26 Cdo 471/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava
Feráka ve věci žalobce P. N., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) L. D.
a 2) S. D., zastoupeným advokátem, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp.
zn. 8 C 680/2002, o žalobě na obnovu řízení ve
věci téhož soudu sp. zn. 8 C 791/98 podané žalovanými, o dovolání žalovaných
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 2003, č.j. 19 Co
325/2002-56, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 1. srpna
2002, č. j. 8 C 680/2002-39, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 2003, č.j.
19 Co 325/2002-56, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 28. března
2003, č.j. 19 Co 325/2002-56, potvrdil usnesení ze dne 1. srpna 2002, č.j. 8 C
680/2002-39, jímž Okresní soud v Břeclavi zamítl návrh (žalobu) žalovaných na
obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 8 C 791/98, a na současné
řešení předběžné otázky oprávněnosti nabytí vlastnictví bytové jednotky
žalobcem; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Zamítavé
rozhodnutí odůvodnily oba soudy shodně tím, že nejsou dány předpoklady
povolení obnovy řízení ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a/ a b/ občanského
soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“).
Proti usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně podali oba
žalovaní dovolání s odkazem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ a § 241a
odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Namítali, že v průběhu řízení sp. zn. 8 C 791/98
o přivolení k výpovědi z nájmu bytu (jehož obnovy se domáhali) jim byla
nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, činit přednesy a
důkazy, nebyli řádně poučeni o následcích nedostavení se k jednání a ve věci
byl vydán tzv. kontumační rozsudek v jejich nepřítomnosti. Přitom žalobce podle
nich „neměl k podání návrhu na výpověď z nájmu aktivní legitimaci, jelikož
neměl s nájemci uzavřenu nájemní smlouvu ve smyslu § 686 obč. zák.“ Dovolatelé
za této situace vyjádřili nesouhlas s právním názorem soudu prvního stupně, že
k podání „žaloby na výpověď z nájmu bytu bez náhrady dostačuje tvrzení žalobce
o nějakém jeho vyrozumění, že je oprávněným pronajímatelem, když v době, kdy se
údajně pronajímatelem stal, nesplnil zákonnou povinnost, že nájemní smlouva
musí mít písemnou formu“. Tímto postupem soudu prvního stupně byly dle názoru
dovolatelů porušeny zásady vyjádřené v ust. § 123 a § 153 o.s.ř. Za stavu, kdy
návrh na obnovu řízení byl podán včas a žalovaní, jak bylo prokázáno, platí
nájemné stále společnosti S. M. podle platné nájemní smlouvy s tímto
pronajímatelem a dověděli se o „rozsudku žalobce“ teprve dne 19.3.2002,
považují napadená usnesení obou soudů za nesprávná. Mají za to, že „jde tedy v
předmětné věci o skutkový stav, se kterým se oba soudy řádně nevypořádaly a jde
v posuzované věci o otázku zásadního právního významu“. Dovolatelé jsou
přesvědčeni, že rozhodnutí obou soudů spočívá v nesprávném právním posouzení
věci a je vůči žalovaným nesprávné a v rozporu se zákonem. Proto navrhli, aby
Nejvyšší soud tato usnesení zrušil.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí
odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze
dne 1. srpna 2002, č. j. 8 C 680/2002-39, které bylo rovněž dovoláním napadeno,
však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu
prvního stupně; ostatně dovolatelé to v dovolání ani nezpochybnili. Opravným
prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (dovolatelé
uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž
podali). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost
soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek
funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení
(srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2
Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu
Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6.
1999, sp. zn. 2 Cdon 1647/97). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací
(§ 10a o.s.ř.) proto řízení o dovolání proti usnesení soudu prvního stupně
zastavil (§ 104 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 243c odst. 1 o.s.ř.).
Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 28. března 2003, č.j. 19 Co 325/2002-56.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují
ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř.
Ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/, 238a a § 239 o.s.ř. nezakládají
přípustnost dovolání proti výroku napadeného usnesení proto, že napadené
rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Podle ustanovení § 238 o.s.ř. je dovolání přípustné též proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního
stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení (odstavec 1 písm. a/).
Ustanovení § 237 o.s.ř. platí obdobně (odstavec 2).
Ustanovení § 238 o.s.ř. tak vymezuje přípustnost dovolání proti usnesením
vyjmenovaným v jeho odstavci 1 za shodných podmínek jako ty, jež jsou
uvedeny v § 237 o.s.ř. (včetně omezení, jež plynou z ustanovení §
237 odst. 2 o.s.ř.).
Dle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s dikcí § 238 odst. 1 písm. a/
o.s.ř. pak plyne, že pro účely přípustnosti dovolání je rozhodnutím ve věci
samé též usnesení, jímž odvolací soud změnil nebo potvrdil usnesení soudu
prvního stupně o povolení obnovy řízení nebo o zamítnutí žaloby na obnovu
řízení.
Dovolání není přípustné ani podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. ve
spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., neboť
napadené usnesení není usnesením měnícím a usnesení soudu prvního stupně bylo
prvním rozhodnutím o žalobě na obnovu řízení.
Konečně není splněna ani podmínka přípustnosti uvedená v ustanovení § 237 odst.
1 písm. c/ o.s.ř., jelikož napadené rozhodnutí není rozhodnutím po právní
stránce zásadního významu.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. platí, že rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolateli uplatněné námitky směřují proti postupu soudu v řízení sp.
zn. 8 C 791/98 a žádnou otázku zásadního právního významu, která
by byla řešena odvolacím soudem v dovoláním napadeném usnesení, nenastolují. V
napadeném rozhodnutí byla řešena výlučně otázka, zda jsou splněny předpoklady
pro povolení obnovy řízení, které jsou stanoveny v § 228 o.s.ř. Řešení této
otázky nelze zaměňovat s posouzením, zda rozhodnutí vydaná v řízení vedeném pod
sp. zn. 8 C 791/98 jsou po skutkové a právní stránce správná či zda v uvedeném
řízení došlo ke zmatečnostním nebo jiným vadám, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Obnova řízení není určena ani k přezkoumání
správnosti právního posouzení věci (k tomu slouží zásadně dovolání), ani k
nápravě zmatečnostních vad (k tomu slouží žaloba pro zmatečnost). Z toho pak
vyplývá, že námitky vadného právního posouzení věci a odnětí možnosti jednat
před soudem v řízení sp. zn. 8 C 791/98 nemohou představovat dovolací důvod
způsobilý založit přípustnost dovolání ve věci obnovy řízení vedené před soudem
prvního stupně pod sp. zn. 8 C 680/2002.
Napadené rozhodnutí též neřeší právní otázku v rozporu s hmotným
právem, a to již proto, že v něm byly aplikovány výlučně normy
procesního práva.
Rozhodnutí odvolacího soudu v té části, v níž bylo potvrzeno usnesení soudu
prvního stupně, pokud jím byl zamítnut návrh „na současné řešení předběžné
otázky oprávněnosti nabytí vlastnictví bytové jednoty žalobcem“, není
rozhodnutím o žalobě na obnovu řízení ve smyslu § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.,
nicméně ani dovolání proti této části rozhodnutí odvolacího soudu přípustné
není, když nejde o rozhodnutí ve věci samé (nýbrž výslovně o rozhodnutí o
předběžné otázce), takže není dána přípustnost dovolání dle § 237 o.s.ř., a
usnesení odvolacího soudu ani v této části nelze podřadit žádnému z usnesení
vyjmenovaných v ustanoveních § 238, § 238a a § 239 o.s.ř.
K tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží z úřední
povinnosti jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), samy o
sobě, i kdyby byly dány, však přípustnost dovolání nezakládají.
Pokud snad dovolatelé námitkou, že se oba soudy řádně nevypořádaly se skutkovým
stavem, mínili uplatnit dovolací důvod spočívající v tom, že napadené
rozhodnutí nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, nezbývá než upozornit, že tento dovolací důvod lze úspěšně použít
jen tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ nebo b/
o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 a §
238a o.s.ř. (viz § 241a odst. 3 o.s.ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti usnesení odvolacího soudu, aniž ve
věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), podle ustanovení §
243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalovaní, kteří procesně zavinili odmítnutí dovolání, nemají právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení a žalobci žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly,
čemuž odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. března 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu