26 Cdo 485/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.
v právní věci žalobkyně Ing. D. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému P.
P., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu
Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 777/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. listopadu 1999, č. j. 8 Co
2818/99 - 73, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. listopadu
1999, č. j. 8 Co 2818/99 - 73, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 30. 6. 1999, č. j. 5 C
777/98 - 48, poté co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 26. 1. 1999, č. j.
50 C 777/98 - 22, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 11. 5. 1999, č.j. 8 Co 1068/99 - 40, a věc mu byla vrácena k dalšímu
řízení, opětovně zamítl žalobu, aby byl žalovaný uznán povinným „vyklidit byt
navrhovatelky ve třetím podlaží domu čp. 459/V v D. sestávající z kuchyně a tří
pokojů s příslušenstvím (dále též jen \"předmětný byt\" nebo \"byt\"), a
vyklizený byt odevzdat navrhovatelce do 15 dnů od právní moci rozsudku“.
Žalobkyni zároveň zavázal nahradit žalovanému náklady řízení. Soud prvního
stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli po rozvodu manželství
dne 27. 2. 1992 dohodu o zrušení společného nájmu předmětného (družstevního)
bytu (dále též jen „dohoda ze dne 27. 2. 1992“ nebo „dohoda“), podle níž se
stala výlučnou nájemkyní předmětného bytu žalobkyně a žalovaný se zavázal k
jeho vyklizení do patnácti dnů po zajištění „přiměřeného náhradního bytu“. Soud
prvního stupně (vycházeje i z pokynu odvolacího soudu, obsaženého ve výše
označeném zrušovacím usnesení), se zabýval především výkladem pojmu „přiměřený
náhradní byt“, použitým v textu dohody. Podle žalobkyně mělo jít o přiměřený
náhradní byt pouze ve vztahu k potřebnosti žalovaného (tzn. pouze pro jednu
osobu), zatímco podle žalovaného mělo jít o byt rovnocenný bytu vyklizovanému
(ve smyslu ustanovení § 712 odst. 2 věty druhé obč. zák.). Okresní soud se na
základě interpretace obsahu dohody (§ 35 odst. 2 obč. zák) přiklonil k výkladu
ve smyslu zákonného pojmu „přiměřený náhradní byt“ a současně uzavřel, že žádný
z „náhradních“ bytů, které žalobkyně nabízela žalovanému před zahájením řízení
i v jeho průběhu, podmínku přiměřenosti nesplňoval; z tohoto důvodu shledal
žalobu na vyklizení předmětného bytu nedůvodnou.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
2. 11. 1999, č. j. 8 Co 2818/99 - 73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
zavázal žalobkyni nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. Odvolací soud
považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné, i když důvod pro
zamítnutí žaloby spatřoval v jiné skutečnosti, než okresní soud; podle názoru
krajského soudu spočívá totiž tento důvod v okolnosti, „že v době rozhodování
soudu ... není žádný z bytů, které pro odpůrce (žalovaná) zajistila jako
dle ní byty odpovídající bytové náhradě ve smyslu dohody účastníků, právně
volný a tedy nemůže k nim odpůrce získat nájemní práva“. Nepostačuje prokázat -
pokračoval odvolací soud - že žalobkyně splnila povinnost zajistit žalovanému
příslušnou náhradu v době před zahájením řízení o vyklizení bytu či v jeho
průběhu, ale je nutné, aby tato bytová náhrada byla zajištěna v době
rozhodování soudu. Navíc je třeba, aby se tato podmínka (povinnost žalovaného
vyklidit se po zajištění přiměřeného náhradního bytu) promítla v zájmu
vykonatelnosti i do žalobního petitu, neboť žalobou si žalobkyně opatřuje titul
pro vyklizení žalovaného poté, co splnila podmínku zajištění příslušné bytové
náhrady. Jestliže žalobkyně navíc ani nepopírá, že v době rozhodování soudu
není schopna splnit podmínku zajištění přiměřeného náhradní bytu, k níž se
zavázala v dohodě, a na kterou je vázána povinnost žalovaného předmětný byt
vyklidit, jde podle krajského soudu o zásadní skutečnost, která jej vede k
závěru o nedůvodnosti žaloby bez toho, že by bylo potřebné se zabývat tím, „zda
byt, který měla (žalobkyně) pro odpůrce k dispozici před či v průběhu řízení o
vyklizení odpůrce, splňoval kritéria bytové náhrady ve smyslu dohody
účastníků“. Zároveň odvolací soud připustil dovolání k otázce, jíž přiznal
zásadní význam ve smyslu § 239 odst. 1 o. s. ř., a kterou ve výrokové části
rozhodnutí formuloval takto: „Zda, splní-li výhradní nájemce povinnost k
zajištění náhradního bytu, vyplývající pro něho z dohody o zrušení práva
společného nájmu bytu, v době před či v průběhu řízení o vyklizení bytu, může
být se svou žalobou na vyklizení bytu bez bytové náhrady úspěšným v situaci, že
ke dni rozhodování soudu již tuto bytovou náhradu zajištěnu nemá.“ Jak je z
odůvodnění rozsudku patrno, hodlal tak odvolací soud přesněji specifikovat
dovolací otázku navrženou žalobkyní, a vyjádřenou slovy: „zda prokáže-li
účastník nabídnutý náhradní byt, druhým účastníkem bezdůvodně odmítnutý, je
splněna podmínka jeho aktivní legitimace k podání žaloby na vyklizení bytu, k
němuž byl společný nájem zrušen s odkazem na dohodu z 27. února 1992.“
Proti rozsudku odvolacího podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř.; z obsahu dovolání vyplynulo,
že nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem, konkrétně pak s jeho
názorem, že je třeba, aby bytová náhrada pro žalovaného byla zajištěna v době
rozhodování soudu. Dovolatelka dále namítala, že odvolací soud pochybil při
hodnocení toho, „kdy nastává a trvá aktivní legitimace navrhovatelky k podání
žaloby na vyklizení bytu proti odpůrci, kterému byla zajištěna bytová náhrada“.
Z dohody o zrušení společného nájmu bytu – pokračovala - vyplývá, že právo
žalovaného „na bydlení v bytě zanikne dnem, kdy mu bude zajištěn přiměřený
náhradní byt“, přičemž přiměřenost zajištěných náhradních bytů byla podle
názoru dovolatelky rozsudkem odvolacího soudu ze dne 2. 11. 1999 vyřešena.
Výklad dohody provedený odvolacím soudem považuje dovolatelka za nesprávný,
neboť právo společného nájmu bylo zrušeno ke dni 27. 2. 1992 (datum uzavření
dohody), a právo na bydlení v předmětném bytě žalovanému zaniklo dnem, kdy mu
byla zajištěna bytová náhrada (tedy dne 14. 5. 1998, kdy mu byl nabídnut byt v
D. N., popř. dne 19. 10. 1998, kdy mu byl zajištěn byt v D.). „Právní důvod“ k
vyklizení nastal již při prvním zajištění náhradního bytu a od té doby je
žalobkyně legitimována k podání žaloby na vyklizení předmětného bytu. Odmítl-li
žalovaný přijmout bytovou náhradu, nezakládá to povinnost dovolatelky - jako
předpoklad úspěšnosti takové žaloby - „soustavně zajišťovat náhradní byty ku
dni rozhodnutí soudů“. S poukazem na bytovou situaci v obci D. upozornila
dovolatelka na právní názor vyjádřený v „usnesení Nejvyššího soudu ČR z 30. 7.
1998“, podle něhož „třebaže náhradní byt nesplňuje z hlediska podlahové plochy
a počtu místností požadavky uvedené v ustanovení § 712 odst. 2 obč. zák., jde o
přiměřený byt i v případě, že oprávněný neměl objektivně možnost zajistit
povinnému byt, který by těmto požadavkům odpovídal spíše“. Vyjádřila názor, že
by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby soudy trpěly stav, kdy žalovaný
zajištěné náhradní byty bezdůvodně odmítá a přitom je žaloba na vyklizení
zamítána s tím, že ke dni rozhodnutí již nelze se žalovaným uzavřít nájemní
smlouvu jenom proto, že bytové náhrady odmítl. Zdůraznila, že, nejde o výkon
práva z titulu vydaného rozhodnutí (§ 340 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.), nýbrž o
výkon práva z titulu dohody, žalovaný se tedy má vyklidit poté, co mu bude
zajištěna bytová náhrada, a je přitom nerozhodné, kam se vyklidí (v tomto
případě se uplatní postup podle § 342 a § 343 o. s. ř.). Vycházejíc z uvedené
argumentace dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu (a
případně též „předchozí i následující“ rozhodnutí) zrušil, a věc vrátil
krajskému soudu (popř. soudu prvního stupně) k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaný v dovolacím vyjádření, v němž navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto,
polemizoval s dovolacími tvrzeními žalobkyně. Vyjádřil názor, že žalobu nelze
formulovat tak, jak ji formulovala žalobkyně (tzn. povinnost vyklidit se do
patnácti dnů od právní moci rozsudku), ale je třeba vycházet z toho, že otázka,
zda povinnému vzniká povinnost vyklidit se po přidělení náhradního bytu, je
řešena již v nalézacím řízení a teprve až ve vykonávacím řízení je soud povinen
zkoumat, zda bytová náhrada, kterou oprávněný zajistil pro povinného, odpovídá
titulu. Podle žalovaného nemůže soud v nalézacím řízení hodnotit kvalitu
zajištěné bytové náhrady na základě dohody, ale nejprve o povaze této náhrady
rozhodnout, popř. více konkretizovat to, co bylo mezi účastníky dohodnuto. S
odkazem na právní názor odvolacího soudu žalovaný zdůraznil, že dojde-li soud v
nalézacím řízení k závěru, že zajištěná bytová náhrada odpovídá uzavřené
dohodě, musí být tato náhrada zajištěna ke dni rozhodování soudu; současně
namítl, že - na rozdíl od žalobkyně - nepovažuje náhradní byty, které
zajistila, za přiměřené.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 1. 2001 - dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za
splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatele podle § 241
odst. 1 a 2 o.s.ř), má formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o. s.
ř., a je přípustné podle § 239 odst. 1 o. s. ř.
Opírá-li se přípustnost dovolání – jako je tomu v souzené věci – o ustanovení §
239 odst. 1 o. s. ř., je dovolací přezkum vyhrazen jen pro řešení právních
otázek a nemůže být uplatněn dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s.
ř., jehož prostřednictvím se vyjadřují námitky proti skutkovým zjištěním soudu.
Způsobilým dovolacím důvodem tudíž je – vedle dovolacích důvodů podle § 241
odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř. – pouze důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s.
ř., jímž je možno zpochybnit správnost právního posouzení věci co do řešení
právních otázek vymezených odvolacím soudem, a zároveň – v důsledku argumentace
použité v dovolání – skutečně vystavených dovolacímu přezkumu.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o. s.
ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy
případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než
který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní
předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky
obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval
vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení
věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok
rozhodnutí odvolacího soudu (na tomto – nesprávném – právním posouzení napadené
rozhodnutí spočívalo).
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na právním
posouzení otázky povahy bytové náhrady, jaká byla v dohodě ze dne 27. 2. 1992
ujednána, tj. na výkladu pojmu „přiměřený náhradní byt“, ani na posouzení
otázky, zda konkrétní byty, které byly po uzavření této dohody žalovanému
nabídnuty (zajištěny), splňovaly ona dohodnutá kritéria „přiměřenosti“, nejsou
dovolací argumenty žalobkyně, vztahují-li se k těmto otázkám, stejně jako
argumenty, které v rámci polemiky s dovoláním vznesl ve svém vyjádření
žalovaný, právně významné. Se zřetelem tomu, jaké právní závěry vedly odvolací
soud k vydání napadeného rozsudku, a vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu
podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizaci, půjde tedy
v dovolacím řízení toliko o posouzení správnosti právního názoru, na němž
napadený rozsudek spočívá, že i když výlučný nájemce bytu v době před zahájením
řízení o vyklizení bytu či v jeho průběhu splní povinnost k zajištění
náhradního bytu, vyplývající pro něho z dohody o zrušení práva společného nájmu
bytu, nemůže mít úspěch se žalobou na vyklizení bytu bez bytové náhrady proti
bývalému společnému nájemci, jestliže ke dni rozhodování soudu o žalobě již
bytová náhrada zajištěna není.
S tímto právním názorem odvolacího soudu Nejvyšší soud nesouhlasí.
Z ustanovení § 705 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že nezanikne-li právo společného
nájmu bytu rozvodem manželství, zákon preferuje zrušení tohoto práva dohodou
společných nájemců. Dohoda musí řešit nejen zánik společného práva nájmu,
určení dalšího výlučného nájemce bytu, ale i vyklizení druhého nájemce včetně
případného zajištění náhradního bytu (srov. Jehlička, O. – Škárová, M. –
Švestka, J. – Vodička, A. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. Praha, C. H. Beck
1994, str. 498 – 499). Byla-li taková dohoda (odpovídající všem předpokladům
platnosti právního úkonu podle obecných ustanovení) uzavřena, lze se u soudu
domáhat splnění povinností, jež z ní vyplývají. Plyne-li z dohody povinnost
dřívějšího společného nájemce, který se nestal výlučným nájemcem bytu, vyklidit
byt po zajištění bytové náhrady (v dohodě specifikované), je pro posouzení
důvodnosti vyklizovací žaloby, podané výlučným nájemcem, právně významné, zda
byla tato bytová náhrada zajištěna. Okolnost, že toto zajištění netrvá i v
době, kdy soud rozhoduje ve věci, nemůže být bez dalšího důvodem pro zamítnutí
žaloby.
Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud zaujal názor, že pro
posouzení otázky důvodnosti vyklizovací žaloby je rozhodující stav v době jeho
rozhodování, je toto jeho právní posouzení (nerespektující výše uvedený závěr)
nesprávné. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl tak
žalobkyní uplatněn opodstatněně a rozsudek odvolacího soudu musel být proto
podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušen. Právní názor
dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s.
ř.) a povinností odvolacího soudu tak bude zabývat se přezkumem správnosti
závěru, na němž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, totiž závěru, že
žaloba na vyklizení předmětného bytu je nedůvodná proto, že žádný z bytů, které
žalobkyně nabízela žalovanému před zahájením řízení i v jeho průběhu,
nesplňoval kritéria bytové náhrady ve smyslu dohody účastníků. Přitom však
odvolací soud nepřehlédne, že především musí vyřešit předběžnou otázku
platnosti dohody ze dne 27. 2. 1992 - otázky, k níž se Nejvyšší soud s ohledem
na meze dovolacího přezkumu nemohl v tomto rozhodnutí vyjádřit.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2002
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu