26 Cdo 4830/2014

26 Cdo 4830/2014

26 Cdo 4831/2014

26 Cdo 4832/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové

ve věci žalobce Bytového družstva KŘOVINA, družstva, se sídlem v Praze 4, V

křovinách 1541/18, IČO: 64946592, zastoupeného Mgr. Alešem Brodským, advokátem

se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Korunní 957/35, proti žalovanému M. Š., o

vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 229/2006,

o dovoláních žalovaného proti usnesením Městského soudu v Praze z 26. srpna

2013, č. j. 54 Co 347/2013-230, ze 7. března 2014, č. j. 54 Co 560/2013-252, a

z 9. července 2014, č. j. 54 Co 239/2014-281, takto:

I. Dovolací řízení se zastavují.

II. Dovolateli se neukládá povinnost zaplatit soudní poplatky z dovolání.

Žalobce se domáhá (žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 /soudu prvního

stupně/ dne 3. října 2006), aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit tam

uvedený byt. K návrhu žalovaného soud prvního stupně usnesením ze dne 21.

listopadu 2007, č. j. 39 C 229/2006-44, řízení přerušil do pravomocného

skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 159/2005.

Usnesením ze dne 21. února 2012, č. j. 39 C 229/2006-141, pak rozhodl o

pokračování v přerušeném řízení s odůvodněním, že řízení ve věci sp. zn. 42 Cm

159/2005 Městského soudu v Praze bylo již pravomocně skončeno. K odvolání

žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. května

2012, č. j. 54 Co 151/2012-157, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Dne 11. září 2012 doručil žalovaný soudu prvního stupně podání nazvaná „žaloba

na obnovu řízení“ a „žaloba pro zmatečnost“, jimiž brojil proti zmíněnému

usnesení odvolacího soudu ve spojení s usnesením soudu prvního stupně o

pokračování v přerušeném řízení. V reakci na výzvu soudu prvního stupně k

zaplacení soudních poplatků z žalob na obnovu řízení a pro zmatečnost (usnesení

ze dne 11. ledna 2013, č. j. 39 C 229/2006-189) požádal žalovaný o osvobození

od poplatkové povinnosti. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 29. ledna 2013,

č. j. 39 C 229/2006-192, ve spojení s potvrzujícím usnesením odvolacího soudu

ze dne 18. března 2013, č. j. 54 Co 113/2013-198, mu osvobození od soudních

poplatků přiznáno nebylo.

Poté žalovaný (nezastoupen advokátem) podal proti posledně uvedenému usnesení

odvolacího soudu dovolání.

Usnesením ze dne 14. června 2013, č. j. 39 C 229/2006-221, soud prvního stupně

– kromě toho, že rozhodl, že se neopravuje tam specifikované usnesení –

zastavil řízení o uvedeném dovolání (pro nezaplacení soudního poplatku z

dovolání) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení účastníků. K odvolání

žalovaného odvolací soud usnesením ze dne 26. srpna 2013, č. j. 54 Co

347/2013-230 (dále jen „usnesení z 26. srpna 2013“), citované usnesení soudu

prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Taktéž proti usnesení z 26. srpna 2013 podal žalovaný (opět nezastoupen

advokátem) dovolání, k němuž současně připojil žádosti ze dne 11. listopadu

2013 o osvobození od soudního poplatku z dovolání a o ustanovení zástupce pro

dovolací řízení (dále též jen „žádosti žalovaného z 11. listopadu 2013“).

Ani těmto žádostem soud prvního stupně nevyhověl a usnesením ze dne 18.

listopadu 2013, č. j. 39 C 229/2006-244, nepřiznal žalovanému osvobození od

soudních poplatků a neustanovil mu zástupce pro dovolací řízení z řad advokátů.

K odvolání žalovaného odvolací soud usnesením ze dne 7. března 2014, č. j. 54

Co 560/2013-252 (dále jen „usnesení ze 7. března 2014“), citované usnesení

soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V dalším řízení soud prvního stupně usnesením ze dne 15. dubna 2014, č. j. 39 C

229/2006-262, opětovně žalovanému nepřiznal osvobození od soudních poplatků a

neustanovil mu zástupce pro dovolací řízení z řad advokátů. K odvolání

žalovaného pak odvolací soud toto rozhodnutí usnesením ze dne 9. července 2014,

č. j. 54 Co 239/2014-281 (dále též jen „usnesení z 9. července 2014“), změnil

jen tak, že v něm šlo o osvobození od soudního poplatku z dovolání; jinak ho

potvrdil.

Konečně i proti usnesení z 9. července 2014 podal žalovaný (stále nezastoupen

advokátem) dovolání, přičemž v mezidobí (konkrétně dne 26. května 2014)

dovoláním napadl (tehdy taktéž nezastoupen advokátem) také usnesení ze 7.

března 2014.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného

(dovolatele) proti usnesením odvolacího soudu z 26. srpna 2013, ze 7. března

2014 a z 9. července 2014, projednal a o nich rozhodl podle zákona č. 99/1963

Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod

2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.) – dále jen „o.s.ř.“.

Nejvyšší soud, aniž se zabýval nedostatkem povinného advokátního zastoupení

dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), nejprve zastavil podle § 243b ve spojení

s § 104 odst. 1 o.s.ř. řízení o dovolání proti usnesení ze 7. března 2014,

jelikož v jeho průběhu nastala neodstranitelná překážka spočívající v tom, že

účinky dovoláním napadeného rozhodnutí v mezidobí pominuly (v důsledku

pravomocného skončení /úseku/ řízení /o žádostech žalovaného z 11. listopadu

2013/, v jehož průběhu bylo dříve vydáno napadené /zrušující/ usnesení).

Poté se Nejvyšší soud zabýval dovoláním proti usnesení z 9. července 2014.

Podle § 30 odst. 1 o.s.ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem

osvobozen od soudních poplatků (§ 138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost

zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může

tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit. Vyžaduje-li to

ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je

povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu v případě

uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů (§ 30 odst. 2 o.s.ř.).

Podle § 138 odst. 1 o.s.ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi

zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a

nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva;

přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně,

jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.

Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má

i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však

nevracejí.

Směřuje-li dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám

odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl

(ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) jeho žádosti o ustanovení

zástupce pro řízení o dovolání proti jinému rozhodnutí odvolacího soudu, pak je

namístě, aby to, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro

řízení o dovolání proti onomu usnesení odvolacího soudu, zhodnotil přímo

Nejvyšší soud jako soud dovolací. Postup, jímž by tuto otázku znovu hodnotil

soud prvního stupně, by – nesmyslně – vedl k neukončenému řetězci rozhodnutí o

(ne)ustanovení zástupce pro dovolací řízení, jež by ústila jen v potřebu

rozhodovat o dalších žádostech o ustanovení zástupce. Dospěje-li Nejvyšší soud

k závěru, že v řízení o dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani

nemá sám odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud

nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) jeho žádosti o

ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti jinému rozhodnutí odvolacího

soudu, jsou ve smyslu § 30 o.s.ř. splněny předpoklady pro ustanovení zástupce z

řad advokátů, pak tohoto zástupce dovolateli sám ustanoví a k přezkoumání

dovolání přikročí po uplynutí lhůty k podání dovolání (§ 240 o.s.ř. ve spojení

s § 241b odst. 3 o.s.ř.). Dospěje-li však v takovém případě k závěru, že nejsou

splněny předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů a byl-li dovolatel

předtím řádně vyzván (v řízení o dovolání proti onomu usnesení) k odstranění

tohoto nedostatku, je to důvodem pro zastavení dovolacího řízení (§ 104 odst.

2, § 241 a § 241b odst. 2 o.s.ř.).

V projednávané věci Nejvyšší soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – sdílí názor

odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že dovolatel hodnověrným způsobem

neprokázal své majetkové poměry tak, aby bylo možno posoudit, zda splňuje

podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků ve smyslu ustanovení §

138 o.s.ř. (k tomu viz prohlášení na č. l. 258 až 261 spisu). Z uvedeného

vyplývá, že v řízení o dovolání proti usnesení z 9. července 2014 nebyly

splněny předpoklady, aby dovolateli byl ustanoven zástupce z řad advokátů podle

§ 30 o.s.ř. Jelikož u dovolatele nejsou splněny předpoklady pro ustanovení

zástupce z řad advokátů a dovolatel, jenž nedoložil, že sám má právnické

vzdělání, neodstranil nedostatek podmínky povinného advokátního zastoupení,

Nejvyšší soud podle § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 o.s.ř. řízení o dovolání

proti usnesení z 9. července 2014 zastavil, aniž – obdobně jako Ústavní soud

České republiky v rozhodnutí ze dne 31. července 2012, sp. zn. IV. ÚS 2480/12 –

považoval za jakkoli účelné v tomto dílčím řízení dovolatele znovu upozorňovat

na podmínku povinného advokátního zastoupení předchozí výzvou k odstranění

jejího nedostatku. Vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení si totiž dovolatel

musel být vědom, že nebylo-li vyhověno jeho žádosti o ustanovení advokáta pro

dovolací řízení, musí si ho zvolit sám, jinak bude dovolací řízení zastaveno (k

tomu viz zejména usnesení soudu prvního stupně z 21. července 2014, č. j. 39 C

229/2006-283).

Řízení o dovolání proti usnesení z 26. srpna 2013 Nejvyšší soud zastavil opět

podle § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 o.s.ř., neboť poté, co soudy nižších

stupňů nevyhověly žádosti dovolatele o ustanovení advokáta pro dané dovolací

řízení, dovolatel přes předchozí výzvu soudu prvního stupně (usnesení zmíněné v

předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí) neodstranil nedostatek

povinného advokátního zastoupení ve dvouměsíční lhůtě podle § 241b odst. 3

o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 16. června 2010, sp. zn. 26 Cdo

853/2010 /ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení Ústavní soud České

republiky odmítl usnesením z 23. listopadu 2010, sp. zn. II. ÚS 2794/10/, z 9.

února 2011, sp. zn. 26 Cdo 4093/2010, či z 19. dubna 2011, sp. zn. 26 Cdo

4939/2010).

S ohledem na povahu rozhodnutí, proti nimž dovolání směřovala, dovolací soud

současně rozhodl, že dovolateli se neukládá povinnost zaplatit soudní poplatky

z dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 16. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo

1031/2014, uveřejněné pod č. 73/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),

což – v zájmu odstranění případných pochybností – deklaroval druhým výrokem

tohoto usnesení.

Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním

napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a

jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z

23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. dubna 2015