vymezení uplatněného výpovědního důvodu a nebytových prostor
užívaných v rozporu s nájemní smlouvou. V této souvislosti namítla, že zákon č.
116/1990 Sb. nestanoví, že písemná výpověď smlouvy o nájmu nebytových prostor
musí obsahovat přesnou konkretizaci výpovědního důvodu. Měla za to, že pokud by
tento požadavek musel být naplněn, pak by to zákonodárce v zákoně výslovně
uvedl; použil by výrazu „musí“, jak to ostatně učinil např. v ustanoveních § 3
a 6 zákona č. 116/1990 Sb. (či v § 711 odst. 3 obč. zák. nebo v § 50 odst. 4
zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce). Dodala, že navíc dopisem ze dne 30.
dubna 1999 uplatněný výpovědní důvod blíže specifikovala slovy „Klenba č. 13-17
je užívána v rozporu s čl. II nájemní smlouvy č. 059/3 ze dne 05. 06. 1993.“.
Rovněž namítla, že nemá oporu v zákoně a ani ve smluvním ujednání závěr, že i
kdyby byla výpověď platná, vztahovala by se pouze na tu část nebytových
prostor, která byla užívána v rozporu s nájemní smlouvou. Podle jejího mínění
není podstatné, že v rozporu s nájemní smlouvou byly a nadále jsou užívány
pouze „některé nebytové prostory“, neboť zákonodárce použil v textu § 9 odst. 2
písm. a/ zákona č. 116/1990 Sb. „gramaticky jednotné číslo“ (viz dikce „nájemce
užívá nebytový prostor v rozporu se smlouvou“). Z toho dovozovala, že „porušení
smlouvy, třeba užíváním pouze jednoho nebytového prostoru k jinému účelu než
stanoví smlouva, nese v případě výpovědi sankci v podobě ukončení celého
nájemního vztahu“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů
a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.
červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 21. dubna 2009, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle
občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009
Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), jednajícím v dovolacím
řízení prostřednictvím zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2
písm. b/ a odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné
proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího
soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce
právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek
právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; není jím naopak důvod podle §
241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat pochybení ve zjištěném skutkovém stavu
věci.
Dovolací soud zastává názor, že – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst.
2 o. s. ř.) – uplatnila dovolatelka vedle dovolacího důvodu nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. rovněž
nezpůsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., a to námitkou, že
výpovědní důvod podle § 9 odst. 2 písm. a/ zákona č. 116/1990 Sb. dopisem ze
dne 30. dubna 1999 blíže specifikovala (konstatováním, že „Klenba č. 13-17 je
užívána v rozporu s čl. II nájemní smlouvy č. 059/3 ze dne 05. 06. 1993“).
Rozsudek odvolacího soudu je založen především na právním názoru, že výpověď ze
dne 24. března 1999 je absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro
neurčitost. Správnost tohoto právního názoru dovolatelka zpochybnila námitkou
(podřaditelnou pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), že zákon č. 116/1990 Sb. nestanoví, že písemná
výpověď smlouvy o nájmu nebytových prostor musí obsahovat přesnou skutkovou
specifikaci uplatněného výpovědního důvodu.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí
odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky, zda pro
absenci skutkového vymezení uplatněného výpovědního důvodu podle § 9 odst. 2
písm. a/ zákona č. 116/1990 Sb. lze výpověď z nájmu nebytových prostor pokládat
za neurčitou, a proto absolutně neplatnou ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák.
Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně
významné, stává se tím dovolání – pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle
§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Naopak – z posléze uvedených důvodů –
nepokládal dovolací soud za zásadně právně významnou otázku, zda by se výpověď,
i kdyby byla platná, vztahovala jen na tu část nebytových prostor, které byly
užívány v rozporu s nájemní smlouvou, nebo na nebytové prostory jako celek, tj.
otázku, jejíž řešení dovolatelka prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. v dovolání rovněž zpochybnila.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím
důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání
přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu
spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ve smyslu § 9 odst. 2 písm. a/ zákona č. 116/1990 Sb. pronajímatel může písemně
vypovědět nájem na dobu určitou před uplynutím sjednané doby, jestliže nájemce
užívá nebytový prostor v rozporu se smlouvou.
V soudní praxi není pochyb o tom, že výpověď z nájmu nebytových prostor je
jednostranným (adresovaným) právním úkonem a jako taková musí vyhovovat
především obecným náležitostem právních úkonů stanoveným v § 34 a násl. obč.
zák. (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.
srpna 2002, sp. zn. 26 Cdo 2876/2000, uveřejněného pod č. 43 v sešitě č. 5 z
roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. musí být projev vůle učiněn mimo jiné určitě;
jinak je neplatný. Mezi náležitosti právního úkonu patří tedy mimo jiné i
určitost. Určitost se týká jeho obsahové stránky; neurčitý právní úkon je sice
srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah. Neurčitost sice může být odstraněna
výkladem podle § 35 obč. zák. (podle citovaného ustanovení je třeba právní
úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale
zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v
rozporu s jazykovým projevem), avšak výkladem (podle citovaného ustanovení)
nelze doplňovat to, co právní úkon ve skutečnosti neobsahuje.
Zákon (srov. § 9 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.) předepisuje pro výpověď
pronajímatele z nájmu nebytových prostor (pod sankcí absolutní neplatnosti – §
40 odst. 1 obč. zák.) písemnou formu.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že jde-li o právní úkon, pro který je pod
sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána
obsahem listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům
právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to seznatelné z
jejího textu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1996, sp. zn.
3 Cdon 227/96, uveřejněný v sešitě č. 6 z roku 1997 na straně 145 časopisu
Soudní rozhledy). Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a
takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u
osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. Tyto právní názory lze
bez dalšího vztáhnout i na výpověď z nájmu nebytových prostor jako jednostranný
hmotněprávní úkon pronajímatele.
Uvedené teze se v poměrech výpovědi z nájmu nebytových prostor v konečném
důsledku prosadí tak, že pro řešení otázky určitosti výpovědi ze dne 24. března
1999 bude právně významná pouze listina obsahující uvedenou výpověď a že projev
vůle pronajímatele vtělený do písemné výpovědi je určitý, jestliže je výkladem
objektivně pochopitelný; jinak řečeno, může-li typický účastník v postavení
adresáta výpovědi z nájmu tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu
odpovídajícím způsobem vnímat. Pokud nelze nedostatek určitosti odstranit ani
výkladem (ve smyslu § 35 obč. zák.), jde o právní úkon neplatný.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že Nejvyšší soud České republiky – s
odkazem na své rozsudky z 9. srpna 2000, sp. zn. 30 Cdo 714/2000, uveřejněný
pod č. 121 v sešitě č. 10 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, a z 27. září
2001, sp. zn. 20 Cdo 2685/99, uveřejněný pod č. 26 v sešitě č. 4 z roku 2002
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (tento rozsudek byl uveřejněn rovněž
pod č. 143 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura) – již v
rozsudku ze dne 21. srpna 2002, sp. zn. 26 Cdo 2876/2000, dovodil, že sjednají-
li si pronajímatel a nájemce nebytových prostor možnost ukončení nájmu na dobu
určitou výpovědí, mohou si dohodnout i výpovědní důvody. Pro úplnost zbývá
dodat, že v rozsudku ze dne 25. února 2003, sp. zn. 26 Cdo 1167/2001,
uveřejněném pod č. 35 v sešitě č. 4 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek a rovněž pod č. 38 v sešitě č. 3 z roku 2003 časopisu Soudní
judikatura, pak Nejvyšší soud – v poměrech zákona č. 116/1990 Sb., ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 360/2005 Sb. (dále opět jen „zákon č.
116/1990 Sb.“) – dovodil, že nájem nebytových prostor na dobu určitou může
skončit před uplynutím doby, na kterou byl sjednán, i jinak než výpovědí
pronajímatele nebo nájemce z důvodů uvedených v § 9 odst. 2 a 3 zákona č.
116/1990 Sb.
Z citované judikatury vyplývá, že účastníci právního vztahu nájmu nebytových
prostor sjednaného na dobu určitou si mohou dohodnout i jiné (další) výpovědní
důvody, než jaké jsou vyjmenovány v § 9 odst. 2 a 3 zákona č. 116/1990 Sb. V
případě absence takové dohody může pronajímatel vypovědět nájem nebytových
prostor před uplynutím sjednané doby nájmu pouze z důvodů uvedených v § 9 odst.
2 zákona č. 116/1990 Sb. Při řešení otázky neplatnosti výpovědi z nájmu
nebytových prostor podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost pak ovšem nelze
ztratit ze zřetele, že bez toho, aniž by nájemce věděl, z jakého konkrétního
(zákonného či smluvního) důvodu je nájem nebytových prostor vypovídán, nemá
možnost posoudit, zda je výpověď pronajímatele oprávněná, a tudíž ani
příležitost na danou situaci adekvátně reagovat. Z hlediska možnosti zhodnotit
opodstatněnost výpovědi pronajímatele z nájmu nebytových prostor tak nájemce –
objektivně vzato – nemůže bez rozumných pochybností vnímat jako zcela určitý
projev vůle takovou výpověď, v níž není uvedeno, z jakého konkrétního důvodu mu
byla dána. Dovolací soud proto zastává názor, že nejen pro účely naplnění
obecného požadavku na určitost právního úkonu, nýbrž i z důvodu právní jistoty
účastníků nájemního vztahu a možnosti obrany ze strany nájemce, je nezbytné,
aby pronajímatel ve výpovědi z nájmu nebytových prostor na dobu určitou uvedl
důvod, pro který je vypovídán nájem před uplynutím sjednané doby, ledaže jde o
případ, kdy se účastníci nájemního poměru dohodli na možnosti vypovědět nájem
nebytových prostor na dobu určitou i bez udání důvodu (o takovou situaci se v
posuzovaném případě nejedná). Požadavku na uvedení výpovědního důvodu přitom
pronajímatel dostojí nejen tím, že v písemné výpovědi odkáže na některé
ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., příp. na jiný (dohodnutý) důvod
výpovědi, nýbrž i tím, že použitý výpovědní důvod (odkazem nebo citací
příslušného zákonného ustanovení či smluvního ujednání) skutkově vymezí (uvede
skutečnosti, které v poměrech dané věci individualizují podmínky v zákoně nebo
v dohodě uvedeného a ve výpovědi použitého výpovědního důvodu, tj. skutečnosti,
které ho v daném případě zakládají) tak, aby tento skutek – zejména z důvodu
perfektnosti výpovědi jako hmotněprávního úkonu pronajímatele a také z důvodů
právní jistoty a možnosti obrany ze strany nájemce – byl nezaměnitelný s jiným
skutkem; jinak je výpověď absolutně neplatná (§ 37 odst. 1 obč. zák.).
V posuzovaném případě bylo součástí skutkového stavu věci (v daném případě
nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s.
ř. – viz výklad shora) rovněž zjištění, že dovolatelka ve výpovědi ze dne 24.
března 1999 odkázala na ustanovení § 9 odst. 2 písm. a/ zákona č. 116/1990 Sb.,
avšak takto použitý výpovědní důvod nijak skutkově nevymezila, neboť pouze –
slovy zákona – uvedla, že „nájemce užívá nebytový prostor v rozporu se
smlouvou“; jinak řečeno výpovědní důvod podle citovaného ustanovení – ve
smyslu shora uvedeného – (náležitě) skutkově nevymezila, a to specifikací
okolností, které ho zakládají. Z výpovědi tedy není jednoznačně a bez
jakýchkoliv pochybností zřejmé, čím (jakým konkrétním jednáním) žalovaný
porušil nájemní smlouvu, tj. není v ní uvedeno, jaké konkrétní okolnosti
použitý výpovědní důvod zakládají. Výpověď je proto neurčitá, a tudíž absolutně
neplatná (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Pro úplnost zbývá dodat, že na splnění
základních náležitostí právního úkonu, jakým je i určitost projevu vůle, lze
usuzovat jen podle okolností, za nichž byl aktuálně učiněn (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. září 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/99).
I kdyby tedy součástí skutkového stavu bylo zjištění, že dovolatelka dodatečně
dopisem ze dne 30. dubna 1999 výpovědní důvod podle § 9 odst. 2 písm. a/ zákona
č. 116/1990 Sb. blíže specifikovala (konstatováním, že „Klenba č. 13-17 je
užívána v rozporu s čl. II nájemní smlouvy č. 059/3 ze dne 05. 06. 1993“),
nemohlo by mít toto zjištění žádný vliv na celkový závěr o neurčitosti
výpovědi, která byla žalovanému doručena již dne 29. března 1999. Navíc ani
zmíněná specifikace citovaného výpovědního důvodu by z hlediska určitosti
výpovědi nebyla dostačující, neboť ani výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.) z ní
není objektivně identifikovatelné konkrétní (nezaměnitelné) závadné (nájemní
smlouvu porušující) jednání nájemce.
Lze uzavřít, že v tomto směru nebyl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř. užit opodstatněně.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3
Cdon 1374/96, uveřejněném pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní
judikatura, dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti
uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama
okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru
vliv, jestliže obstojí důvod druhý. K obsahově shodným závěrům dospěl Nejvyšší
soud rovněž v usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003,
uveřejněném pod č. 188 v sešitě č. 12 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, v
němž dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o
sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním
zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna
podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Je-li v posuzovaném případě správný právní názor, že výpověď je pro neurčitost
neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. (pro absenci skutkového vymezení
uplatněného výpovědního důvodu), je – logicky vzato – nerozhodné, zda je
správný závěr o tom, že i kdyby výpověď platná byla, vztahovala by se jen na tu
část nebytových prostor, jež byla podnájemcem užívána v rozporu s nájemní
smlouvou (klenební pole č. 13 – 17), a nikoli na nebytové prostory jako celek.
Za této situace není ohledně posléze uvedené otázky splněna podmínka existence
zásadního významu po stránce právní, a dovolací soud se z tohoto důvodu – a
rovněž z důvodu nadbytečnosti – již touto otázkou nezabýval.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím užitých dovolacích důvodů nepodařilo
zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání – bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – jako nedůvodné zamítl (§ 243b
odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., a o
skutečnost, že žalovanému nevznikly podle obsahu spisu v této fázi řízení žádné
prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. ledna 2011
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu