26 Cdo 496/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Miroslava Feráka
v právní věci žalobců A) K. M., B) M. M., C) M. J. a D) R. J., zastoupených
advokátkou, proti žalovaným 1) P. Z. a 2) H. Z., zastoupeným advokátkou, o
vyklizení bytu s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod
sp. zn. 12 C 1288/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 28. listopadu 2000, č. j. 29 Co
548/2000-27, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na nákladech
dovolacího řízení částku 2.430,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Okresní soud v České Lípě jako soud prvního stupně rozsudkem ze
dne 6. září 2000, č. j. 12 C 1288/2000-11, zamítl žalobu, „aby žalovaní a
všechny osoby, které se s nimi v bytě zdržují, byli povinni do 15ti dnů od
právní moci rozsudku vyklidit byt II. kategorie nacházející se v I. poschodí
domu čp. 33 v P. p. R., který se skládá z kuchyně, dvou pokojů, koupelny,
předsíně a WC (dále jen „byt“, resp. „předmětný byt“), a aby žalovaní byli
povinni do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidit půdu na uhlí (zřejmě
správně kůlnu na uhlí) ve dvoře domu čp. 33 v P. p. R.“. Současně rozhodl o
nákladech řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci
(odvolací soud) rozsudkem ze dne 28. listopadu 2000, č. j. 29 Co 548/2000-27,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a
zamítl návrh na připuštění dovolání.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že
Městský národní výbor v M. rozhodnutím ze dne 5. 7. 1979, č. j. NH/79, přidělil
žalovaným předmětný byt, že dne 27. 5. 1982 byla uzavřena dohoda o převzetí
bytu, že žalobci K. M. a M. M. nabyli do společného jmění jednu ideální
polovinu domu, v němž se předmětný byt nachází, a že druhá ideální polovina
domu byla ve vlastnictví A. M., dále že tito pronajímatelé podali proti
žalovaným u soudu žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu, jíž
bylo vyhověno rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 29. 3. 1995, č. j.
13 C 481/95-7, který nabyl právní moci dne 18. 4. 1995, a jímž bylo žalovaným
uloženo byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu. Dále
odvolací soud převzal zjištění, že dne 20. 7. 1999 uzavřeli spoluvlastníci
domu jako pronajímatelé s prvním žalovaným nájemní smlouvu ohledně předmětného
bytu na dobu jednoho roku a že žalobci M. a R. J. nabyli každý jednu ideální
čtvrtinu domu na základě darovací smlouvy (s účinky vkladu do katastru
nemovitostí ke dni 10. 11. 1999). Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry
soudu prvního stupně, že žalovaným ve smyslu § 155 zákona číslo 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.
vzniklo právo osobního užívání předmětného bytu, které se dnem 1. 1. 1992
změnilo na nájem bytu (§ 871 odst. 1 obč. zák. ve znění novely provedené
zákonem č. 509/1991 Sb. - dále jen „obč. zák.“). Nepřisvědčil však soudu
prvního stupně, který dovodil, že nájemní smlouva uzavřená na dobu určitou
je podle § 39 obč. zák. neplatná, neboť obchází zákon, konkrétně ustanovení §
712 odst. 2 obč. zák., zaručující ochranu vypovídaného nájemníka tím, že jeho
povinnost vyklidit byt je vázána na zajištění náhradního bytu. Odvolací soud
naopak s poukazem na smluvní volnost a rovnost účastníků (§ 2 obč. zák.)
uzavřel, „že za stavu, kdy skončil vztah zakládající právní důvod bydlení v
předmětném bytě u žalovaných, nelze ze zákona dovodit překážku, jež by bránila
účastníkům uzavřít novou nájemní smlouvu k témuž objektu na dobu určitou. K
tomu, aby nastal účinek takové smlouvy v podobě ztráty práva na bytovou náhradu
ve smyslu § 712 odst. 7 o. z., je však třeba toho, aby zanikly právní účinky
právoplatného rozsudku o přivolení k výpovědi podle § 712 odst. 6 první věty
obč. zákoníku. Podle tohoto ustanovení není takový nájemník povinen z bytu se
vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něho není zajištěna odpovídající bytová
náhrada. Tento účinek právoplatného rozhodnutí o přivolení k výpovědi může být
vyloučen pouze ustanovením zákona (arg.: „nestanoví-li zákon jinak“), což nutno
chápat tak, že nemůže být vyloučen ani dohodou stran. Trval tedy tento stav i v
době po ukončení doby, na níž byl uzavřen nájemní poměr na dobu určitou.“ Z
uvedených důvodů byl zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný
potvrzen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož
přípustnost opřeli o § 239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.“), a namítli v něm, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241
odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Za otázku zásadního právního významu pokládají
otázku, „zda je možno po ukončení nájemního vztahu rozhodnutím soudu o
přivolení k výpovědi z bytu platně uzavřít nájemní smlouvu na dobu určitou,
která by znamenala ukončení nájmu uplynutím sjednané doby“. Vyslovili názor, že
žalovaným uzavřením nájemní smlouvy na dobu určitou vznikl nový právní titul k
užívání předmětného bytu a došlo ke změně právních poměrů mezi účastníky. Po
uplynutí smluvené doby skončil žalovaným nájem bytu bez práva na bytovou
náhradu a žalovaní od tohoto okamžiku neužívají byt oprávněně. Stalo se tak bez
ohledu na okolnost, že předchozím pravomocným soudním rozhodnutím jim byla
uložena povinnost vyklidit byt až po zajištění náhradního bytu. Pokud jde o
účinky uvedeného soudního rozhodnutí, řešilo podle nich jiné poměry mezi
účastníky, a proto je nelze po skončení nájemního poměru na dobu určitou
použít. Závěrem navrhli rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání mimo jiné poukázali na skutečnost, že
podle pravomocného soudního rozhodnutí Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 13
C 481/95 jsou povinni byt vyklidit teprve po zajištění náhradního bytu, a že do
doby jeho zajištění jim svědčí právo bydlení. Protože povinnost k vyklizení
předmětného bytu dosud nenastala, navrhli dovolání zamítnout.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. přede dnem 1. 1. 2001)
nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se
projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů. Bylo - li napadené
rozhodnutí vydáno dne 28. 11. 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) poté, co shledal, že dovolání
bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení, při splnění
podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2
o. s. ř.), se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu
dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). V případě potvrzujícího
rozsudku odvolacího soudu přichází v úvahu přípustnost dovolání
založená ustanoveními § 237 odst. 1, § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 o. s. ř.
Vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž
dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nebyly v
dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají.
Dovolání není v daném případě přípustné ani podle § 238 odst. 1
písm. b/ a § 239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého
rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil v pořadí první rozsudek soudu
prvního stupně. Zbylo proto posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2
o. s. ř., na něhož dovolatelé v dovolání výslovně odkázali.
Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam. V daném případě dovolatelé před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku podali návrh na připuštění dovolání, který
odvolací soud zamítl, takže bylo na dovolacím soudu, aby se uplatněnou
přípustností zabýval.
Z toho, že přípustnost dovolání je spojena se závěrem o zásadním významu
rozsudku po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum je otevřen toliko pro
posouzení otázek právních, a nikoli skutkových (řešení jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání v
tomto případě nezakládají). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání
odůvodnit, je jen dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s .ř., kterým
lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkou vad v tomto
ustanovení uvedených) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl
dovolatelem obsahově vymezen. Právní otázky se mohou stát předmětem dovolacího
přezkumu pouze tehdy, jestliže dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem
napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací
soud zaujal.
K tomu, aby konkrétní dovolání bylo shledáno přípustným ve
smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř., je zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru,
že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam právě pro
otázky objektivně přezkumu otevřené, jež současně dovolatel fakticky napadl.
Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže
odvolací soud posuzoval otázku, která měla zásadní význam nejen pro rozhodnutí
ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá), ale i pro posouzení
jiných sporů, a může mít proto vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů vůbec.
Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu uvedený význam zpravidla tehdy,
jde-li o takovou právní otázku, která nebyla vyřešena judikaturou vyšších soudů
(tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebo jejíž výklad se v judikatuře
těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou
právní otázku odlišně od ustálené judikatury vyšších soudů. Přípustnost
dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího
soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem, že tomu tak
skutečně je.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a obsahové konkretizaci
uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. jeho
dovolacími námitkami se dovolacímu přezkumu nabízí posouzení právní otázky, zda
v dané věci v důsledku uzavření nájemní smlouvy na dobu určitou zanikly právní
účinky pravomocného soudního rozhodnutí, jímž bylo žalovaným založeno po
skončení nájemního poměru na dobu neurčitou právo na bydlení v bytě do
zajištění odpovídající bytové náhrady. Této otázce lze podle názoru dovolacího
soudu přiznat výše definovaný zásadní význam po stránce právní. Dovolání je tak
v tomto rozsahu ve smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř. přípustné.
V projednávané věci byla nájemní smlouva na dobu určitou uzavírána za situace,
kdy žalovaným svědčilo právo užívat předmětný byt (tzv. právo na bydlení),
založené pravomocným soudním rozhodnutím, opírající se o § 712 odst. 6 věty
před středníkem obč. zák., ve znění po novele provedené s účinností ke dni 1.
1. 1995 zákonem č. 267/1994 Sb., podle kterého žalovaní nebyli povinni byt
vyklidit, dokud jim nebude zajištěna odpovídající bytová náhrada. Žalovaní v
době uzavírání nájemní smlouvy na dobu určitou tedy měli právní důvod bydlení
v bytě, obsahově vymezený ustanovením § 712a obč. zák.
Dovolatelé napadají správnost právního názoru odvolacího soudu, že
uzavřením nájemní smlouvy na dobu určitou nezanikly právní účinky pravomocného
soudního rozhodnutí, jímž bylo založeno právo žalovaných v bytě bydlet do
zajištění náhradního bytu. Odvolací soud k tomuto právnímu názoru dospěl poté,
co uzavřel, že „nelze ze zákona dovodit překážku, která by bránila účastníkům
uzavřít novou nájemní smlouvu k témuž objektu na dobu určitou“. Dovolací soud
tento názor odvolacího soudu nesdílí. Především je třeba poukázat na rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10/1998, a rozsudek ze dne 22. 3.
2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, v nichž byl vysloven názor, že předpokladem
platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně
volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu
bytu, jehož nájemcem je jiná osoba, je absolutně neplatná. Uvedený závěr lze
vztáhnout i na případ, kdy je byt užíván osobou, které svědčí právo, obsahově
vymezené v ustanovení § 712a obč. zák. Odvolacímu soudu není možno přisvědčit i
z toho důvodu, že je pojmově vyloučeno, aby jedné a téže osobě svědčily dva
(byť obsahově obdobné) právní důvody užívání téhož předmětu nájmu.
I přes uvedené výhrady lze však shledat právní názor odvolacího soudu,
pokud dovodil, že žalovaní užívají předmětný byt právem - tj. na základě
právního vztahu založeného pravomocným soudním rozhodnutím, jímž jim byla
uložena povinnost byt vyklidit po zajištění bytové náhrady - správným. Věcně
správné je tedy i jeho rozhodnutí, jímž byla žaloba na vyklizení žalovaných
zamítnuta.
Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §
241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. nepodařilo zpochybnit věcnou správnost napadeného
rozhodnutí, Nejvyšší soud za použití § 243b odst. 1 věty před středníkem, odst.
5 o. s. ř. dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal neúspěšné žalobce –
dovolatele zaplatit úspěšným žalovaným náklady dovolacího řízení, vzniklé v
souvislosti s písemným vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta, které
činí celkovou částku 2.430,- Kč. S přihlédnutím k tomu, že dovolací řízení
bylo zahájeno podáním dovolání u soudu dne 17. 1. 2001, byla výše odměny
advokáta vyčíslena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální
sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění
vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č.
49/2001 Sb. (část dvanáctá, hlava první, bod 10. přechodných a závěrečných
ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl s účinností ode dne 1. 1. 2001
novelizován občanský soudní řád). Náhrada nákladů dovolacího řízení při
zastupování dvou osob sestává z odměny advokáta v částce 2.280,- Kč (§ 2 odst.
1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 citované
vyhlášky) a z paušální částky náhrad ve výši 150,- odpovídající dvěma režijním
paušálům po 75,- Kč (§ 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
vyhlášky č. 235/1997 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné soudní
rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. května 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu