26 Cdo 474/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré
ve věci žalobkyně městské části P. – Ř., zastoupené advokátem, proti žalované
A. S., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 152/97, o dovolání žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 5. června 2002, č. j. 54 Co 66/2002-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. září 2001,
č. j. 17 C 152/97-85, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a
vyklizený žalobkyni předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 3,
1+1, IV. kat. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) v 1. podlaží domu čp.
109, ul. E., P. – Ř.“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) a rozhodl o
nákladech řízení účastnic. V pořadí první – rovněž vyhovující – rozsudek soudu
prvního stupně ze dne 31. března 2000, č. j. 17 C 152/97-53, byl k odvolání
žalované zrušen usnesením Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 7.
června 2001, č. j. 54 Co 42/2001-68, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 5. června 2002, č. j. 54 Co
66/2002-108, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci
samé, změnil jej v nákladovém výroku jen tak, že jejich výše činí 5.925,- Kč,
jinak jej i v tomto výroku potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
účastnic.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že
žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že v předmětném bytě žil jako jeho
nájemce J. P. (dědeček žalované), že J. P. dne 23. dubna 1996 zemřel, že asi od
roku 1992 žil z důvodu nepříznivého zdravotního stavu v bytě matky žalované, že
pro případ zlepšení zdravotního stavu měl v úmyslu se do bytu vrátit, a že
žalovaná s ním v době jeho smrti nežila. Na tomto skutkovém základě dovodily,
že na žalovanou právo nájmu bytu nepřešlo, neboť jednak nelze dovodit, že její
dědeček jako nájemce bytu trvale opustil společnou domácnost (ve smyslu § 708
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni úmrtí J. P. –
dále jen „obč. zák.“), a jednak nebyl naplněn předpoklad žití s nájemcem v den
jeho smrti ve společné domácnosti, tj. jeden ze dvou předpokladů, normovaných
pro účely přechodu práva nájmu bytu ustanovením § 706 odst. 1 věty první.
Protože žalovaná za této situace užívá předmětný byt bez právního důvodu,
žalobě na jeho vyklizení – s poukazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. –
vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a uplatněné
dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. V dovolání především podrobně rozvedla provedené důkazy (zejména svou
účastnickou výpověď a výpovědi slyšených svědků), a poukázala na okolnosti,
které byly podle jejího názoru těmito důkazy prokázány. Kromě toho zdůraznila,
že v předmětném bytě bydlí od narození a nikdy jej, s výjimkou jeho
rekonstrukce, neopustila. V roce 1992, kdy se formálně přihlásila k trvalému
pobytu, nebyla již vzhledem k věku závislá na svých rodičích, v bytě žila s
dědečkem, který do bytu její matky, s výjimkou období bezmocnosti, docházel
pouze na návštěvy. Po stabilizaci zdravotního stavu se však do bytu vrátil. Z
těchto důvodů má žalovaná zato, že právo nájmu bytu na ni přešlo již okamžikem,
kdy její dědeček opustil trvale společnou domácnost; nejpozději však k tomuto
přechodu došlo úmrtím dědečka. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení
dovolatelky (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §
241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je
přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné už
proto, že soud prvního stupně svým druhým rozsudkem nerozhodl jinak než v
dřívějším (zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo o vyhovující rozsudky).
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého
dovolání opřela dovolatelka) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně,
nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného
právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových
zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelka brojí proti skutkovým zjištěním,
učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou
stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelka však přehlíží, že skutkový
základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout
(námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze
tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř.
(nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a
odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání
teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka
směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání
právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje správnost (úplnost)
skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z
okolností uváděných v dovolání dovozuje nesprávnost závěru o nenaplnění
předpokladu pro přechod práva nájmu bytu (ve smyslu § 706 odst. 1 věty první a
§ 708 obč. zák.), nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218
písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo
odmítnuto, avšak žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu
by jinak měla proti žalované právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá
výrok, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§
243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2003
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu