26 Cdo 484/2025-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., v právní věci žalobce L. Č., zastoupeného Mgr. MUDr. Jaroslavem Maršíkem, advokátem se sídlem v Teplicích, náměstí Svobody 40/1, proti žalovanému G. G., zastoupenému JUDr. Miroslavem Dubranem, advokátem se sídlem v Teplicích, U soudu 1971/3, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 24 C 212/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 4. 2024, č. j. 14 Co 59/2024-75, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.327,50 Kč k rukám Mgr. MUDr. Jaroslava Maršíka, advokáta se sídlem v Teplicích, náměstí Svobody 40/1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Teplicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 4. 2023, č. j. 24 C 212/2022-23, uložil žalovanému vyklidit byt č. 1, I. kategorie o velikosti 1+kk v prvním podlaží domu č. p. XY v ulici XY v XY do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a nepřiznal žalobci náhradu nákladů řízení (výrok II).
2. Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 4. 2024, č. j. 14 Co 59/2024-75, změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že lhůta k plnění činí dva měsíce, jinak jej v této části potvrdil; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
3. Dovolání, kterým žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu, není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), přípustné.
4. Odvolací soud založil svůj závěr, že žaloba na vyklizení bytu je důvodná, současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, které obstojí samostatně. Jednak uzavřel, že podnájem družstevního bytu zanikl žalovanému zánikem nájmu právní předchůdkyně žalobce, ke kterému došlo k 3. 5. 2022 v důsledku převodu členských práv v družstvu. Dále dovodil, že bez ohledu na převod členských práv v družstvu a změnu nájemce by podnájem podle podnájemní smlouvy skončil k 31. 12. 2022 a žalovaný tak v době rozhodování soudu užíval byt bez právního důvodu.
5. Dovolatel zpochybnil oba závěry odvolacího soudu. Namítal, že první závěr odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (odkázal na usnesení ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1147/2012), z níž vyplývá, že na základě dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu na nabyvatele přechází práva a povinnosti vyplývající z dosavadního nájemního vztahu, jestliže to jejich povaha umožňuje; daný nájemní vztah nezaniká, ale na místo nájemce do něj vstupuje nabyvatel členského podílu.
6. Pokud jde o druhý závěr odvolacího soudu, měl za to, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka aplikace § 2285 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), na podnájemní vztah. Jelikož žalobce jej nevyzval k vyklizení v době do tří měsíců od skončení podnájmu, došlo k jeho prodloužení. Toto tvrzení však uplatnil v rozporu s § 241a odst. 6 o. s. ř. až v dovolacím řízení a dovolací soud k němu proto nemohl přihlédnout. Nad rámec uvedeného lze dodat, že aplikace § 2285 o. z. v projednávané věci nepřipadala v úvahu již proto, že zahájené řízení o vyklizení bytu (v projednávané věci dne 31. 8. 2022), které pokračuje i ke dni, kdy měl nájem uplynutím doby skončit, nahrazuje výzvu k opuštění bytu podle § 2285 o. z. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1082/2017).
7. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá obstojí samostatně (vede k zamítnutí, či naopak vyhovění žalobě), a řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno (popř. některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř.), není dovolání (jako celek) ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže (srovnej např. rozsudek ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2679/2019, uveřejněný pod číslem 62/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
8. Obstojí-li právní názor, že podnájem zanikl nejpozději ke dni 31. 12. 2022, je bezpředmětné přezkoumávat správnost dalšího právního závěru (zda došlo k zániku podnájmu v důsledku převodu členských práv a povinností v družstvu), který byl dovoláním také napaden, neboť na celkový závěr o správnosti rozsudku odvolacího soudu to nemůže mít žádný vliv.
9. Namítá-li dovolatel, že nebyl poučen podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že má doplnit svá tvrzení ohledně šikanózního výkonu práva ze strany žalobce a přechodnosti své nepříznivé situace a že tak bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Nevymezuje totiž žádnou otázku procesního práva, na níž by z hlediska právního posouzení věci napadené rozhodnutí záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, ale ve skutečnosti mu jen vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237?238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. Navíc rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru o neunesení důkazního břemene či břemene tvrzení, nebyl tak důvod pro postup podle § 118a o. s. ř. (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1477/2019). Jen pro úplnost lze uvést, že odvolací soud tíživé poměry žalovaného zohlednil prodloužením lhůty k vyklizení.
10. Dovolání proti výroku o nákladech řízení, který je ostatně
dovolatelem napadán jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
11. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). 13. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 17. 9. 2025
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu