26 Cdo 4831/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobkyně Ing. arch. Z. B., zastoupené advokátkou, proti žalovanému s.
m. B., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu,
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 76/2007, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. července 2008, č. j. 19 Co
209/2008-68, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. července 2008, č. j. 19 Co
209/2008-68, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2007, č. j.
53 C 76/2007-50, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu
řízení.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. listopadu 2007,
č. j. 53 C 76/2007-50, zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi ze dne
12. února 2007, kterou dal žalovaný žalobkyni z nájmu „bytu č. 3, o velikosti
3+1 s příslušenstvím, nacházejícího se v I. poschodí domu na ulici L. č. or. 62
v B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech
řízení účastníků.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Brně jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 9. července 2008, č. j. 19 Co 209/2008-68, citovaný rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, změnil ho v nákladovém
výroku
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly oba soudy za zjištěno, že žalovaný (pronajímatel
předmětného bytu) doručil žalobkyni výpověď z nájmu bytu ze dne 12. února 2007
z důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb., že žalobkyně je vdaná a
že jejímu manželovi Ing. P. B. nebyla výpověď z nájmu bytu doručena. Na tomto
skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především
dovodil (byť v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že bylo prokázáno), že
žalobkyni a jejímu manželovi vzniklo právo společného nájmu předmětného bytu
manžely (§ 703 odst. 1 obč. zák.). Dále rovněž dovodil, že manželé – společní
nájemci bytu – mají postavení nerozlučných společníků a že i žalobu na určení
neplatnosti výpovědi z nájmu bytu musí podat oba manželé, avšak není vyloučeno,
aby druhý manžel vystupoval na straně žalovaného v případě, že žalobu podá jen
jeden z manželů. Poté uzavřel, že podal-li žalobu na určení neplatnosti
výpovědi jen jeden ze společných nájemců (žalobkyně – manželka), je zde z
uvedených důvodů nedostatek věcné legitimace
a z tohoto důvodu je na místě žalobu zamítnout. Dodal, že okruh účastníků
řízení určuje žalobkyně a že jí nelze v tomto směru poučovat, neboť taková
povinnost pro soud nevyplývá ze žádného ustanovení občanského soudního řádu.
Vzhledem k uvedenému zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Dovolatelka je
přesvědčena, že „soud pochybil, když spojoval s nemožností projednání žalobního
návrhu skutečnost, že výpověď byla doručena pouze jednomu ze společných nájemců
(žalobkyni)“. Podle jejího názoru totiž ustanovení § 711 odst. 5 obč. zák.
neumožňuje, aby žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podal
nájemce, jemuž výpověď nebyla dána a doručena. Z uvedeného dovozovala, že „její
manžel nebyl oprávněn takovou žalobu …v žádném případě podat“. Současně uvedla,
že si lze představit i situaci, kdy „druhý z manželů nebude mít zájem na podání
určovací žaloby … či se k řízení nehodlá dodatečně připojit“. Měla za to, že v
těchto případech „odepřením věcného rozhodnutí o žalobě jednoho z manželů
dochází k odepření soudní ochrany ve smyslu § 711 odst. 5 obč. zák.“ Dále
uvedla, že jí žalobce nesprávně poučil, pokud ve výpovědi uvedl, že výpovědní
lhůta začne běžet prvním dnem měsíce následujícího po měsíci, ve kterém jí byla
doručena výpověď; v tomto případě totiž výpovědní doba začne běžet „až prvním
dnem měsíce následujícího po měsíci, ve kterém bude výpověď doručena jejímu
manželovi“. Dále namítla, že výpověď je neplatná také proto, že právní zástupce
žalovaného nebyl k jejímu dání řádně zmocněn, že výpověď nebyla schválena
usnesením rady žalovaného a že ji nepodepsal ani primátor města B. Vyjádřila
přesvědčení, že soudy zatížily řízení vadou, pokud nezkoumaly, zda jí a jejímu
manželovi nezanikl společný nájem bytu; v této souvislosti podotkla, že bylo
prokázáno, že žijí s manželem odděleně. Vadu řízení spatřovala i v tom, že se
soudy nezabývaly otázkou neplatnosti výpovědi pro rozpor s dobrými mravy.
Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k
dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.
červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 9. července 2008, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko
z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost
napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se
řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá
(rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním
rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce
právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek
právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Ačkoliv dovolatelka v dovolání opakovaně zmínila vadu řízení a tudíž jakoby
vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
uplatnila rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., lze její
dovolací námitky z obsahového hlediska (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) podřadit pod
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm.
b/ o.s.ř.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze
přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky, zda žaloba na určení
neplatnosti výpovědi z nájmu bytu musí být zamítnuta pro nedostatek věcné
legitimace v případě, kdy byla podána pouze jedním z manželů (společných
nájemců bytu) jen proto, že druhému z manželů pronajímatel výpověď z nájmu bytu
nedoručil; uvedená otázka totiž nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu
dosud vyřešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně
právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Naopak za zásadně právně významné dovolací
soud nepokládal – zejména z důvodů předčasnosti – právní otázky, že výpověď z
nájmu bytu je neplatná rovněž pro rozpor s dobrými mravy a dále proto, že
právní zástupce žalovaného nebyl k jejímu dání řádně zmocněn, že nebyla
schválena usnesením rady žalovaného a že ji nepodepsal ani primátor města B.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím
důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání
přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Existence uvedených vad tvrzena nebyla (viz výklad shora) a tyto vady
nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Bez ohledu na otázku, která bude jako otázka zásadně právně významná řešena v
dovolacím řízení, je především zapotřebí zdůraznit následující. Účastníci mohou
ve smyslu § 120 odst. 4 o.s.ř. učinit nespornými pouze skutkové okolnosti a
nikoli jejich právní hodnocení. Za této situace nelze pokládat za správný
postup soudu prvního stupně (akceptovaný rovněž odvolacím soudem), kdy
účastníci tohoto řízení „učinili nesporným“ vznik práva společného nájmu bytu
manžely ve smyslu § 703 odst. 1 obč. zák. (viz protokol o jednání soudu prvního
stupně ze dne 20. listopadu 2007) jakoby šlo o otázku skutkovou a nikoli
právní. Navíc jsou z následujících důvodů neúplné a tudíž nesprávné i právní
názory vztahující se k samotné otázce existence práva společného nájmu
předmětného bytu. Oba soudy se totiž ve skutečnosti zabývaly (navíc nesprávně
jakoby šlo o otázku skutkovou – viz předcházející výklad) pouze otázkou vzniku
práva společného nájmu bytu, avšak neposoudily, zda toto právo existovalo
(trvalo) i v době dání (doručení) výpovědi z nájmu bytu dovolatelce; jinak
řečeno nezabývaly se otázkou, zda právo společného nájmu bytu dovolatelky a
jejího manžela nezaniklo před doručením výpovědi dovolatelce, např. trvalým
opuštěním společné domácnosti jedním z manželů (viz § 708 obč. zák.).
Podle § 711 odst. 5 obč. zák. nájemce není povinen byt vyklidit, pokud podá ve
lhůtě šedesáti dnů ode dne doručení výpovědi žalobu na určení neplatnosti
výpovědi
a řízení není ukončeno pravomocným rozhodnutím soudu.
Ustálená soudní praxe již v minulosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 122/96, uveřejněný pod č. 56 v
sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura) dovodila, že v řízení o
přivolení k výpovědi z nájmu bytu mají manželé – společní nájemci bytu ve
smyslu § 703 a násl. obč. zák. – postavení nerozlučných společníků a že právo
společného nájmu bytu manžely se ve způsobu ukončení nájemního poměru (v tom
smyslu, že nájem bytu zanikne oběma manželům současně) neliší od zániku
nájemního poměru u výlučných nájemců bytu. Současně dovodila, že právo
společného nájmu bytu manžely je zvláštním případem společného nájmu bytu,
jehož podstata spočívá v tom, že svědčí oběma manželům společně a nedílně, a že
v hmotněprávní oblasti se tato nedílnost projevuje mimo jiné tím, že výpověď
musí být dána oběma manželům a oběma musí být také doručena (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněný pod
č. 55 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
V rozsudku ze dne 8. července 2009, sp. zn. 26 Cdo 1704/2008 (dále jen
„citovaný rozsudek“), Nejvyšší soud České republiky dovodil, že neúčastní-li se
řízení
o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu všichni nerozluční společníci (zde
manželé jako společní nájemci bytu), jímž byla doručena výpověď, nemůže být
žalobě vyhověno, a to pro nedostatek věcné legitimace. V citovaném rozsudku
dovolací soud uvedl, že postavení manželů (společných nájemců bytu) jako
nerozlučných společníků, jímž byla doručena výpověď z nájmu bytu, se projevuje
i v tom, že oba manželé musí být účastníky řízení o určení neplatnosti výpovědi
z nájmu bytu. Podal-li proto žalobu o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu
jen jeden ze společných nájemců bytu, tj. jeden z manželů (např. proto, že s
druhým manželem v důsledku neshod vůbec nekomunikuje, či proto, že druhý manžel
s podáním žaloby nesouhlasil), je zapotřebí, aby druhého společného nájemce
(druhého manžela) v žalobě označil jako (dalšího) žalovaného – vedle
pronajímatele, který dal manželům výpověď z nájmu bytu. Přitom však v tomto
případě, tj. v případě, kdy výpověď z nájmu bytu byla doručena oběma manželům,
postačí, jestliže v šedesátidenní lhůtě (§ 711 odst. 3 obč. zák.) podá žalobu
na určení její neplatnosti jen jeden z nich a v řízení před soudem prvního
stupně, a to i po uplynutí lhůty podle § 711 odst. 3 obč. zák., navrhne
přistoupení druhého manžela do řízení na straně žalobce podle § 92 odst. 1
o.s.ř. (citované ustanovení neplatí pro odvolací řízení – viz § 216 odst. 1
o.s.ř.); není však vyloučeno, aby podle citovaného ustanovení navrhl vstup
druhého manžela do řízení na straně žalovaného, a pak už je vůbec nerozhodné,
zda takový návrh byl podán ve lhůtě podle § 711 odst. 3 obč. zák. Vyhoví-li
soud žalobě na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, pak rozsudkem pouze
deklaruje (slovy zákona „určuje“), že výpověď je neplatná. Jelikož účastníkům
se v tomto řízení neukládají žádné povinnosti, je nerozhodné, zda druhý z
manželů je jako účastník řízení na žalující straně či na straně žalované. Na
podporu uvedeného názoru dovolací soud v tomto případě poukázal na rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 1994, sp. zn. 4 Cdo 7/94, uveřejněný
pod č. 42 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v
němž vrchní soud, byť v řízení o určení neplatnosti dohody uzavřené mezi
povinnou osobou a oprávněnou osobou o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb.,
dovodil, že v tomto řízení musí být účastníky řízení všichni, kteří tuto dohodu
uzavřeli (popřípadě jejich právní nástupci), a to ať jako žalobci nebo jako
žalovaní.
Z ustanovení § 711 odst. 5 obč. zák. (a potažmo i z citovaného rozsudku)
vyplývá, že počátek běhu šedesátidenní lhůty, v níž může vypovídaný nájemce
podat žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, je logicky vázán na
doručení výpovědi nájemci. Není-li totiž výpověď nájemci doručena, o výpovědi –
logicky vzato – neví a nemůže tak – v šedesátidenní lhůtě od jejího doručení –
ani podat žalobu na určení její neplatnosti. Z uvedeného důvodu nelze tedy
závěry přijaté v citovaném rozsudku vztáhnout na situaci, kdy jednomu z manželů
jako společných nájemců bytu nebyla doručena výpověď z nájmu bytu.
Nelze proto pokládat za správný právní názor, že žalobu na určení neplatnosti
výpovědi z nájmu bytu musí (v šedesátidenní lhůtě od doručení výpovědi) podat
oba manželé (společní nájemci bytu) i v případě, kdy byla výpověď z nájmu bytu
dána
a doručena jen jednomu z nich, a že není vyloučeno, aby i v této situaci druhý
manžel vystupoval na straně žalovaného v případě, že žalobu podá jen jeden z
manželů. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
byl užit opodstatněně.
Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř.
napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud
zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§
243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V dalším řízení soudy mimo jiné nepřehlédnou, že v rozsudku ze dne
19. prosince 2007, sp. zn. 26 Cdo 350/2007, uveřejněném pod č. 85 v sešitě č. 8
z roku 2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud České
republiky dovodil, že dal-li starosta městské části hlavního města Prahy (obce)
výpověď z nájmu bytu bez předchozího schválení v radě městské části (obce), jde
o absolutně neplatný právní úkon podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. listopadu 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu