26 Cdo 463/2000
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.
v právní věci žalobkyně O. L., zastoupené JUDr. Z. J., proti žalovanému J. H.,
zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4
pod sp. zn. 16 C 107/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 6. září 1999, č.j. 39 Co 164/99 - 66, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 17. 11. 1998, č. j. 16 C 107/96 - 38,
zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost do patnácti dnů od právní
moci rozsudku vyklidit byt č. 7 sestávající z 0 + 1, I. kategorie, ve II.
podlaží v domě č. p. 1399 v P. (dále též jen „předmětný byt“ nebo „byt“);
současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že
žalobkyně je vlastnicí nemovitosti, v níž se nachází předmětný byt, a že
nájemkyní předmětného bytu byla matka žalovaného M. H., která zemřela dne 7. 1.
1996, když předtím od 14. 4. 1995 až do své smrti pobývala v nemocnici, resp.
v psychiatrické léčebně. Obvodní soud dovodil, že žalovanému zaniklo právo
nájmu k bytu na adrese P. (kde bydlel se svou manželkou), neboť se z posledně
uvedeného bytu odstěhoval v průběhu roku 1995, a nastěhoval se do předmětného
bytu. Za splněnou považoval i podmínku soužití žalovaného ve společné
domácnosti s matkou, když skutková zjištění, tvořící podklad pro tento závěr,
učinil z obsahu evidenčních listů k předmětnému bytu (podle nich byli v bytě
hlášeni jak M. H., tak i žalovaný), z občanského průkazu žalovaného (žalovaný
byl „policejně hlášen“ na adrese předmětného bytu od dubna 1995), a z výpovědí
svědků, zejména pak svědkyně P. a svědkyně H. Ostatní svědecké výpovědi
nepovažoval soud prvního stupně za zcela jednotné, neboť - jak uvedl - „jejich
souhrn neposkytl oporu skutečnostem tvrzeným v žalobě“. Uzavřel tak, že
žalobkyni se nepodařilo unést důkazní břemeno, že žalovaný v předmětném bytě
bydlí bez právního důvodu, když neprokázala, že by žalovaný před smrtí své
matky s ní v předmětném bytě nebydlel a nevedl společnou domácnost.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 9. 1999, č. j. 39
Co 164/99 - 66, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil
povinnost vyklidit předmětný byt do třiceti dnů od právní moci rozsudku a
zavázal ho nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně.
Rozhodl také, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud provedl listinné důkazy a znovu vyslechl žalovaného a
svědky F., H. a B. Zjistil, že M. H. byla hospitalizována v Psychiatrické
léčebně v B. v době od 14. 2. do 27. 2. 1995 a pak opět od 14. 4. 1995 až do
dne 7. 1. 1996, kdy zemřela (v mezidobí od 29. 9. 1995 do 9. 10. 1995
byla umístěna ve Fakultní nemocnici N. B.). Z výpovědi samotného žalovaného
učinil zjištění, že se do předmětného bytu nastěhoval až poté, co matku odvezl
do léčebny. Odvolací soud zdůraznil, že odpovědnost za úplná skutková zjištění
v tzv. sporném řízení nesou účastníci řízení, a to v rozsahu prokázání svých
tvrzení (§ 120 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), a že nepodaří-li se účastníku
svá tvrzení prokázat, tj. neunese-li důkazní břemeno, stíhá ho procesní
neúspěch ve věci. Chtěl-li se žalovaný úspěšně bránit žalobě na vyklizení bytu
pro neexistenci nájemního vztahu - pokračoval odvolací soud - musel tvrdit, ža
na něho přešlo právo nájmu předmětného bytu po zemřelé matce podle § 706 odst.
1 obč. zák. Důkazní břemeno tedy „stíhalo“ žalovaného, neboť „bylo v jeho
zájmu, aby byly prokázány skutečnosti uvedené v citovaném předpisu, t. j. že v
době smrti, resp. dne 14. 4. 1995, kdy byla /matka/ hospitalizována v léčebně,
bydlel se svojí matkou ve společné domácnosti a zároveň neměl vlastní byt“.
Nemohlo být proto na žalobkyni, aby prokázala, že žalovaný v předmětném bytě v
době matčiny smrti nebydlel, když „i podle logiky dokazování je pojmově
vyloučen důkaz neexistence takových skutečností“. Za situace, kdy „sám žalovaný
vypověděl, že do předmětného bytu se nastěhoval až poté, co matku odvezl do
léčebny, takže spolu s ní nemohl bydlet“, označil odvolací soud další
dokazování za nadbytečné a uzavřel, že žalovaný „nemohl splnit podmínku
společného bydlení v bytě bez ohledu na to, zda splňoval další podmínku
nedostatku vlastního bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které adresoval
Vrchnímu soudu v Praze. Přípustnost dovolání opřel o ustanovení § 238 odst. 1
písm. a/ o. s. ř., a uplatnil v něm dovolací důvody podřazené ustanovení §
241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. Namítl, že jeho výpověď, na níž odvolací
soud postavil své rozhodnutí (u odvolacího jednání vypověděl, že se do bytu
nastěhoval až poté, co matku odvezl do léčebny), byla nepřesná a byla způsobena
„špatným pochopením otázky žalovaným a jeho zpomalenými reakcemi“ v důsledku
utrpěné mozkové příhody. Vzhledem k tomu, že nebyl v řízení před soudem prvního
a druhého stupně právně zastoupen a sám nebyl schopen dostatečně sledovat
průběh řízení a zejména průběh odvolacího řízení a protokolaci výslechu,
„nebyla dostatečně v dosud provedeném řízení zajištěna jeho procesní práva“.
Upřesnil, že se do bytu nastěhoval v únoru 1995, kdy si matku vyzvedl z
nemocnice, a že s ní od 27. 2. 1995 do její opětovné hospitalizace (14. 4.
1995) vedl společnou domácnost, neboť vyžadovala v podstatě neustálou
přítomnost; administrativní záležitosti spojené s nastěhováním do bytu pak
vyřídil až po matčině odchodu do nemocnice. V rámci polemiky se závěrem
odvolacího soudu o důkazním břemenu vyslovil dovolatel názor, že „negativní
skutečnosti lze již podle základů formální logiky prokázat tak, že je prokázána
jiná pozitivní skutečnost, jejíž existence vylučuje existenci prokazované
skutečnosti“. Bylo tedy na žalobkyni, pokračoval dovolatel, aby - pokud
tvrdila, že žalovaný ve vyklizovaném bytě nebydlel - prokázala, kde v předmětné
době bydlel. Pokud se odvolací soud domníval, že skutková zjištění jsou
neúplná, jak podle názoru dovolatele vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, měl
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k provedení dalších
důkazů. Vycházeje z těchto argumentů dovolatel navrhl, aby Vrchní soud v Praze
napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně v dovolacím vyjádření namítla, že i když byla matka žalovaného v
domácím ošetřování v době od 27. 2. 1995 do 14. 4. 1995, neznamená to, že s ní
žalovaný sdílel společnou domácnost, když navíc on sám uvedl, že za matkou
denně docházel, přičemž bydliště matky bylo od jeho bydliště asi 5 minut pěší
chůze. Zdůraznila, že § 706 odst. 1 obč. zák. ponechává jednoznačně důkazní
břemeno na žalovaném, neboť ten musí prokázat, že žil v den smrti ve společné
domácnosti se zemřelým nájemcem a nemá vlastní byt. Žalobkyně pak prokázala
opak ohledně existence, resp. neexistence společné domácnosti. Druhá podmínka
pro přechod nájmu bytu - neexistence vlastního bytu - je podle žalobkyně rovněž
sporná, neboť žalovaný nepopřel, že je ženatý, a že je stále v evidenci
nájemníků v bytě, který obýval se svou manželkou. Vyjádřila svůj názor na
problematiku důkazního břemene ve sporu a navrhla, aby „Vrchní soud v Praze
potvrdil rozhodnutí Městského soudu v Praze v plném znění“.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 1. 2001 - dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky, který je podle § 10a o. s. ř. soudem funkčně
příslušným pro dovolací řízení (oba účastníci se mýlí, považují-li za dovolací
soud Vrchní soud v Praze), shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu
oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení
(advokátního zastoupení dovolatele podle § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a má
formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř. Jde přitom o
dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé, a jsou jím výslovně uplatněny způsobilé dovolací důvody, kterými lze
namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné
části oporu v provedeném dokazování (§ 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.), a že
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s.
ř.). Před rozhodnutím o dovolání odložil podle § 243 o. s. ř. usnesením ze dne
29. 2. 2000, č.j. 26 Cdo 463/2000 - 87, vykonatelnost napadeného rozsudku.
Podle § 242 odst. 1 a odst. 3 věty prvé o. s. ř. je dovolací soud vázán
nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak
je dovolatel obsahově vymezil. K vadám uvedeným v § 237 o. s. ř. a k tzv.
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci
(§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), dovolací soud přihlédne, i když nebyly v
dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. je dán tehdy, jestliže
soud vzal v úvahu skutečnosti, které nevyplynuly z provedených důkazů, ani
jinak nevyšly v řízení najevo, pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo jestliže v
hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti,
eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor. Skutkové zjištění nemá v podstatné
části oporu v provedeném dokazování, týká-li se skutečností, které byly
významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
V této souvislosti je nutno uvést, že podle § 213 odst. 2 o. s. ř. odvolací
soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, a může
opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li
je provést bez průtahů. Pro řízení před odvolacím soudem přitom platí přiměřeně
ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco
jiného (§ 211 o. s. ř.). Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem
zjištěným soudem prvního stupně, tedy neznamená, že by se odvolací soud mohl
odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně bez dalšího, nýbrž jen
tehdy, opakuje-li dokazování, popřípadě je doplní, tedy postupuje-li v souladu
s § 122 odst. 1 a § 123 o. s. ř., a dokazování provede způsobem, který pro
jednotlivé důkazní prostředky stanoví § 125 a násl. o. s. ř. Porušení tohoto
procesního postupu by zatížilo řízení vadou, jež může mít za následek
nesprávnost rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.) - vadou, k
níž soud přihlédne i tehdy, nebyla-li dovoláním uplatněna (§ 242 odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o. s.
ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav,
tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než
který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní
předpis, ale soud nesprávně vyložil podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní
normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené
dispozicí právní normy. Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím
důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu,
jinými slovy jestliže na tomto - nesprávném - právním posouzení napadené
rozhodnutí spočívalo.
Podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o
byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými
nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že
s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.
Přechod nájmu bytu podle § 706 odst. 1 obč. zák. je právním nástupnictvím
(sukcesí) svého druhu. Nastanou-li skutečnosti v tomto ustanovení uvedené, pak
právo nájmu nájemcovou smrtí nezaniká, nýbrž dochází ke změně v jednom ze
subjektů nájemního vztahu: namísto dosavadního nájemce vstupuje do tohoto
vztahu jiná osoba, citovaným ustanovením určená (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 26. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 862/96, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura, ročník 1997, pod poř. č. 53).
Dovolatel především prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm.
c/ o. s. ř. zpochybňuje skutkové zjištění odvolacího soudu, že jeho soužití s
nájemkyní bytu ve společné domácnosti v den 14. 4. 1995 neexistovalo. Toto
zjištění odvolací soud opřel o výpověď samotného žalovaného - o důkaz, kterým v
souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř. u odvolacího jednání,
konaného dne 6. 9. 1999 doplnil dokazování. Z protokolu o tomto jednání
(srov. č.l. 63 a 63 v. spisu) se podává že žalovaný zde uvedl, že ho matka již
koncem roku 1994 žádala, aby se k ní do bytu nastěhoval, on ale za ní denně
dojížděl a do matčina bytu se trvale nastěhoval až v polovině dubna
1995. Předtím však matku dne 14. nebo 15. 4. 1995 odvezl do léčebny a nato
se dne 18. 4. 1995 v souvislosti s vydáním nového občanského průkazu přihlásil
v předmětném bytě k trvalému pobytu. Měl v úmyslu zde s matkou bydlet společně,
neboť předpokládal, že se z léčebny vrátí, k tomu však již nedošlo a od dubna
1995 nebyla matka v bytě ani na návštěvě.
Z této reprodukce výpovědi žalovaného je patrno, že o dovolatelem
zpochybňovaném skutkovém zjištění odvolacího soudu nelze říci, že by nemělo
oporu v provedeném dokazování, a nejde tedy o případ podřaditelný ustanovení §
241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. Žalovaný ostatně nezpochybňuje správnost
protokolace své výpovědi před odvolacím soudem - netvrdí, že neřekl to, co
protokol o odvolacím jednání zachycuje. Z protokolu ze dne 6. 9. 1999, který má
povahu veřejné listiny ve smyslu § 134 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 19. 8. 1998, sp. zn. 20 Cdo 791/98, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura, ročník 1999, pod poř. č. 6), také plyne, že
žalovaný nezpochybnil správnost protokolace, ani v jejím průběhu, ani po jejím
skončení, stejně jako nezpochybnil pravdivost své výpovědi. Teprve v dovolání
uvedl tvrzení, že protokolovaná výpověď byla „nepřesná“, což mělo být způsobeno
„špatným pochopením otázky žalovaným a jeho zpomalenými reakcemi“ v důsledku
utrpěné mozkové příhody. To však podle názoru dovolacího soudu nemůže činit
dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. opodstatněným a neskýtá
podklad pro závěr, že byl naplněn dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b/
o. s. ř., na který dovolatel nikoli výslovně, ale podle obsahu dovolání,
poukazuje, tvrdí-li, že „nebyla dostatečně v dosud provedeném řízení zajištěna
jeho procesní práva“. Pokud snad žalovanému v době, kdy ho odvolací soud
vyslechl k důkazu, nedovoloval jeho zdravotní stav realizovat procesní
oprávnění a povinnosti účastníka řízení, bylo na něm, aby soud na tuto okolnost
upozornil, a aby eventuálně navrhl i odročení jednání; dovolatel to ale
neučinil.
Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., spočívá v
kritice právního názoru odvolacího soudu na otázku tzv. důkazního břemene v
souzené věci.
Je nesporné, že žalovaný byl synem zemřelé nájemkyně bytu M. H., a je tak
osobou, na kterou mohl nájem předmětného bytu ze zákona přejít tehdy, jestliže
by prokázal, že žil s touto nájemkyní v den její smrti ve společné domácnosti
a současně neměl vlastní byt (srov. § 706 odst. 1 věta první obč. zák.). Přitom
podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 9. 1997, sp. zn. 2
Cdon 1447/97, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, v příloze
sešitu č. 12 pod č. 40), důkazní břemeno ohledně skutečností rozhodných pro
přechod práva nájmu bytu ve smyslu ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. tíží ve
sporu toho z účastníků, který tyto skutečnosti tvrdí.
V této souvislosti je třeba předeslat, že rozhodovací praxe soudů je zcela
ustálena v právním názoru, že i když doba soužití nájemce a osob vyjmenovaných
v § 706 odst. 1 větě první obč. zák., předcházející nájemcově smrti, není co
do délky v zákoně stanovena, musí jít o dobu natolik dlouhou, aby bylo možno -
se zřetelem k dalším rozhodným okolnostem konkrétního případu - učinit závěr,
že mělo jít o příslušnost (trvalé povahy) ke společné domácnosti nájemce.
Pojem „společné domácnosti” použitý v § 706 odst. 1 větě první obč. zák. se
vykládá ve smyslu ustanovení § 115 obč. zák., podle něhož společnou domácnost
vedou ti, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.
Soužití se považuje za trvalé, jsou-li tu objektivně zjistitelné okolnosti
svědčící o vůli vést takové společenství trvale, a nikoliv jen na přechodnou
dobu. Podle ustálené judikatury se přitom u osob uvedených v § 706 odst. 1 větě
první obč. zák. nevyžaduje, aby společně uhrazovaly náklady na své potřeby,
důsledně však dále platí, že musí jít o trvalé společné soužití v bytě nájemce.
Nestačí tedy, aby taková osoba nájemce jen občas navštěvovala, poskytovala mu
přechodnou nebo příležitostnou pomoc v domácnosti, nebo aby dokonce byla v
nájemcově bytě pouze hlášena k trvalému pobytu (srov. R 34/1982 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe do současné doby nezaznamenala
odklon, a dále kupříkladu Občanský zákoník - Komentář, 2. vydání 1994,
Nakladatelství C. H. Beck, Praha 1994, strana 501 - 502).
Závěru, že byla naplněna podmínka existence společného soužití ve společné
domácnosti mezi nájemcem a osobou uvedenou v § 706 odst. 1 větě první obč.
zák., není na překážku skutečnost, že nájemce zemřel v nemocnici či jiném
léčebném zařízení po předcházející hospitalizaci; toto soužití
však muselo vzniknout ještě před hospitalizací. V souzené věci - jak plyne ze
skutkových zjištění odvolacího soudu - tomu ale tak nebylo, neboť ke dni 14. 4.
1995 (kdy nájemkyně M. H. odešla do léčebny, odkud se již do bytu nevrátila, a
v níž posléze dne 7. 1. 1996, zemřela), společná domácnost mezi nájemkyní a
žalovaným (ve výše vyloženém smyslu) neexistovala.
Za tohoto stavu považuje dovolací soud za nerozhodné, kdo z účastníků měl v
řízení povinnost určitého tvrzení, resp. s touto povinnosti spojenou povinnost
důkazní (zda bylo povinností žalobkyně v mezích žaloby na vyklizení bytu
dokazovat, že žalovaný nevedl společnou domácnost s nájemkyní v době její
smrti, či zda naopak bylo povinností žalovaného dokazovat v rámci své procesní
obrany proti žalobě na vyklizení bytu, že tuto společnou domácnost vedl), a
komu z nich by bylo proto možno přičítat k tíži neunesení důkazního břemene,
neboť na řešení této právní otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
skutečnosti nespočívalo. Důkazní břemeno je institutem procesního práva a má
také jedině procesní účel. Jeho pravým smyslem je umožnit soudu vydat
rozhodnutí i v těch případech, kdy určitá skutečnost ve sporu rozhodná nebyla
dokázána, tedy v případech, kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu
přijmout ani závěr o pravdivosti tvrzení účastníka o existenci této
skutečnosti, ani závěr o tom, že by toto tvrzení bylo nepravdivé. V těchto
případech soud musí rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo
podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost. Důkazní břemeno je tedy
institutem, který soudu umožňuje rozhodnout v tzv. důkazní nouzi (srov. Bureš,
J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání. Praha,
C. H. Beck 1996, str. 256 - 257). Z toho, co bylo uvedeno, však plyne, že
procesní situace, kdy by se nepodařilo prokázat pravdivost či nepravdivost
tvrzení, že žalovaný v době smrti nájemkyně M. H. (resp. v době počátku její
poslední hospitalizace, ukončené smrtí) s ní žil ve společné domácnosti, v
souzené věci nenastala. Ze spisu se naopak podává, že odvolací soud učinil z
výpovědi žalovaného, kterého vyslechl (§ 131, § 211 o. s. ř.), již citované
skutkové zjištění, jež mu umožnilo formulovat právní závěr, že jeden ze dvou
kumulativně stanovených předpokladů pro přechod nájmu bytu ve smyslu § 706
odst. 1 obč. zák. - totiž podmínka, aby v rozhodném okamžiku existovala
společná domácnosti mezi nájemkyní a žalovaným - naplněn nebyl.
Výtka žalovaného opřená o dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s.
ř., jež se týká právního názoru odvolacího soudu na důkazní břemeno, není tedy
pro správnost právního posouzení věci významná, a žalovaný - jak již bylo
uvedeno - neuspěl ani se snahou zpochybnit správnost skutkových zjištění
odvolacího soudu, významných pro právní posouzení věci z hlediska ustanovení §
706 odst. 1 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu je proto z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správný a nejsou dány ani dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. a/, b/ o.
s. ř., k nimž se přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s.
ř.). V této souvislosti považuje dovolací soud za neopodstatněné tvrzení
dovolatele (jež lze podřadit ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), že
rozsah dokazování, které provedl odvolací soud (šlo o doplňující výslechy
žalovaného a tří svědků, slyšených již soudem prvního stupně) přesáhl rámec
stanovený v § 213 odst. 2 o. s. ř. Závěr o nedůvodnosti dovolání vedl
Nejvyšší soud k rozhodnutí, jímž toto dovolání podle ustanovení § 243b odst. 1
věty před středníkem o. s. ř zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a
§ 142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni, která by měla proti
procesně neúspěšnému dovolateli na jejich náhradu právo, v dovolacím řízení
nevzešly prokazatelné výdaje spojené s uplatňováním či bráněním práva.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. února 2002
JUDr. Hana Müllerová, v.r.
předsedkyně senátu