26 Cdo 465/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Ferákem
ve věci žalobce F. T., R., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Žouželkou, advokátem se
sídlem v Chomutově, Palackého 4274, proti žalovanému Zemědělskému družstvu
Račetice, se sídlem v Račeticích 87, IČO: 00119814, zastoupenému JUDr. Rudolfem
Postlem, advokátem se sídlem v Podbořanech, Masarykovo náměstí 14, o vypořádání
transformačních nároků, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 11 C
105/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 22. ledna 2015, č. j. 14 Co 236/2014-520, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 10.160,- Kč k rukám JUDr. Rudolfa Postla, advokáta se sídlem v
Podbořanech, Masarykovo náměstí 14, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Nejvyšší soud České republiky (předseda senátu Nejvyššího soudu – § 243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince
2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále jen
„o. s. ř.“) dovolání žalobce (dovolatele) proti výrokům I. písm. a/ a c/
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. ledna 2015, č. j. 14 Co
236/2014-520, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně
vyjádřil, odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť v něm schází náležité
vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§
237 až 238a o. s. ř.), přičemž tuto vadu, pro níž nelze v dovolacím řízení
pokračovat, včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§ 241b odst. 3
o. s. ř.). Má-li totiž být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci)
proto, že napadené rozhodnutí závisí – jak zejména avizoval dovolatel – na
řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu
dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které
"ustálené rozhodovací praxe" (rozuměno judikatury dovolacího soudu, kterou lze
vymezit i pouhým slovním popisem bez uvedení konkrétní spisové značky či značek
rozhodnutí dovolacího soudu – viz rozhodnutí Ústavního soudu České republiky z
18. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, a z 21. ledna 2015, sp. zn. IV. ÚS
3530/14) se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné
pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku však
dovolatel nedostál. Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) sice vyplývá
požadavek na úhradu úroků z prodlení z přisouzené částky 123.962,76 Kč (viz
výrok I. písm. b/ napadeného rozsudku), jakož i nesouhlas s uloženou povinností
zaplatit náklady řízení žalovanému, avšak schází v něm specifikace „relevantní“
rozhodovací praxe, od níž se řešení uvedených otázek odchyluje; dovolatelův
odkaz na rozhodovací praxi jiných soudů než Nejvyššího soudu České republiky
jako soudu dovolacího je právně bezvýznamný (srov. usnesení Nejvyššího soudu z
21. července 2015, sp. zn. 26 Cdo 1952/2015). Kromě toho dovolatelova žádost (vztahující se rovněž k přípustnosti dovolání),
aby „právní otázka“ (kterou navíc nijak nespecifikoval) byla (dovolacím soudem)
posouzena jinak, významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby
„dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem)
posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a z 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné
pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zmíněný předpoklad
přípustnosti dovolání uvedený v § 237 o. s. ř. (tj.
dovolacím soudem vyřešená
právní otázka má být posouzena jinak) míří totiž na situace, kdy Nejvyšší soud
jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit od (svého) právního
názoru (právně aplikační úvahy) již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí
(prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o
soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů), a nikoli od právního názoru
odvolacího soudu vysloveného v napadeném rozhodnutí, jak se snad mylně domníval
dovolatel. Bez ohledu na uvedené pokládá dovolací soud za potřebné v tomto konkrétním
případě – vzhledem k charakteru dalších dovolacích námitek – rovněž zdůraznit,
že výtky mířící na zjištěný skutkový stav nejsou podle současné právní úpravy
způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 1. srpna 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu