26 Cdo 4873/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobců a) JUDr. T. Ch., b) JUDr. B. Ch., c) J. V., zastoupených
advokátkou, d) Mgr. R. V., proti žalovanému Z. P., zastoupenému advokátkou, o
přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod
sp. zn. 11 C 67/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 7. června 2007, č. j. 19 Co 187/2007-124, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a), b), c) společně a nerozdílně na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.712,- Kč do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku k rukám.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní d) a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se podanou žalobou domáhali vydání rozhodnutí, jímž by soud přivolil k
výpovědi z nájmu „bytu č. 13, II. kategorie, o velikosti 1+1 s příslušenstvím,
ve
2. nadzemním podlaží domu č. p. 52 v k. ú. V. v P. 10 v ulici K. č. o.
16“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), kterou dali žalovanému. Výpověď z
nájmu bytu učinili součástí žaloby a odůvodnili tak, že žalovaný uzavřel s
právní předchůdkyní žalobců (vlastníků domu, v němž se předmětný byt nachází)
nájemní smlouvu, v jejímž čl. III. byl dán souhlas právní předchůdkyně žalobců
(jako pronajímatelky) k tomu, aby žalovaný jako nájemce přenechal byt do
podnájmu. Žalobci jsou přesvědčeni, že na ně podle § 680 odst. 2 občanského
zákoníku nepřešel závazek předchozí vlastnice umožňující žalovanému přenechání
bytu do podnájmu. Žalovaný předmětný byt od roku 2002 neužívá, přenechává jej
do podnájmu. Žalobci dopisem ze dne 27. 2. 2002 žalovanému sdělili, že s
podnájmem bytu nesouhlasí, a vyzvali jej, aby se podnájemník do konce března
2002 z bytu vystěhoval. Žalovaný se však odvolal na čl. III nájemní smlouvy.
Žalobci mají tak za to, že žalovaný má jinou možnost bydlení, předmětný byt k
zajištění svého bydlení nepotřebuje a využívá jej pouze ke svému obohacení.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 3. 2006, č. j. 51
Co 535/2005-44, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (soudu prvního stupně) ze
dne 14. 9. 2005, č. j. 11 C 67/2005-29, jímž byla žaloba zamítnuta, zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 28. 6. 2006, č. j. 11 C
67/2005-85, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 20. 7. 2006, č.
j. 11 C 67/2005-89, a ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 1. 8.
2006, č. j. 11 C 67/2005-93, přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu,
kterou dali žalobci žalovanému, dále rozhodl, že nájem bytu skončí uplynutím
tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce
následujícího po právní moci tohoto rozsudku a že žalovaný je povinen po
skončení nájmu byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do patnácti dnů od
poskytnutí přístřeší. Rozhodl také o nákladech řízení.
Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za prokázané, že podle dohody
o vydání byl J. T. mimo jiné vydán dům č. p. 52 v k. ú V. Ta prodala dům
žalobcům kupní smlouvou ze dne 8. 11. 2001 (s účinky vkladu do katastru
nemovitostí k 19. 11. 2001), že podle prohlášení žalobců ze dne 7. 2. 2002 (s
účinky vkladu do katastru nemovitostí k 11. 2. 2002) byly v tomto domě vymezeny
bytové jednotky, mimo jiné též jednotka č. 52/13 – byt 1+1 ve 2 nadzemním
podlaží, že žalobci jsou zapsáni jako spoluvlastníci bytové jednotky, že
ideální polovina je ve společném jmění žalobců a), b), a druhá ideální polovina
ve společném jmění žalobců c), d), že právní předchůdkyně žalobců J. T. (jako
pronajímatelka) a žalovaný (jako nájemce) uzavřeli dne 1. 4. 1995 nájemní
smlouvu k předmětnému bytu, že v článku III. této nájemní smlouvy udělila
pronajímatelka nájemci souhlas „s případným podnájmem či pronájmem bytu“, že
žalovaný uzavřel dne 30. 9. 2000 s Ing. J. P. smlouvu o podnájmu předmětného
bytu, že žalobci dopisem ze dne 27. 2. 2002 žalovanému sdělili, že s dalším
podnájmem předmětného bytu nesouhlasí a vyzvali jej, aby nejpozději do konce
března 2002 ukončil podnájem bytu, že 12. 6. 2006 byla uzavřena dohoda o
skončení podnájmu mezi žalovaným a Ing. J. P. ke dni 12. 9. 2006, že žalovaný v
předmětné době studoval a pracoval v B. a později v T. nad L., že žalobci jako
pronajímatelé dali žalovanému výpověď z nájmu bytu z důvodů, že najatý byt
neužívá nejméně od počátku roku 2002 a že ho v době podání výpovědi bez jejich
souhlasu přenechal do podnájmu třetí osobě, že výpověď z nájmu (obsažená v
žalobě) byla žalovanému doručena dne 24. 3. 2005. Na základě takto zjištěného
skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že výpovědní důvod podle
ustanovení § 711 odst. 1 písm. h) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále „obč. zák.“, nebyl
naplněn, neboť žalovaný byt neužíval pouze dočasně z vážných důvodů, kterými
bylo studium a krátkodobý výkon práce mimo území P. V otázce druhého
výpovědního důvodu podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. soud
prvního stupně vycházel z právního názoru odvolacího soudu, vysloveného ve
zrušujícím usnesení, a to, že žalobci vstoupili ve smyslu ustanovení § 680
odst. 2 obč. zák. do práv a povinností plynoucích z nájemní smlouvy a byli tak
vázáni i souhlasem předchozího pronajímatele s přenecháním bytu nájemcem
(žalovaným) do podnájmu. Závazek žalobců však jejich jednostranným právním
úkonem (odvoláním ze dne 27. 2 2002) odpadl. Poté žalovaný byt podnajímal bez
souhlasu pronajimatelů, čímž hrubě porušoval povinnosti vyplývající pro něj z
nájmu bytu. Ke dni podání výpovědi tak byl naplněn výpovědní důvod uvedený v
ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Soud prvního stupně neshledal žádné
skutečnosti, které by zakládaly nesoulad podané výpovědi s dobrými mravy podle
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. a důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu
ustanovení § 712 odst. 5 obč. zák. věty druhé, a podmínil vyklizení žalovaného
z bytu poskytnutím přístřeší.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2007, č. j. Ncd 212/2007-108,
byla věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Co 456/2006 přikázána
k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Praze. Důvodem pro delegaci byla
skutečnost, že žalobkyně b) je soudkyní Městského soudu v Praze a soudci
Městského soudu v Praze jsou tak podle § 14 občanského soudního řádu (dále
„o.s.ř.“) z projednávání a rozhodování této věci vyloučeni.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7.
6. 2007, č. j. 19 Co 187/2007-124, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze
dne
28. 6. 2006, č. j. 11 C 67/2005-85, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20.
července 2006, č. j. 11 C 67/2005-89, a opravného usnesení ze dne 1. srpna
2006, č. j. 11 C 67/2005-93, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud doplnil dokazování dopisem ze dne 3. 1. 2007, z něhož zjistil, že
žalovaný sdělil žalobcům, že předmětný byt užívá společně s M. D.,
a dohodou o skončení pracovního poměru ze dne 10. 4. 2007, podle které pracovní
poměr žalovaného na Základní škole v K. III skončil téhož dne. Dále vycházel ze
skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Ztotožnil se s jeho
závěrem,
že ze dvou výpovědních důvodů byl naplněn pouze výpovědní důvod podle
ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., neboť žalovaný jako nájemce
přenechal předmětný byt do podnájmu bez souhlasu pronajimatelů. Odvolací soud
na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že na žalobce jako pronajimatele
nepřešel závazek, vzniklý souhlasem jejich právní předchůdkyně ve vlastnictví
domu s podnájmem bytu. Poukázal na to, že právní nástupnictví podle § 680 obč.
zák. se týká práv a povinností typických pro nájemní vztah, tedy těch, jež
tvoří jeho pojmové znaky. Se vstupem nabyvatele do nájemního vztahu proto
nemůže být spojen ten důsledek, že by na něho přešel takový závazek jeho
právního předchůdce, který uvedený rámec přesahuje a který jde nad rámec
základních obsahových atributů nájemního vztahu. Mezi tyto pojmové znaky nelze
řadit souhlas pronajimatele s přenecháním bytu do podnájmu. K obdobnému
právnímu závěru ve vztahu k právnímu nástupnictví dospěl také Nejvyšší soud v
rozsudku sp. zn. 26 Cdo 866/2002. Podle odvolacího soudu sice na žalobce
nepřešel závazek jejich právní předchůdkyně, avšak žalobci s podnájmem fakticky
vyslovili souhlas konkludentně, o čemž svědčí obsah jejich dopisu ze dne 27. 2.
2002, kterým souhlas odvolali. Tímto jednostranným úkonem však jejich závazek,
spočívající v souhlasu s přenecháním bytu do podnájmu, zanikl. Po doručení
tohoto dopisu žalovaný podnajímal byt bez souhlasu pronajímatelů a hrubě tím
porušoval povinnost nájemce. Odvolací soud uzavřel, že daná výpověď není v
rozporu s dobrými mravy,
a ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně o formě bytové náhrady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jako dovolací důvody
uplatnil,
že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Vadu řízení žalovaný
spatřuje v tom, že o odvolání, kterým žalobci napadli prvý rozsudek soudu
prvního stupně ze dne
14. 9. 2005, č. j. 11 C 67/2005-29, rozhodoval jako odvolací soud Městský soud
v Praze. Jestliže usnesením ze dne 24. 3. 2006, č. j. 51 Co 535/2005-44,
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se
závazným právním názorem, rozhodovali ve věci vyloučení soudci, neboť i v té
době byla žalobkyně b) soudkyní Městského soudu v Praze. Nesprávný je právní
závěr odvolacího soudu, že při změně vlastnictví domu, v němž se byt nachází,
nepřechází na pronajímatele ve smyslu ustanovení § 680 odst. 2 obč. zák.
závazek strpět podnájem bytu nájemcem. Je-li takový závazek obsahem
dvoustranného právního úkonu (nájemní smlouvy), může být změněn jen písemnými
dodatky obou smluvních stran, jak je navíc v nájemní smlouvě výslovně ujednáno,
nikoli jednostranným právním úkonem pronajímatele. Opačný výklad pomíjí zásadu
pacta sunt servanda. Podle žalovaného je nepřípadný odkaz odvolacího soudu na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 866/2002, neboť
ten se zabýval otázkou vázanosti souhlasem se stavebními úpravami. V daném
případě nejde o výjimku z práv a povinností, do nichž vstoupili jakožto
nabyvatelé noví vlastníci, což dovozuje z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
31. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 863/97. Žalovaný navrhl, aby rozsudky soudu obou
stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se závěry soudů ohledně naplnění
výpovědního důvodu podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. K namítané
vadě uvedli, že žalovaný nevznesl námitku podjatosti soudců Městského soudu v
Praze v době, kdy o věci rozhodovali, a ti neměli žádné pochybnosti o své
podjatosti, neboť jinak by postupovali jako v řízení o druhém odvolání (tj.
podle § 15 o.s.ř.). Městský soud v Praze také neučinil ve věci konečné
rozhodnutí. Navíc Krajský soud v Praze jako soud odvolací opřel své rozhodnutí
o jiné právní závěry. Navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
Podáními z 21. 4. 2008 a 7. 4. 2009 žalovaný sdělil, že žalobci dne 6. 12. 2007
prodali předmětnou bytovou jednotku č. 52/13 manželům D. a Š. V., ale od 5. 12.
2008 jsou v důsledku dohody o odstoupení od kupní smlouvy opět zapsáni v
katastru nemovitostí jako spoluvlastníci bytové jednotky.
Podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související
zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 7. června 2007, tedy před 1. červencem
2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud České republiky
projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět
„o.s.ř.“).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Současně dovodil, že dovolání
je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku,
jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (ze dne 28. června
2006, č. j. 11 C 67/2005-85, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. července
2006, č. j. 11 C 67/2005-89, a ve znění opravného usnesení ze dne 1. srpna
2006, č. j. 11 C 67/2005-93), kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé
jinak než v dřívějším rozsudku (ve svém prvním – zamítavém – rozsudku) proto,
že byl vázán právním názorem vysloveným v usnesení (ze dne 24. března 2006, č.
j. 51 Co 535/2005-44), jímž odvolací soud jeho dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož
i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci,
i když nebyly v dovolání uplatněny.
Žalovaný namítal, že v řízení došlo k vadě podle § 229 odst. 1 písm. e) o.s.ř.,
neboť rozhodovali vyloučení soudci, přičemž za vyloučené soudce označil soudce
Městského soudu v Praze, jehož soudkyní je žalovaná 2), a kteří usnesením ze
dne 24. 3. 2006, č. j. 51 Co 535/2005-44, zrušili prvé rozhodnutí soudu prvního
stupně. Žalovaný však přehlíží, že soud prvního stupně rozhodl ve věci znovu,
poté o odvolání proti jeho druhému rozsudku na základě rozhodnutí o nutné
delegaci podle § 12 odst. 1 o.s.ř. rozhodl Krajský soud v Praze a dovoláním je
napaden rozsudek tohoto soudu. Pak je zřejmé, že žádný ze soudců Městského
soudu v Praze se již na rozhodování ve věci nepodílel a o rozhodování
vyloučenými soudci nelze uvažovat. Na tom nemění nic ani to, že Městský soud v
Praze vyslovil ve zrušujícím usnesení pro soud prvního stupně závazný právní
názor. Podstatné je, že rozhodnutí soudu prvního stupně pak bylo přezkoumáno
jiným odvolacím soudem, jehož nestrannost ani žalovaný nezpochybňuje.
Ani jiné vady řízení, vyjmenované v § 242 odst. 3 o.s.ř., nebyly dovolacím
soudem zjištěny.
S přihlédnutím k dalšímu uplatněnému dovolacímu důvodu (nesprávné právní
posouzení) a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o posouzení
správnosti závěru odvolacího soudu, že na žalobce nepřešel podle ustanovení §
680 odst. 2 obč. zák. závazek předchozí pronajímatelky předmětného bytu strpět
podnájem bytu nájemcem, obsažený v nájemní smlouvě z 1. 4. 1995.
Podle § 680 odst. 2 obč. zák. dojde-li ke změně vlastnictví k pronajaté věci,
vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajimatele.
Nejvyšší soud se výkladem tohoto ustanovení zabýval v dále uvedených
rozhodnutích, od nichž nemá důvod se odchylovat ani v projednávané věci. V
rozsudku z 31. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 863/97, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura č. 11, ročník 1997, pod pořadovým číslem 84, uvedl, že „citované
ustanovení upravuje zvláštní případ právního nástupnictví (sukcese), s nímž je
spojen ten důsledek, že na nabyvatele přecházejí práva a povinnosti
pronajimatele z nájemního vztahu přímo
(ex lege), nastane-li skutečnost, s níž zákon uvedený důsledek spojuje – tj.
nabytí vlastnického práva k pronajaté věci. Nabyvatel vstupuje do původního
nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou
zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající
ze zákona, resp. z nájemní smlouvy, s výjimkou těch práv a povinností, které
mají samostatný právní důvod jejich vzniku (např. peněžité pohledávky a dluhy
pronajimatele vzniklé za trvání původního vztahu)“.
Dále Nejvyšší soud uvedl v rozsudku 23. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 866/2002, na
který odkázal již odvolací soud, že „toto právní nástupnictví se týká práv a
povinností typických pro nájemní vztah, tedy těch, jež tvoří jeho pojmovém
znaky (srov. § 663 obč. zák.). Se vstupem nabyvatele do nájemního vztahu proto
nemůže být spojen ten důsledek, že na něj přešel takový závazek jeho právního
předchůdce, který uvedený rámec přesahuje“. V uvedené věci šlo o souhlas
právního předchůdce se stavebnímu úpravami pronajatých prostor. Nejvyšší soud
zdůraznil, že z právní úpravy nájemního vztahu (§ 667 a § 669 obč. zák.)
vyplývá, že zásah do pronajaté věci (její změny, opravy) je podmíněn souhlasem
pronajimatele – vlastníka. Okolnost, že právní předchůdce dal souhlas se změnou
podstaty věci (jak tomu bylo v případě předmětných stavebních úprav), která je
předmětem nájmu, nemůže jít vlastníkovi (nabyvateli) k tíži. Uvedené závěry
jsou použitelné též ohledně souhlasu právního předchůdce s podnájmem bytu.
Rovněž k podnájmu bytu nájemcem je třeba souhlasu pronajimatele, neboť § 719
odst. 1 obč. zák. stanoví, že pronajatý byt nebo jeho část lze přenechat do
podnájmu na dobu určenou ve smlouvě o podnájmu nebo bez časového určení jen s
písemným souhlasem pronajimatele. Závazek právního předchůdce strpět podnájem
bytu nájemcem na pronajimatele ve smyslu § 680 odst. 1 obč. zák. nepřechází,
neboť přesahuje rámec základních povinností pronajimatele, vyplývajících z §
685 obč. zák. Na tom nic nemění skutečnost, zda vznikl jednostranným
prohlášením pronajimatele nebo dohodou uzavřenou mezi pronajimatelem a nájemcem.
Závěr odvolacího soudu, že na žalobce jako pronajimatele předmětného bytu
nepřešel ve smyslu § 680 odst. 1 obč. zák. závazek jejich právní předchůdkyně
strpět podnájem bytu, je tedy správný. To znamená, že žalovaný byl oprávněn
podnajímat byt jen s písemným souhlasem žalobců jako pronajimatelů. Úvaha
odvolacího soudu, že souhlas byl udělen „konkludentně“ tak neobstojí, a je
proto nadbytečné řešit otázku, zda souhlas mohl být pronajimateli odvolán.
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v mezích otevřených
dovolacímu přezkumu správný. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 2
věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobci a), b), c) a žalovaným
vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobcům a), b) a c)
vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2
o.s.ř.). Ty představují odměnu advokátky za vyjádření k dovolání podané podle §
7 písm. d), § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl.
II vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 3.900,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů
třikrát 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a čl. II vyhl. č.
276/2006 Sb. a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.s.ř.)
5.712,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160
odst. 1 o.s.ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní d) a žalovaným vychází
z toho, že dovolání žalovaného bylo zamítnuto, avšak žalobkyni d) náklady
nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou
žalobci a), b) a c) podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu