26 Cdo 465/2016 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Ferákem ve věci žalobce F. T., R., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Žouželkou, advokátem se sídlem v Chomutově, Palackého 4274, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Račetice, se sídlem v Račeticích 87, IČO: 00119814, zastoupenému JUDr. Rudolfem Postlem, advokátem se sídlem v Podbořanech, Masarykovo náměstí 14, o vypořádání transformačních nároků, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 11 C 105/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. ledna 2015, č. j. 14 Co 236/2014-520, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.160,- Kč k rukám JUDr. Rudolfa Postla, advokáta se sídlem v Podbořanech, Masarykovo náměstí 14, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Nejvyšší soud České republiky (předseda senátu Nejvyššího soudu – § 243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále jen „o. s. ř.“) dovolání žalobce (dovolatele) proti výrokům I. písm. a/ a c/ rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. ledna 2015, č. j. 14 Co 236/2014-520, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, odmítl podle § 243c odst. 1 o.
s. ř., neboť v něm schází náležité vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.), přičemž tuto vadu, pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Má-li totiž být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci) proto, že napadené rozhodnutí závisí – jak zejména avizoval dovolatel – na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" (rozuměno judikatury dovolacího soudu, kterou lze vymezit i pouhým slovním popisem bez uvedení konkrétní spisové značky či značek rozhodnutí dovolacího soudu – viz rozhodnutí Ústavního soudu České republiky z 18.
prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, a z 21. ledna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3530/14) se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku však dovolatel nedostál. Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) sice vyplývá požadavek na úhradu úroků z prodlení z přisouzené částky 123.962,76 Kč (viz výrok I. písm. b/ napadeného rozsudku), jakož i nesouhlas s uloženou povinností zaplatit náklady řízení žalovanému, avšak schází v něm specifikace „relevantní“ rozhodovací praxe, od níž se řešení uvedených otázek odchyluje; dovolatelův odkaz na rozhodovací praxi jiných soudů než Nejvyššího soudu České republiky jako soudu dovolacího je právně bezvýznamný (srov. usnesení Nejvyššího soudu z
21. července 2015, sp. zn. 26 Cdo 1952/2015). Kromě toho dovolatelova žádost (vztahující se rovněž k přípustnosti dovolání), aby „právní otázka“ (kterou navíc nijak nespecifikoval) byla (dovolacím soudem) posouzena jinak, významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a z 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zmíněný předpoklad přípustnosti dovolání uvedený v § 237 o. s. ř. (tj.
dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak) míří totiž na situace, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit od (svého) právního názoru (právně aplikační úvahy) již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů), a nikoli od právního názoru odvolacího soudu vysloveného v napadeném rozhodnutí, jak se snad mylně domníval dovolatel. Bez ohledu na uvedené pokládá dovolací soud za potřebné v tomto konkrétním případě – vzhledem k charakteru dalších dovolacích námitek – rovněž zdůraznit, že výtky mířící na zjištěný skutkový stav nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 1. srpna 2016
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu