26 Cdo 4964/2009 ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně Š. H., bytem v P., zastoupené JUDr. Stanislavou Aksamitovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1484, proti žalovanému R. H., bytem v P., zastoupenému JUDr. Blankou Šimkovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1484, o zrušení společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 440/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. ledna 2008, č. j. 22 Co 578/2007-79, takto:
I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 C 440/2006-62, zrušil právo společného nájmu bytu v P. o velikosti 3+1 s příslušenstvím (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil žalobkyni výlučnou nájemkyní bytu a členkou „Stavebního bytového družstva D.“ (dále jen „bytové družstvo“, resp. „družstvo“) a žalovanému uložil byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od zajištění náhradního bydlení; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a žalovanému uložil zaplatit soudní poplatek.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 24. 1. 2008, č. j. 22 Co 578/2007-79, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalovanému uložil byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování; jinak ho potvrdil, rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a dále změnil výši soudního poplatku, který byl žalovaný zavázán zaplatit.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že manželství účastníků (uzavřené dne 14. 6. 1996), bylo pravomocně rozvedeno ke dni 19. 1. 2005, že jejich dvě nezletilé děti byly pro dobu po rozvodu svěřeny do výchovy žalobkyně, že předmětný byt získali účastníci za trvání manželství dohodou o výměně bytu, že se po rozvodu manželství nedohodli o dalším užívání bytu, že nemají jinou možnost bydlení, že jejich soužití v bytě je konfliktní, že chování žalovaného má nepříznivý vliv na nezletilé děti účastníků, a že žalovaný žalobkyni fyzicky napadl.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že účastníci jsou společnými nájemci předmětného (družstevního) bytu, a že je v dané věci na místě aplikovat § 705 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Rovněž tak přisvědčil jeho závěru, že výlučnou nájemkyní bytu a členkou družstva má být určena žalobkyně, do jejíž výchovy byly svěřeny nezletilé děti. Pokud jde o bytovou náhradu pro žalovaného, jemuž byla uložena povinnost byt vyklidit, soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení bylo sice prokázáno, že násilné chování žalovaného má nepříznivý vliv na nezletilé děti účastníků, zejména se negativně projevuje na jejich psychice, že žalobkyni fyzicky napadl, a že konfliktní soužití účastníků a jeho vliv na nezletilé děti vedlo žalobkyni k opuštění předmětného bytu, žalovaného však nelze zbavit práva na náhradní byt a je třeba vzít v úvahu i jeho oprávněné zájmy (§ 712 odst. 3 věta druhá obč. zák.).
Naproti tomu odvolací soud zaujal názor, že právě chování žalovaného vůči žalobkyni, které má negativní vliv na psychický stav dětí, stejně jako okolnost, že náklady spojené s nájmem bytu hradí žalobkyně a žalovaný jí přispívá pouze částkou 1.000,- Kč měsíčně, je zákonem předpokládaným důvodem hodného zvláštního zřetele, pro který má žalovaný právo jen na náhradní ubytování. Proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že povinnost žalovaného k vyklizení bytu vázal na zajištění náhradního ubytování.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.”), a odůvodnil jej § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. Má za to, že zjištěný skutkový stav správně vyhodnotil soud prvního stupně; odvolací soud řádně neodůvodnil, z jakých skutkových zjištění dovozuje, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 712 odst. 3 věta druhá obč. zák., které spatřuje v chování žalovaného.
Namítal, že pokud došlo k fyzickému napadení, jednalo se o vzájemnou potyčku, a to na Silvestra roku 2004, od té doby žalobkyni nenapadl, s dětmi se stýká i mimo soudem stanovené dny, a aby se mohl s dětmi stýkat i nadále, musí mít zajištěn náhradní byt; žalobkyně v současné době bydlí u svého přítele, a proto v předmětném bytě nebydlí. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby napadený rozsudek „byl potvrzen“.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne
24. 1. 2008, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”). Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu rozhodováním o věci samé).
Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se vztahuje pouze na výrok o bytové náhradě; ostatně dovolatel proti výrokům o zrušení práva společného nájmu bytu, určení jeho dalšího nájemce a o povinnosti žalovaného k vyklizení nebrojí. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.
s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Posléze uvedenou vadu dovolatel uplatnil (námitkou, že „… v rozhodnutí odvolacího soudu není odůvodněno, z jakých skutkových zjištění vycházel…“); podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) tak namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Dovolací soud však dovolatelem vytýkanou vadu v posuzované věci neshledal. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. srozumitelně uvedl, které právní předpisy na zjištěný skutkový stav aplikoval a k jakým skutkovým závěrům dospěl, a to tak, že odkázal na zjištění učiněná soudem prvního stupně (která převzal, neboť je považoval za správná), pouze je odlišně posoudil po stránce právní. V dané věci dovolatel uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. v případech podle § 705 odst. 1 a odst. 2 věty druhé (obč. zák.) má rozvedený manžel právo na náhradní byt (srov. § 712 odst. 2 věta první obč. zák.); soud může, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování (srov. § 712 odst. 4 obč. zák.).
Ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tedy k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 1997, pod číslem řadovým 87).
Závěr, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je odůvodněn tehdy, jestliže soud neprovede toto vymezení správně a nepřihlédne ke všem rozhodným okolnostem.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu za okolnosti zvláštního zřetele hodné, významné pro rozhodování o nižší kvalitě bytové náhrady pro rozvedeného manžela, který má po zrušení práva společného nájmu byt vyklidit, lze (podle okolností konkrétního případu) považovat např. zájem nezletilých dětí na zajištění klidného výchovného prostředí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp.zn. 2 Cdon 1260/97, ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4077/2007) nebo chování vyklizovaného manžela, které je v rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1185/99). Nejvyšší soud (srov. rozsudek ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1758/2004,) rovněž dovodil, že při rozhodování o formě bytové náhrady
– ve smyslu § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák. – je právně významná též okolnost, že rozvedený manžel, jemuž je ukládána povinnost k vyklizení bytu, nepřispíval na nájemné a na úhradu za plnění spojená s užíváním bytu. V projednávané věci odvolací soud vázal povinnost žalovaného k vyklizení toliko na zajištění náhradního ubytování. Jak vyplývá ze spisu, součástí skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, bylo zjištění, že mezi účastníky dochází ke konfliktům, které mají negativní vliv jak na žalobkyni, tak zejména na jejich nezletilé děti, že na jejich psychiku má nepříznivý vliv chování žalovaného v předmětném bytě (zpráva školy a lékařky), že žalovaný žalobkyni fyzicky napadl (rozhodnutí vydané v přestupkovém řízení), jakož i zjištění že žalovaný na platby spojené s nájmem bytu žalobkyni (pobírající invalidní důchod) přispíval jen menší částkou (1.000,- Kč měsíčně).
V těchto okolnostech shledal důvody zvláštního zřetele hodné, které odůvodňují, aby žalovanému byla přiznána bytová náhrada jen ve formě náhradního ubytování. Odvolacímu soudu tedy nelze vytýkat nesprávné vymezení okolností rozhodných pro přiznání bytové náhrady podle ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé za středníkem obč. zák. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 08. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1796/2006). Odvolací soud správně považoval v dané věci za rozhodující chování žalovaného a zájem nezletilých dětí na zajištění jejich klidného a nerušeného bydlení v předmětném bytě.
Dovolatel v dovolání výslovně uplatnil i dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) zpochybňuje zejména správnost hodnocení provedených důkazů. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. však míří jen na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci (skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování); samotné hodnocení důkazů dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. napadnout nelze. Pro úplnost lze dodat, že z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a jeho skutkové závěry a z nich vyplývající skutkový stav rozhodný pro posouzení existence důvodů zvláštního zřetele hodných podle § 712 odst. 3 věta druhá za středníkem obč. zák. jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v § 132 o.
s. ř. (ve spojení s § 211 o. s. ř.). Jeho skutkové závěry jsou ostatně shodné se závěry soudu prvního stupně, který z nich však vyvodil jiné právní závěry.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Podle obsahu spisu žalobkyni, jež by jinak na náhradu nákladů dovolacího řízení měla právo (§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.), účelně vynaložené náklady řízení nevznikly; za takové náklady nelze totiž považovat náklady spojené s vyjádřením k dovolání, neboť svým obsahem k výsledku řízení nevedlo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. října 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc. předsedkyně senátu