26 Cdo 5202/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu Doc. JUDr. Věrou Koreckou, CSc., ve věci žalobce P. H., zastoupeného JUDr. Milanem Matulou, advokátem se sídlem Rožnov pod Radhoštěm, nábřeží Dukelských hrdinů 561, proti žalované J. P., zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Lvem, advokátem se sídlem Valašské Meziříčí, Poláškova 2, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 16 C 40/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2014, č. j. 11 Co 747/2013-63, ve znění opravného usnesení ze dne 20. února 2014, č. j. 11 Co 747/2013-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám JUDr. Milana Matuly, advokáta se sídlem Rožnov pod Radhoštěm, nábřeží Dukelských hrdinů 561, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalovaná (zastoupena advokátem) podala včasné dovolání proti rozsudku ze dne 28. 1. 2014, č. j. 11 Co 747/2013-63, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 2. 2014, č. j. 11 Co 747/2013-68, kterým Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) potvrdil ve výroku o věci samé rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí (soudu prvního stupně) ze dne 20. 2. 2013, č. j. 16 C 40/2012-19, jímž jí byla uložena povinnost vyklidit tam specifikovaný byt do 15 dnů od právní moci rozsudku; současně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (k němuž bylo podáno vyjádření) Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., a část první, článek II. bod 2 zákona č. 293/12013 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 - § 238a o. s. ř.), což je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o.
s. ř.), bez jejíhož splnění nelze v dovolacím řízení pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na ustanovení § 237 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). Z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. června 2015
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc. předsedkyně senátu