26 Cdo 4830/2014
26 Cdo 4831/2014
26 Cdo 4832/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové
ve věci žalobce Bytového družstva KŘOVINA, družstva, se sídlem v Praze 4, V
křovinách 1541/18, IČO: 64946592, zastoupeného Mgr. Alešem Brodským, advokátem
se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Korunní 957/35, proti žalovanému M. Š., o
vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 229/2006,
o dovoláních žalovaného proti usnesením Městského soudu v Praze z 26. srpna
2013, č. j. 54 Co 347/2013-230, ze 7. března 2014, č. j. 54 Co 560/2013-252, a
z 9. července 2014, č. j. 54 Co 239/2014-281, takto:
I. Dovolací řízení se zastavují.
II. Dovolateli se neukládá povinnost zaplatit soudní poplatky z dovolání.
Žalobce se domáhá (žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 /soudu prvního
stupně/ dne 3. října 2006), aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit tam
uvedený byt. K návrhu žalovaného soud prvního stupně usnesením ze dne 21.
listopadu 2007, č. j. 39 C 229/2006-44, řízení přerušil do pravomocného
skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 159/2005.
Usnesením ze dne 21. února 2012, č. j. 39 C 229/2006-141, pak rozhodl o
pokračování v přerušeném řízení s odůvodněním, že řízení ve věci sp. zn. 42 Cm
159/2005 Městského soudu v Praze bylo již pravomocně skončeno. K odvolání
žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. května
2012, č. j. 54 Co 151/2012-157, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Dne 11. září 2012 doručil žalovaný soudu prvního stupně podání nazvaná „žaloba
na obnovu řízení“ a „žaloba pro zmatečnost“, jimiž brojil proti zmíněnému
usnesení odvolacího soudu ve spojení s usnesením soudu prvního stupně o
pokračování v přerušeném řízení. V reakci na výzvu soudu prvního stupně k
zaplacení soudních poplatků z žalob na obnovu řízení a pro zmatečnost (usnesení
ze dne 11. ledna 2013, č. j. 39 C 229/2006-189) požádal žalovaný o osvobození
od poplatkové povinnosti. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 29. ledna 2013,
č. j. 39 C 229/2006-192, ve spojení s potvrzujícím usnesením odvolacího soudu
ze dne 18. března 2013, č. j. 54 Co 113/2013-198, mu osvobození od soudních
poplatků přiznáno nebylo.
Poté žalovaný (nezastoupen advokátem) podal proti posledně uvedenému usnesení
odvolacího soudu dovolání.
Usnesením ze dne 14. června 2013, č. j. 39 C 229/2006-221, soud prvního stupně
– kromě toho, že rozhodl, že se neopravuje tam specifikované usnesení –
zastavil řízení o uvedeném dovolání (pro nezaplacení soudního poplatku z
dovolání) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení účastníků. K odvolání
žalovaného odvolací soud usnesením ze dne 26. srpna 2013, č. j. 54 Co
347/2013-230 (dále jen „usnesení z 26. srpna 2013“), citované usnesení soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Taktéž proti usnesení z 26. srpna 2013 podal žalovaný (opět nezastoupen
advokátem) dovolání, k němuž současně připojil žádosti ze dne 11. listopadu
2013 o osvobození od soudního poplatku z dovolání a o ustanovení zástupce pro
dovolací řízení (dále též jen „žádosti žalovaného z 11. listopadu 2013“).
Ani těmto žádostem soud prvního stupně nevyhověl a usnesením ze dne 18.
listopadu 2013, č. j. 39 C 229/2006-244, nepřiznal žalovanému osvobození od
soudních poplatků a neustanovil mu zástupce pro dovolací řízení z řad advokátů.
K odvolání žalovaného odvolací soud usnesením ze dne 7. března 2014, č. j. 54
Co 560/2013-252 (dále jen „usnesení ze 7. března 2014“), citované usnesení
soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení soud prvního stupně usnesením ze dne 15. dubna 2014, č. j. 39 C
229/2006-262, opětovně žalovanému nepřiznal osvobození od soudních poplatků a
neustanovil mu zástupce pro dovolací řízení z řad advokátů. K odvolání
žalovaného pak odvolací soud toto rozhodnutí usnesením ze dne 9. července 2014,
č. j. 54 Co 239/2014-281 (dále též jen „usnesení z 9. července 2014“), změnil
jen tak, že v něm šlo o osvobození od soudního poplatku z dovolání; jinak ho
potvrdil.
Konečně i proti usnesení z 9. července 2014 podal žalovaný (stále nezastoupen
advokátem) dovolání, přičemž v mezidobí (konkrétně dne 26. května 2014)
dovoláním napadl (tehdy taktéž nezastoupen advokátem) také usnesení ze 7.
března 2014.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného
(dovolatele) proti usnesením odvolacího soudu z 26. srpna 2013, ze 7. března
2014 a z 9. července 2014, projednal a o nich rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod
2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.) – dále jen „o.s.ř.“.
Nejvyšší soud, aniž se zabýval nedostatkem povinného advokátního zastoupení
dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), nejprve zastavil podle § 243b ve spojení
s § 104 odst. 1 o.s.ř. řízení o dovolání proti usnesení ze 7. března 2014,
jelikož v jeho průběhu nastala neodstranitelná překážka spočívající v tom, že
účinky dovoláním napadeného rozhodnutí v mezidobí pominuly (v důsledku
pravomocného skončení /úseku/ řízení /o žádostech žalovaného z 11. listopadu
2013/, v jehož průběhu bylo dříve vydáno napadené /zrušující/ usnesení).
Poté se Nejvyšší soud zabýval dovoláním proti usnesení z 9. července 2014.
Podle § 30 odst. 1 o.s.ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem
osvobozen od soudních poplatků (§ 138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost
zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může
tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit. Vyžaduje-li to
ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je
povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu v případě
uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů (§ 30 odst. 2 o.s.ř.).
Podle § 138 odst. 1 o.s.ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi
zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a
nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva;
přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně,
jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má
i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však
nevracejí.
Směřuje-li dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám
odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl
(ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) jeho žádosti o ustanovení
zástupce pro řízení o dovolání proti jinému rozhodnutí odvolacího soudu, pak je
namístě, aby to, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro
řízení o dovolání proti onomu usnesení odvolacího soudu, zhodnotil přímo
Nejvyšší soud jako soud dovolací. Postup, jímž by tuto otázku znovu hodnotil
soud prvního stupně, by – nesmyslně – vedl k neukončenému řetězci rozhodnutí o
(ne)ustanovení zástupce pro dovolací řízení, jež by ústila jen v potřebu
rozhodovat o dalších žádostech o ustanovení zástupce. Dospěje-li Nejvyšší soud
k závěru, že v řízení o dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani
nemá sám odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud
nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) jeho žádosti o
ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti jinému rozhodnutí odvolacího
soudu, jsou ve smyslu § 30 o.s.ř. splněny předpoklady pro ustanovení zástupce z
řad advokátů, pak tohoto zástupce dovolateli sám ustanoví a k přezkoumání
dovolání přikročí po uplynutí lhůty k podání dovolání (§ 240 o.s.ř. ve spojení
s § 241b odst. 3 o.s.ř.). Dospěje-li však v takovém případě k závěru, že nejsou
splněny předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů a byl-li dovolatel
předtím řádně vyzván (v řízení o dovolání proti onomu usnesení) k odstranění
tohoto nedostatku, je to důvodem pro zastavení dovolacího řízení (§ 104 odst.
2, § 241 a § 241b odst. 2 o.s.ř.).
V projednávané věci Nejvyšší soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – sdílí názor
odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že dovolatel hodnověrným způsobem
neprokázal své majetkové poměry tak, aby bylo možno posoudit, zda splňuje
podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků ve smyslu ustanovení §
138 o.s.ř. (k tomu viz prohlášení na č. l. 258 až 261 spisu). Z uvedeného
vyplývá, že v řízení o dovolání proti usnesení z 9. července 2014 nebyly
splněny předpoklady, aby dovolateli byl ustanoven zástupce z řad advokátů podle
§ 30 o.s.ř. Jelikož u dovolatele nejsou splněny předpoklady pro ustanovení
zástupce z řad advokátů a dovolatel, jenž nedoložil, že sám má právnické
vzdělání, neodstranil nedostatek podmínky povinného advokátního zastoupení,
Nejvyšší soud podle § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 o.s.ř. řízení o dovolání
proti usnesení z 9. července 2014 zastavil, aniž – obdobně jako Ústavní soud
České republiky v rozhodnutí ze dne 31. července 2012, sp. zn. IV. ÚS 2480/12 –
považoval za jakkoli účelné v tomto dílčím řízení dovolatele znovu upozorňovat
na podmínku povinného advokátního zastoupení předchozí výzvou k odstranění
jejího nedostatku. Vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení si totiž dovolatel
musel být vědom, že nebylo-li vyhověno jeho žádosti o ustanovení advokáta pro
dovolací řízení, musí si ho zvolit sám, jinak bude dovolací řízení zastaveno (k
tomu viz zejména usnesení soudu prvního stupně z 21. července 2014, č. j. 39 C
229/2006-283).
Řízení o dovolání proti usnesení z 26. srpna 2013 Nejvyšší soud zastavil opět
podle § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 o.s.ř., neboť poté, co soudy nižších
stupňů nevyhověly žádosti dovolatele o ustanovení advokáta pro dané dovolací
řízení, dovolatel přes předchozí výzvu soudu prvního stupně (usnesení zmíněné v
předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí) neodstranil nedostatek
povinného advokátního zastoupení ve dvouměsíční lhůtě podle § 241b odst. 3
o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 16. června 2010, sp. zn. 26 Cdo
853/2010 /ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení Ústavní soud České
republiky odmítl usnesením z 23. listopadu 2010, sp. zn. II. ÚS 2794/10/, z 9.
února 2011, sp. zn. 26 Cdo 4093/2010, či z 19. dubna 2011, sp. zn. 26 Cdo
4939/2010).
S ohledem na povahu rozhodnutí, proti nimž dovolání směřovala, dovolací soud
současně rozhodl, že dovolateli se neukládá povinnost zaplatit soudní poplatky
z dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 16. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo
1031/2014, uveřejněné pod č. 73/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
což – v zájmu odstranění případných pochybností – deklaroval druhým výrokem
tohoto usnesení.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a
jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z
23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. dubna 2015