26 Cdo 503/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců JUDr. Michala Mikláše a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.
ve věci žalobce M. J. H., proti žalovaným 1) E. B., a 2) I. Z., o vyklizení
bytu, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn.
5 C 463/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 12. listopadu 1998, č. j. 8 Co 2662/98
- 49, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 12. listopadu 1998, č. j. 8 Co 2662/98-49, potvrdil
rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci (soudu prvního stupně) ze dne 18.
září 1998, č. j. 5 C 463/98-27, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaným byla
uložena povinnost vyklidit a vyklizený žalobci předat do 15 dnů od právní moci
rozsudku „byt č. 18 v 6. patře domu čp. 654/III o velikosti 1+2 s
příslušenstvím na sídlišti V. v J. H.\" (dále jen „sporný byt\"), a rozhodnuto,
že žalovaným se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Současně odvolací soud
rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl návrhu žalobce na
vyslovení přípustnosti dovolání, když otázku navrženou k dovolacímu přezkumu
pokládal „za natolik neurčitou, že nesplňuje náležitosti § 239 odst.
1 o.s.ř.\".
Soudy obou stupňů dovodily, že nájemkyní sporného bytu je v důsledku přechodu
nájmu bytu (§ 706 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů - dále jen „obč. zák.\") nezletilá L. K., narozená 16.
března 1983, pocházející z rozvedeného manželství žalované a O. K., neboť žila
se svým otcem O. K. jako nájemcem bytu v době jeho smrti ve společné domácnosti
a neměla vlastní byt. Protože v daném případě nebyl uplatněn výpovědní důvod
podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. a není ani žalováno na přivolení k
výpovědi nájmu bytu, nemění na tomto závěru nic ani neplacení nájemného. Má -
li žalovaná jako matka, jíž byla nezletilá po smrti svého otce rozsudkem
Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. května 1995, sp. zn. 5 Nc 18/95, svěřena s
účinností od 4. ledna 1995 do výchovy, dostát povinnostem vyplývajícím pro ni
z rodičovské zodpovědnosti (§ 31 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění
platném v době rozhodování odvolacího soudu, tedy ve znění zákona č. 91/1998
Sb. - dále jen „zákon o rodině\"), musí s ní sdílet společné
bydlení. Odvolací soud pak uzavřel, že žalované nelze ze sporného bytu
vyklidit, neboť právní důvod k jeho užívání „odvozují od legitimního nájemního
poměru nezletilé L. K.\".
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.\"), a uplatnil v něm
dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. V dovolání sice výslovně
uvedl, že smrtí O. K. jako nájemce sporného bytu přešel ve smyslu § 706 odst. 1
obč. zák. „nájem bytu\" na nezletilou L. K., avšak v této souvislosti
prostřednictvím užitého dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
namítl, že přechodem nájmu jí vzniklo (pouze) „právo na uzavření nájemní
smlouvy, nikoliv nájemní poměr jako takový\", a pokračoval, „že v roce 1995
nemohl nájemní poměr vzniknout konkludentně a … nájemní smlouva … uzavřena
nebyla\". Proto také nemohl dovolatel podat výpověď z nájmu bytu a žalobu na
přivolení k výpovědi nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Za této
situace rovněž žalovaní nemohou užívání bytu odvozovat od „legitimního
nájemního poměru nezl. L. K.\", jak dovodil odvolací soud, neboť ten
neexistuje. Současně zdůraznil, že nezletilá L. K., nad níž je navíc stanoven
dohled, nemohla bez kolizního opatrovníka se sporným bytem „disponovat a
samostatně rozhodovat, kdo v bytě může bydlet\", a neměla „právo sama
rozhodnout o podnájmu odpůrce I. Z. (bez příbuzenského poměru k ní) i nezl. L.
K. …\". Z obsahu dovolání se podává dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil
rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Dovolací soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. - a
ty v daném případě nebyly žalobcem v dovolání namítány a z obsahu spisu
nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu ustanoveními § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 a
2 o.s.ř.
O žádný z případů uvedených v § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 o.s.ř. v
dané věci nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího
rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil v pořadí první rozsudek soudu
prvního stupně. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání z pohledu ustanovení
§ 239 odst. 2 o.s.ř.; ostatně žalobce se přípustnosti dovolání poukazem na
citované ustanovení rovněž dovolává.
Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem přípustnosti dovolání
ve smyslu citovaného ustanovení tedy je (za splnění v něm uvedených podmínek)
závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě
konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní
význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává
ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané
dovolání stává přípustným.
Aby se mohlo v konkrétním případě jednat o rozhodnutí odvolacího soudu, které
má po právní stránce zásadní význam, musí se v něm řešit právní otázka významná
nejen pro rozhodnutí dané konkrétní věci, přičemž současně musí jít o otázku
dosud neřešenou jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů - tj. soudů
rozhodujících o dovoláních (dříve o stížnostech pro porušení zákona) či
odvoláních - nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky (§
28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších
předpisů) či konečně v rozhodnutí nižšího soudu (soudu prvního stupně), které
bylo vyššími soudy akceptováno a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Za otázku zásadního
právního významu však nelze zpravidla považovat takovou otázku, která byla
odvolacím soudem vyřešena konformně s dosavadní soudní praxí; jestliže však
odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní
judikatuře vyšších soudů, zpravidla o otázku zásadního právního významu ve
smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. půjde (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 29. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 911/96, uveřejněné na straně
135 a 136 v sešitě č. 3 z roku 1997 časopisu Právní rozhledy, usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96,
uveřejněné na straně 296 - 300 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní
judikatura).
V daném případě žalobce před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu
navrhl vyslovení přípustnosti dovolání, neboť považoval „otázku spravování bytu
nezletilce\" za otázku zásadního právního významu. I když návrh na vyslovení
přípustnosti dovolání konkretizoval formulací otázky navržené k dovolacímu
přezkumu, nelze - vzhledem k příliš širokému záběru takto formulované otázky a
v konečném důsledku její nejasné formulace - dovodit, jaká konkrétní otázka by
měla být dovolacímu přezkumu podrobena. Jelikož však návrh na vyslovení
přípustnosti dovolání jednoznačně učiněn byl, nezbývá, než jej posoudit tak, že
jde o obecný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, tj. návrh bez
konkretizace právní otázky, jejíž řešení by mělo být přezkoumáno v dovolacím
řízení. Objektivní hranice možného dovolacího přezkumu jsou pak vymezeny všemi
(v daném případě dvěma) právními závěry, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá, jsou - li tyto závěry dovoláním alespoň zpochybněny. Vzhledem k
právnímu posouzení věci odvolacím soudem a s přihlédnutím k
uplatněnému dovolacímu důvodu a jeho obsahové konkretizaci tak v dané věci
může v dovolacím řízení jít o posouzení správnosti odvolacím
soudem přijatého řešení dvou právních otázek. Předně jde o posouzení, zda se
nezletilá L. K. stala nájemkyní sporného bytu v důsledku přechodu nájmu bytu ve
smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. Je - li tomu tak, půjde následně o řešení
otázky, zda nezletilá L. K. je způsobilá samostatně vykonávat práva a
povinnosti vyplývající z nájmu bytu a zda vůbec a jaký právní důvod mají
žalovaní k užívání sporného bytu. Závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.), je dovolací
soud povolán spojovat právě s řešením uvedených dvou právních otázek.
Výklad otázky přechodu nájmu bytu ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. (v době
do 31. prosince 1991 otázky přechodu práva osobního užívání bytu
podle § 179 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před
novelou provedenou s účinností od 1. ledna 1992 zákonem č. 509/1991 Sb. - dále
jen „obč. zák. před novelou\") se v soudní praxi ustálil a odvolací
soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil, dovodil -
li, že nezletilá L. K. se stala nájemkyní sporného bytu v důsledku přechodu
nájmu bytu podle § 706 odst. 1 obč. zák. Již bývalý Nejvyšší soud ČSR ve zprávě
ze dne 10. června 1982, Cpj 163/81, uveřejněné pod R 34/1982 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek a pod č. 19 v sešitě č. 2 z roku 1982 Bulletinu
bývalého Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část, dovodil, že smrtí uživatele
bytu (nejde - li o případ uvedený v ustanovení § 180 odst. 1 obč. zák. před
novelou) zaniká právo osobního užívání bytu jenom tehdy, když nepřechází na
osoby vyjmenované v ustanovení § 179 odst. 1 obč. zák. před novelou. Ke stejným
závěrům dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 26. června 1997,
sp. zn. 2 Cdon 862/96, uveřejněném pod č. 53 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu
Soudní judikatura. Dovodil, že přechod nájmu bytu podle § 706 odst. 1 obč. zák.
je právním nástupnictvím (sukcesí) svého druhu. Za splnění tam uvedených
podmínek právo nájmu smrtí nájemce nezaniká, nýbrž dochází ke změně v jednom z
jeho subjektů; namísto dosavadního nájemce vstupuje do nájemního vztahu
(určitých práv a povinností) jiná osoba tímto ustanovením určená. V poměrech
dané věci nelze pominout ani právní závěr vyplývající z kapitoly II., oddíl
1. R 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek podle
něhož, totiž závěr, že v případech, kdy jde o soužití nezletilého dítěte
(vnuka, vnučky) s uživatelem bytu - prarodičem - je pro to, aby byly splněny
podmínky § 179 odst. 1 obč. zák. před novelou, třeba, aby dítě bydlelo s
uživatelem bytu jako příslušník jeho domácnosti se souhlasem svých zákonných
zástupců nebo na základě rozhodnutí příslušného orgánu. Konečně nelze pominout,
že „sled osob uvedených v § 706 odst. 1 obč. zák. není pro účely přechodu nájmu
bytu rozhodující. Je - li oprávněných více, vzniká společný nájem (§ 700 obč.
zák.)\" - srovnej Občanský zákoník, komentář, 2. vydání 1994, nakladatelství C.
H. Beck/SEVT, strana 502, oddíl 5.
V otázce přechodu nájmu bytu na nezletilou L. K. je dovolání vnitřně rozporné
potud, že na jedné straně dovolatel jakoby uvedený přechod nájmu bytu připustil
(„nepopřel\", jak sám v dovolání uvedl), avšak protože pod pojmem „přechod
nájmu bytu\" chápe pouze „vznik práva na uzavření nájemní smlouvy\", která v
daném případě s nezletilou L. K. uzavřena nebyla, na straně druhé existenci
nájemního poměru nezletilé L. K. ke spornému bytu vyloučil. Z pohledu
judikatury uvedené v předchozím odstavci tohoto rozhodnutí je zřejmé, že
dovolatel se mýlí, má - li zato, že v důsledku přechodu práva osobního užívání
(práva nájmu) bytu jakoby původní uživatelský vztah (nájemní vztah) k bytu
zanikl a osobě, resp. osobám uvedeným v § 179 odst. 1 obč. zák. před novelou,
resp. v § 706 odst. 1 obč. zák. vzniklo pouze právo „na uzavření nájemní
smlouvy\", tedy jakoby měl vzniknout nový nájemní vztah až uzavřením nové
nájemní smlouvy. Při přechodu práva osobního užívání (práva nájmu) bytu ve
smyslu § 179 odst. 1 obč. zák. před novelou, resp. § 706 odst. 1 obč. zák. však
původní uživatelský (nájemní) vztah k bytu nezaniká a dochází - právě v
důsledku uvedeného přechodu - pouze ke změně v jednom z jeho subjektů; namísto
zemřelého uživatele (nájemce) bytu vstupuje do nájemního poměru osoba, resp.
osoby určené citovaným ustanovením.
V dovolacím řízení nebyl zpochybněn právní závěr, že nájemkyní sporného bytu
byla babička nezletilé L. K. Byla - li nezletilá svěřena do výchovy otce O. K.,
spolu s ním žila ve společné domácnosti s babičkou v den její smrti a stejně
jako její otec ani ona neměla vlastní byt, přešlo (tedy nezaniklo) smrtí
babičky ze zákona (§ 179 odst. 1 obč. zák. před novelou) užívací právo ke
spornému bytu na ni a jejího otce, takže se stali společnými uživateli sporného
bytu namísto zemřelé babičky coby dřívější uživatelky bytu, aniž by bylo
zapotřebí uzavírat novou nájemní smlouvu. Právo osobního užívání bytu totiž
nezaniklo a pouze v důsledku smrti původní uživatelky přešlo ze zákona na
nezletilou a jejího otce, tedy došlo ke změně v jednom z jeho subjektů. Smrtí
otce v roce 1995 přešlo jeho právo k bytu na nezletilou L. K. (§ 707 odst. 3
obč. zák.) tak, že se rozšířil rozsah jejího práva ke spornému bytu a ve smyslu
citovaného ustanovení se stala (tehdy už) výlučnou nájemkyní sporného bytu.
Odvolacím soudem přijatý právní závěr, že nezletilá je na základě přechodu
nájmu bytu výlučnou nájemkyní sporného bytu, je tak ve svém důsledku v souladu
s uvedenou judikaturou a tudíž správný. Otázka přechodu nájmu bytu tak otázkou
zásadního právního významu být nemůže, byť šlo o otázku, na jejímž řešení
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.
Pokud jde o druhou právní otázku, dospěl dovolací soud k závěru, že ve své
první části je uvedená právní otázka otázkou zásadního právního významu proto,
že dosud způsobem uvedeným na jiném místě tohoto rozhodnutí řešena nebyla.
Jde - li podle názoru dovolacího soudu o otázku zásadního právního významu,
stává se tím dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustným.
Protože dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem (žalobcem),
jednajícím v dovolacím řízení prostřednictvím pověřeného zaměstnance s
právnickým vzděláním (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 2 o.s.ř.), přezkoumal dovolací
soud bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) napadený rozsudek ve smyslu ustanovení
§ 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobce nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení § 237
odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.) a ani
z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Žalobci lze dát za pravdu v tom, že nezletilá L. K., jež je v důsledku přechodu
nájmu výlučnou nájemkyní sporného bytu, nemohla v době, kterou je zapotřebí
sledovat, se sporným bytem disponovat a samostatně rozhodovat, kdo v bytě může
bydlet. Je tomu tak proto, že v době, kdy se do sporného bytu nastěhovali
žalovaní, neměla - vzhledem ke svému věku - způsobilost samostatně (vlastními
právními úkony) nabývat práv a brát na sebe povinnosti vyplývající z nájmu
bytu. Nezletilí totiž mohou činit jen takové právní úkony, které jsou svou
povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich
věku (§ 9 obč. zák.). Právní úkony týkající se nájmu bytu
jednoznačně nepatří do kategorie právních úkonů, které by mohli vykonávat
nezletilí ve věku 12 až 13 let. Při právních úkonech, ke kterým není nezletilé
dítě plně způsobilé, pak zastupují dítě rodiče (§ 36 zákona o rodině). Pro
úplnost zbývá dodat, že v plném rozsahu vzniká způsobilost k právním úkonům až
zletilostí, tj. dovršením osmnáctého roku věku (§ 8 odst. 1 a 2 obč. zák.).
Jde - li o zastupování nezletilého dítěte, je zapotřebí zmínit, že podle § 23
obč. zák. vzniká zastoupení rovněž na základě zákona. Pokud nejsou fyzické
osoby k právním úkonům způsobilé, jednají za ně jejich zákonní zástupci (§ 26
obč. zák.). Fyzickými osobami, které nejsou (v plném rozsahu) způsobilé k
právním úkonům a za které z tohoto důvodu jednají jejich zákonní zástupci, jsou
i osoby nezletilé. Kdo je zákonným zástupcem nezletilého dítěte, upravuje zákon
o rodině (§ 27 odst. 1 obč. zák.); jde o již zmíněný § 36 zákona o rodině.
Dojde - li ke střetnutí zájmů zákonného zástupce se zájmy zastoupeného nebo ke
střetnutí zájmů těch, kteří jsou zastoupeni týmž zákonným zástupcem, ustanoví
soud zvláštního zástupce (§ 30 obč. zák.). Stejná zásada je ve vztazích mezi
rodiči a nezletilými dětmi zakotvena rovněž v § 37 odst. 1 a 2 zákona o rodině.
Podle těchto ustanovení žádný z rodičů nemůže zastoupit své dítě, jde - li o
právní úkony ve věcech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a
dítětem nebo ke střetu zájmů dětí týchž rodičů. Nemůže - li dítě zastoupit
žádný z rodičů, ustanoví soud dítěti opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo
při určitém právním úkonu zastupovat. Tímto opatrovníkem zpravidla ustanoví
„orgán sociálně právní ochrany dětí\"; ve smyslu zákona č. 94/1963 Sb., o
rodině, ve znění zákona č. 360/1999 Sb., jde s účinností od 1. dubna 2000 o
„orgán vykonávající sociálně-právní ochranu dětí\".
Z uvedeného vyplývá, že při výkonu práv a povinností vyplývajících z nájmu bytu
zastupuje nezletilou po smrti otce (od 4. ledna 1995) matka, jíž byla rovněž
nezletilá svěřena - po smrti otce - do výchovy. V případech, kdy by mohlo dojít
ke střetu zájmů mezi matkou a nezletilou (mezi takové případy lze
nepochybně zařadit rovněž souhlas k nastěhování matky a jejího druha
/žalovaných/ do sporného bytu a podání žaloby na vyklizení bytu proti
žalovaným), ustanoví soud dítěti opatrovníka, který bude dítě při tomto právním
úkonu zastupovat (pro účely této věci nelze rovněž pominout, že nad nezletilou
byl stanoven dohled - § 43 odst. 1 písm. b/ zákona č. 94/1963 Sb., ve znění
zákona č. 360/1999 Sb.). Práva a povinnosti vyplývající z
nájmu bytu vykonává nezletilá L. K., a to ať již prostřednictvím své matky,
resp. v případě střetu zájmů mezi nezletilou a matkou prostřednictvím soudem
ustanoveného opatrovníka. Uplatní se i v tomto případě závěr, že pokud právo
nájmu bytu nezaniklo, může se vyklizení osob bydlících v bytě bez právního
důvodu zásadně domáhat nájemce bytu a pronajímatel pak nemá aktivní věcnou
legitimaci k podání žaloby na vyklizení bytu těmito osobami (srovnej rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 1995, sp. zn. 2 Cdo 169/95, uveřejněný
v sešitě č. 1 z roku 1996 časopisu Právní rozhledy), resp. závěr, že k
vyklizení osoby bydlící v bytě se souhlasem nájemce je aktivně věcně
legitimován zásadně jen nájemce, nikoli pronajímatel (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 959/96,
uveřejněný pod č. 58 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Nemůže - li být žalobce aktivně věcně legitimován k podání žaloby na vyklizení
sporného bytu žalovanými, bylo by nadbytečné a bezpředmětné zabývat se v
dovolacím řízení posouzením otázky právního důvodu k užívaní bytu žalovanými.
Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.,
obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami žalobce, správný (§ 243b odst. 1
věta před středníkem o.s.ř.). Dovolací soud proto dovolání podle téhož
ustanovení zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §
243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalobce
nebyl v tomto řízení úspěšný a procesně úspěšným žalovaným žádné náklady v
dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. září 2000
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Žouželová