26 Cdo 527/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalované
L. R. (dříve Č.), zastoupené advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 120/2000, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2004, č.j. 17 Co
121,122/2004-72, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2004, č.j. 17 Co
121,122/2004-72, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. ledna 2002,
č.j. 8 C 120/2000-39, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 11.
2002, č.j. 8 C 120/2000-42, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 8 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 1.
2002, č.j. 8 C 120/2000-39, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 11. 2002,
č.j. 8 C 120/2000-42, přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 6 ve 2. podlaží, I.
kategorie, sestávajícího se ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství,
nacházejícího se v domě č.p. 367, ulice Č. v P. – K. (dále jen „předmětný
byt“), kterou dala žalobkyně žalované, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím
tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvního dne následujícího po
právní moci rozsudku, žalované uložil tento byt vyklidit a vyklizený předat
žalobkyni do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty; současně rozhodl o nákladech
řízení. Soud prvního stupně žalobě vyhověl, neboť v řízení bylo prokázáno, že
žalovaná nezaplatila nájemné za dobu delší než 3 měsíce, čímž jednoznačně
naplnila výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku (dále
jen „obč. zák.“). V otázce bytové náhrady rozhodoval podle § 712 odst. 5 věty
prvé a druhé obč. zák., zjistil, že nejde o rodinu s nezletilými dětmi, a proto
nepřiznal žalované ani přístřeší, přestože se dočasně nacházela v nepříznivé
finanční situaci z důvodu nezaměstnanosti. Posledně uvedenou skutečnost však
podle soudu prvního stupně nelze přenášet na žalobkyni.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 9. 9. 2004, č.j.
17 Co 121,122/2003-92, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu
prvního stupně, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalovaná nezaplatila nájemné
a úhrady za služby poskytované s nájmem bytu za dobu delší než tři měsíce,
takže nebylo možné dospět k jinému závěru, než že výpovědní důvod podle § 711
odst. 1 písm. d) obč. zák. je u žalované dán. Odvolací soud poukázal i na to,
že žalovaná neplatila nájemné ani nadále. Podle odvolacího soudu bylo správně
přivoleno k výpovědi z nájmu bez nároku na bytovou náhradu s ohledem na to, že
žalovaná nemá rodinu s nezletilými dětmi. Ani odvolací soud neshledal žádný
důvod, pro který by byl postup žalobkyně v rozporu s dobrými mravy.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního
řádu (dále jen „o.s.ř.“) a zásadní právní význam spatřuje v tom, že nebylo
postupováno v souladu s ustanovením § 704 odst. 1 a § 715 odst. 5 obč. zák.
Podle žalované soudy obou stupňů zcela pominuly, že uzavřením manželství
žalované s L. R. dne 17. 8. 2001 vznikl podle § 704 odst. 1 obč. zák. společný
nájem předmětného bytu a tudíž žaloba měla být správně zamítnuta již z toho
důvodu, že nebyl žalován i manžel žalované jako nerozlučně pasivně legitimovaná
osoba. Tato skutečnost musela být žalobkyni i odvolacímu soudu známa, jak
vyplývá ze záhlaví jeho rozsudku, kde je chybně uvedeno „Č., dříve R.“ namísto
R., dříve Č. Právě v důsledku pominutí otázky pasivní legitimace společných
nájemců je řízení postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci samé. Právní posouzení otázky bytové náhrady dle dovolatelky odporuje
ustanovení § 715 odst. 5 obč. zák., které nájemci přiznává vždy přístřeší a
pouze v případě rodiny s nezletilými dětmi je možno rozhodnout o jiné bytové
náhradě. Z těchto důvodů dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalobkyně je otázka věcné legitimace a poskytování
bytových náhrad již dostatečně řešena judikaturou, které ostatně napadené
rozhodnutí ani neodporuje, tudíž nelze dovodit zásadní právní význam, který by
založil přípustnost dovolání; proto je třeba dovolání podle § 218 písm. c)
o.s.ř. odmítnout. Navíc bylo na žalované, aby změnu svého stavu oznámila soudu
i pronajímateli, v dovolacím řízení totiž k této nové skutečnosti již nelze
přihlížet.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil
dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že bylo
podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je
zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.).
Proto se Nejvyšší soud nejdříve zabýval otázkou, zda rozhodnutí odvolacího
soudu má z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního
posouzení věci po právní stránce zásadní význam, tj. řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Dospěl přitom
k závěru, že tomu tak je, neboť o žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu
bylo rozhodnuto v rozporu s ustanovením § 712 odst. 5 věty první obč. zák.,
pokud vyklizení bytu nebylo vázáno na zajištění bytové náhrady.
Podle ustanovení § 712 odst. 5 věty první obč. zák. skončil-li nájemní poměr
výpovědí pronajímatele mimo jiné podle § 711 odst. 1 písm. d) obč zák., stačí
při vyklizení poskytnout přístřeší.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1647/2002,
uveřejněného pod pořadovým č. 95 v Přehledu judikatury ve věcech nájmu bytu,
ASPI Publishing, Praha, 2003, přivoluje-li soud k výpovědi pronajímatele z
nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák., musí se zabývat i
tím, zda nájemci přísluší bytová náhrada vyplývající ze zákona, tj. přístřeší;
odepření práva na tuto formu bytové náhrady přichází v úvahu toliko na základě
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Od toho právního názoru se dovolací soud nemá
důvod odchylovat ani v projednávané věci.
Jestliže tedy soudy obou stupňů uložily žalované vyklidit předmětný byt do 15
dnů po uplynutí výpovědní lhůty, nepodmínily vyklizení zajištěním přístřeší a
nezabývaly se otázkou, zda lze výjimečně z důvodu rozporu s dobrými mravy (§ 3
odst. 1 obč. zák.) odepřít žalované právo na zajištění přístřeší, je jejich
rozhodnutí v rozporu s hmotným právem i ustálenou judikaturou.
Ke skutečnosti, že žalovaná během řízení před soudem prvního stupně uzavřela
dne 17. 8. 2001 manželství s L. R. (což doložila přiložením kopie oddacího
listu k dovolání), nemohl dovolací soud přihlédnout, neboť tato skutečnost
nebyla v řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím uplatněna
a v dovolání nové skutečnosti a důkazy dle § 241a odst. 4 o.s.ř. uplatňovat
nelze. Z pouhé okolnosti, že odvolací soud označil žalovanou v záhlaví svého
rozhodnutí (navíc chybně) příjmením Č. (dříve R.), uplatnění skutečnosti, že v
průběhu řízení uzavřela manželství, vyvozovat nelze.
Za tohoto stavu byl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
uplatněn opodstatněně.
Jelikož výrok o vyklizení bytu nemůže nabýt právní moci nezávisle na výroku o
bytové náhradě (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 16 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998), je třeba v případě, že dovolání bylo
shledáno důvodným ve vztahu k bytové náhradě zrušit i výroky o přivolení k
výpovědi z nájmu a vyklizení bytu. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2
věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v celém
rozsahu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a
věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta
druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního
stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení se soud prvního stupně, popřípadě soud
odvolací, vypořádají s důsledky skutečnosti, že žalovaná uzavřela dne 17. 8.
2001 manželství s L. R., že se změnil ze zákona (§ 704 odst. 1 obč. zák.) ke
stejnému dni výlučný nájem žalované na společný nájem bytu manžely, a
nepřehlédnou, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu manželé –
společní nájemci mají postavení nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2005
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu