26 Cdo 4849/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve
věci žalobkyň: a) NERA spol. s r. o., IČ: 49616048, se sídlem v Praze 6,
Verdunská 37, a b) Ing. V. Č., zastoupených JUDr. Karlem Matějkou, advokátem se
sídlem v Praze 2, Legerova 44, proti žalovanému S. A., zastoupenému Mgr. Ilonou
Aubrechtovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vladislavova 16, o zaplacení
30.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn.
11 C 54/2006, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
12. května 2008, č. j. 68 Co 82/2008-78, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.500,- Kč k rukám Mgr. Ilony
Aubrechtové, advokátky se sídlem v Praze 1, Vladislavova 16, do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku.
Žalobkyně se žalobou podanou 22. 3. 2006 proti společnosti MUSICAL spol. s r.o.
(dále „Společnost“) a žalovanému S. A. (dále „žalovaný“) domáhaly, aby oběma
žalovaným byla společně a nerozdílně uložena povinnost zaplatit jim částku
40.052,50 Kč s příslušenstvím. Vůči Společnosti z titulu dlužného nájemného za
pronájem nebytových prostor a úhrad za plnění poskytovaná v souvislosti s
jejich užíváním a vůči žalovanému z titulu ručení za závazky Společnosti podle
§ 135 odst. 2 a § 194 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále
„obch. zák.“), neboť si jako její jednatel nepočínal jako řádný hospodář, čímž
způsobil její platební neschopnost a zastavení plateb. Odpovídá tak Společnosti
za vzniklou škodu a ručí společně a nerozdílně za její závazky, jestliže
nedošlo k úhradě škody. Kromě toho bylo povinností žalovaného jako jednatele
podat bez zbytečného odkladu návrh na prohlášení konkurzu na majetek
Společnosti. Pokud tak neučinil, odpovídá za škodu, která tím věřitelům
(žalobkyním) vznikla.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 27. 11. 2007,
č. j. 11 C 54/2006-59, žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení.
Proti tomuto rozsudku podali Společnost a žalovaný odvolání. Při jednání odvolacího soudu dne 5. 5. 2008 žalobkyně se souhlasem žalovaných
vzaly zpět žalobu v částce 10.052,50 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 12. 5. 2008, č. j. 68 Co
82/2008-78, výrokem pod bodem I. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku, kterým byla žalovaným společně a nerozdílně uložena povinnost zaplatit
žalobkyním 10.052,50 Kč s příslušenstvím, a řízení v tomto rozsahu zastavil,
výrokem pod bodem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž
byla Společnosti uložena povinnost zaplatit žalobkyním 30.000,- Kč, a změnil ve
výroku o povinnosti Společnosti zaplatit žalobkyním úrok z prodlení z
přisouzené částky, a výrokem pod bodem III. změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobkyním 30.000,- Kč s
příslušenstvím. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a
soudním poplatku. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobkyně –
podílové spoluvlastnice budovy č. p. 819 v obci P., k. ú. B., pronajaly
Společnosti nájemní smlouvou uzavřenou 30. 1. 2003 podle zákona č. 116/1990
Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, nebytové prostory v prvním
nadzemním podlaží této budovy i s movitým zařízením. Doba nájmu byla sjednána
od 1. 2. 2003 na dva roky s nájemným 30.000,- Kč měsíčně se splatností určenou
čtvrtletně předem. Dohodou z 3. 1. 2006 došlo k ukončení nájmu ke dni 20. 1. 2006. Protože Společnost dlužila nájemné 30.000,- Kč za polovinu prosince 2005
a polovinu ledna 2006, odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku, kterým jí bylo uloženo, aby tuto částku žalobkyním zaplatila, a změnil
ohledně úroku z prodlení. Na rozdíl od soudu prvního stupně však neshledal
žalobu důvodnou vůči žalovanému. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný
jako jednatel Společnosti byl podle § 135 odst. 1 a 2 a § 194 odst. 5 obch. zák. povinen konat s péčí řádného hospodáře. V opačném případě podle § 194
odst. 6 obch. zák. nastoupila jeho odpovědnost za škodu a ručení za závazky
Společnosti, a to společně a nerozdílně. Jestliže „bylo prokázáno tvrzení, že
žalovaná společnost zastavila platby nájmu, pak je za její dluhy odpovědný
právě jednatel podle cit. ustanovení“. Naproti tomu odvolací soud dospěl k
závěru, že nebyly naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu. V řízení nebylo prokázáno a žalobkyně ani netvrdily, že by žalovaný způsobil
Společnosti škodu, v důsledku které by také ručil za její závazky podle § 135
odst. 2 a § 194 odst. 6 obch. zák. Proto rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že žalobu vůči žalovanému zamítl. Proti výroku pod bodem III. rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně
dovolání, jehož přípustnost opřely o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále „o.s.ř.“) s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Bylo
prokázáno, že Společnost dlužné nájemné neuhradila a zastavila platby, neboť
žalovaný jako její jednatel nebyl schopen zajistit dostatek finančních
prostředků na zaplacení dluhů. Tím vznikla Společnosti škoda. Žalovaný jako
její jednatel odpovídá za nesplnění povinnosti zadat příkaz k proplacení
předmětné částky, a v důsledku toho ručí za její závazky podle § 194 odst. 6
obch. zák. Dále namítly, že od ručení podle tohoto ustanovení „je třeba
odlišovat zvláštní úpravu ručení podle § 193 odst. 2 obch. zák., tj. ručení
členů představenstva za závazky společnosti, které vzniklo porušením povinnosti
podat návrh na prohlášení konkursu na majetek žalované společnosti. Pak
odpovídají společně a nerozdílně za škody, které věřitelům vzniknou“. K tomu
odkázaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1310/2005 a sp. zn. 29
Odo 2308/2008. Navrhly, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené
části zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o
něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (Čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále opět
„o.s.ř.”. Dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastnicemi řízení (§
240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelek (§
241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.,
neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok
rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání,
ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelky obsahově
vymezily. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], i když nebyly dovoláním uplatněny. Jejich existence nebyla tvrzena a z obsahu spisu se nepodává
Jak již bylo uvedeno, žalobkyně požadovaly zaplacení částky 30.000,- Kč vůči
žalovanému jako jednateli Společnosti. Podle § 135 odst. 2 obch. zák. se pro
výkon působnosti jednatele společnosti s ručením omezeným použijí obdobně mimo
jiné ustanovení § 194 odst. 5 a 6 obch. zák., které upravují postavení členů
představenstva akciové společnosti. Členové představenstva, kteří jsou podle §
194 odst. 5 obch. zák. povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného
hospodáře, a porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva
způsobili škodu, odpovídají za škodu společnosti společně a nerozdílně. Tito
členové představenstva podle § 194 odst. 6 obch. zák. ručí za závazky
společnosti společně a nerozdílně, jestliže odpovědný člen představenstva škodu
neuhradil a věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku
společnosti pro její platební neschopnost nebo z důvodu, že společnost
zastavila platby.
Rozsah ručení je omezen rozsahem povinnosti členů
představenstva k náhradě škody. Ručení člena představenstva zaniká, jakmile
způsobenou škodu uhradí. Z tohoto ustanovení vyplývá solidarita ručení všech členů představenstva za
závazky společnosti, nezakládá však povinnost společnosti jako dlužníka a
jejího jednatele splnit společně a nerozdílně závazek věřiteli. To plyne i z
toho, že plnění z titulu ručení členů představenstva mohou věřitelé společnosti
vymáhat za podmínek stanovených v § 194 odst. 6 obch. zák. až poté, co marně
uplatnili svůj nárok u společnosti (viz. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a
kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 722). Dovolatelky uplatnily dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] odůvodněný tím, že žalovaný jako jednatel
Společnosti ručí za její závazek zaplatit jim dlužné nájemné, protože jí
způsobil škodu. Protože nepodal návrh na prohlášení konkursu na majetek
Společnosti, odpovídá žalobkyním i za vzniklou škodu. Odvolací soud správně uvedl, že předpokladem ručení jednatele společnosti s
ručením omezeným za její závazky podle § 135 odst. 2 obch. zák. ve spojení s §
194 odst. 6 obch. zák. je způsobení škody společnosti porušením právní
povinnosti při výkonu jeho funkce. Žalobkyně v průběhu řízení pouze tvrdily
porušení povinnosti žalovaného, že si nepočínal jako jednatel Společnosti s
péčí řádného hospodáře, neuvedly však, v čem spočívá škoda, kterou měl
Společnosti způsobit. Dluh na nájemném je nesplněný závazek Společnosti ze
smlouvy a není škodou, která jí vznikla porušením povinnosti žalovaného. Odvolacímu soudu je tak třeba přisvědčit, že chybí jeden z předpokladů vzniku
škody, samotná škoda, a že žalobkyně již z tohoto důvodu nemohou po žalovaném
jako ručiteli Společnosti splnění jejího dluhu úspěšně požadovat. Dovolatelky také namítly, že ručení žalovaného za závazky Společnosti vyplývá i
z § 193 odst. 2 obch. zák., jestliže jako jednatel nepodal návrh na prohlášení
konkurzu na její majetek. V tomto ustanovení ani jinde však obchodní zákoník
ručení jednatele za závazky společnosti pro porušení povinnosti podat návrh na
prohlášení konkursu na majetek společnosti neupravuje. Lze jen dodat, že odpovědnost za škodu způsobenou věřiteli nepodáním návrhu na
majetek dlužníka byla upravena zákonem č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání,
ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále „zákon č. 329/1991 Sb.“). Podle 3 odst. 1 tohoto zákona právnická osoba nebo fyzická osoba-podnikatel,
která je v úpadku, je povinna bez zbytečného odkladu podat návrh na prohlášení
konkursu. Právnická osoba v likvidaci má tuto povinnost, jen je-li předlužena. Podle § 3 odst. 2 tohoto zákona povinnost podle odstavce 1 mají i statutární
orgány právnické osoby, likvidátor právnické osoby v likvidaci, je-li
předlužena, a zákonní zástupci fyzické osoby. Jestliže osoby tuto povinnost
nesplní, odpovídají věřitelům za škodu, která jim tím vznikne, ledaže prokáží,
že škodu nezavinily; je-li těchto osob více, odpovídají společně a nerozdílně. Nejvyšší soud v rozsudku z 27. 9. 2007, sp. zn.
29 Odo 1220/2005, uveřejněném
pod č. 33 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008, uvedl, že
„právní teorie se shoduje v tom, že odpovědnost osob uvedených v § 3 odst. 2
zákona č. 328/1991 Sb., za porušení povinnosti podat návrh na prohlášení
konkursu na majetek dlužníka je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu
založenou na presumpci zavinění, s možnosti dotčených osob se této odpovědnosti
zprostit. Žaloba o náhradu škody opírající se o úpravu obsaženou v § 3 zákona
č. 328/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2007 nemůže uspět, nebyl-li návrh
na prohlášení konkursu na majetek dlužníka nebo návrh na vyrovnání vůbec podán
a nebyl-li na základě takového návrhu (lhostejno, zda podaného dlužníkem nebo
věřitelem) osvědčen úpadek dlužníka prohlášením konkursu na jeho majetek,
povolením vyrovnání, případně zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu pro
nedostatek majetku.“
Jelikož se dovolatelkám nepodařilo prostřednictvím užitého dovolacího důvodu
zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání – bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal
žalobkyně, které byly v dovolacím řízení neúspěšné, k náhradě nákladů
dovolacího řízení, které vznikly žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v
částce 6.200,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 4 a odst. 3 ve spojení s § 10
odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění), z paušální
částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1 ve spojení s § 13
odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění) a činí celkem 6.500,- Kč.
Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou jim tímto rozsudkem, může
žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2011
JUDr. Marie Rezková
předsedkyně senátu