Zamítne-li soud prvního stupně žalobu na zrušení práva společného nájmu bytu proto, že dojde k závěru, že takové právo neexistuje (že již zaniklo), nemůže odvolací soud, vycházející z odlišného závěru (totiž ze závěru, že právo nezaniklo a nadále existuje), postupovat jinak než podle ustanovení § 221 odst. 1 o.s.ř.
O k r e s n í s o u d v Teplicích rozsudkem ze dne 12. 11. 1996, zamítl návrh žalobkyně na zrušení práva společného nájmu bytu č. 12, o
kuchyni a třech pokojích s příslušenstvím v 5. podlaží domu čp. 1683 v T.;
současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud vzal za prokázáno, že žalobkyně trvale opustila společnou domácnost s
žalovaným, a že společný nájem účastníků tímto trvalým opuštěním společné
domácnosti zanikl (§ 708 o.z.). K odvolání žalobkyně K r a j s k ý s o u d v Ústí nad
Labem rozsudkem ze dne 13. června 1997, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že zrušil právo společného nájmu k bytu, určil, že byt bude jako nájemce
dále užívat žalovaný, a že žalobkyně je povinna se z bytu vystěhovat do
patnácti dnů ode dne, kdy jí bude zajištěn náhradní byt; zároveň rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně
týkající se vzniku práva společného užívání účastníků k bytu označenému ve
výroku (podle § 175 odst. 1 o.z. ve znění platném v roce 1984, kdy k této
právní skutečnosti došlo) a také jeho závěr o přeměně tohoto práva na právo
společného nájmu ke dni 1. 1. 1992. Dalšími zjištěními převzatými odvolacím
soudem byla pak zjištění o zániku manželství rozvodem ke dni 16. 8. 1994 a o
přechodu domu, v němž se byt nacházel, z majetku státu do majetku města T. Odvolací soud dále zjistil ze smlouvy mezi městem T. a Stavebním bytovým
družstvem M. se sídlem v T. ze dne 21. 6. 1994, že město T. vložilo do družstva
bytový fond ze svého majetku včetně bytů v domě čp. 1683, že se jako
právnická osoba stalo členem družstva a že účastníci sami se členy družstva
nestali. Odvolací soud se poté zabýval výpověďmi účastníků, jejichž doplňující
výslechy provedl, a výpověďmi svědků slyšených soudem prvního stupně a dospěl
k závěru, že ”výsledky provedeného dokazování svědčí o tom, že navrhovatelka
v dubnu roku 1994 společný byt účastníků opustila pod vlivem velmi vážných
rozporů”, které podrobněji charakterizoval a posléze dovodil, že ”jednání
navrhovatelky spočívající v opuštění bytu nelze hodnotit jako svobodný projev
vůle trvale opustit společnou domácnost ve smyslu ustanovení § 708 o.z.” Právo
společného nájmu tedy podle názoru odvolacího soudu nezaniklo, odvolací soud
shledal podmínky pro ”navrhovatelkou požadovaný postup podle ustanovení § 705
odst. 1 o.z.” a napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil výše citovaným
způsobem, tj. zrušil právo společného nájmu bytu, rozhodl, že byt bude dále
užívat žalovaný a že žalobkyně je povinna vystěhovat se z bytu v patnáctidenní
lhůtě počínající dnem, kdy jí bude zajištěn náhradní byt. Proti rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 9. 12. 1997, podal žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení
§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a v němž jako dovolací důvod označil ustanovení
§ 241 odst. 3 písm. c) a písm. d) o.s.ř.
Namítl, že závěr odvolacího soudu
spočívající ve zjištění, že ze strany žalobkyně nedošlo k trvalému opuštění
společné domácnosti, odporuje výsledkům důkazního řízení před soudem prvního
stupně, a že odvolací soud sám - kromě výslechu účastníků - žádné jiné důkazy
neprováděl. Dovolatel se dále zabýval rozborem důkazů, svědčících podle jeho
názoru pro správnost závěrů soudu prvního stupně a odvolacímu soudu vytýkal,
že nevzal v úvahu obsah rozvodového spisu sp. zn. 17 C 26/94 téhož okresního
soudu a svědeckou výpověď L. B. při jednání soudu prvního stupně dne 17. 10. 1996. Žalovaný tak dovozoval, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že důsledkem toho je
nesprávné právní posouzení věci. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu
zrušen, a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. Žalobkyně označila v písemném dovolacím vyjádření napadený
rozsudek odvolacího soudu za správný a v dalším textu se podrobně vyjadřovala
k jednání žalovaného, které charakterizovala jako šikanózní. Navrhla, aby bylo
dovolání žalovaného zamítnuto. N e j v y š š í s o u d jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
shledal, že dovolání je podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1
o.s.ř.) za splnění podmínky řízení - povinného advokátního zastoupení
dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), má náležitosti uvedené v ustanovení §
241 o.s.ř., je přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věcí samé (§ 238 odst. 1 písm. a/
o.s.ř.) a opírá se o způsobilé dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. c), d) o.s.ř. Rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k
dalšímu řízení.
Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. 1 o.s.ř. nebyly tvrzeny
a z obsahu spisu nevyplývají, dovolací soud byl tedy vázán uplatněnými
dovolacími důvody; nadto byl však povinen přihlédnout i k tomu, zda řízení
netrpělo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Podle ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud změní
rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně
zjistil skutkový stav. Podle odstavce 2 téhož ustanovení může odvolací soud
změnit rozhodnutí i tehdy, jestliže po doplnění dokazování je skutkový stav
zjištěn tak, že je možno o věci rozhodnout. Podle § 213 odst. 2 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým
stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, a může opakovat dokazování nebo je
i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Pro
řízení před odvolacím soudem platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem
prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného (§ 211 o.s.ř.). Z toho plyne,
že dokazování před odvolacím soudem má být provedeno při jednání ( § 122 odst. 1 o.s.ř.) a účastníci mají právo vyjádřit se ke všem důkazům, které byly
provedeny. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným
soudem prvního stupně, tedy neznamená, že by se odvolací soud mohl bez dalšího
odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Může tak učinit za
předpokladu, že opakuje dokazování, popřípadě dokazování doplní, tedy postupuje
v souladu s § 122 odst. 1 a § 123 o.s.ř., a dokazování provede způsobem, který
pro jednotlivé důkazní prostředky stanoví § 125 a násl. o.s.ř. Jestliže
odvolací soud uvedeným způsobem nepostupuje, trpí odvolací řízení vadou, která
měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je dán dovolací důvod podle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. V daném případě odvolací soud - jak je z odůvodnění jeho
rozsudku patrno - převzal jako správná pouze některá skutková zjištění soudu
prvního stupně, nezopakoval ale všechny důkazy, o které uvedený soud opřel svá
zjištění, vedoucí jej k právnímu závěru o zániku práva společného nájmu bytu
trvalým opuštěním společné domácnosti žalobkyní. Jde nejen o listinné důkazy,
ale zejména o výpověď svědka L. B. Pokud přesto učinil odvolací soud jiná
skutková zjištění, než soud prvního stupně, lze v jeho postupu spatřovat vadu
řízení ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. Již tato skutečnost sama o
sobě znemožňuje dovolacímu soudu zabývat se správností závěrů odvolacího
soudu o existenci či neexistenci práva společného nájmu bytu a musela vést ke
zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243b odst. 1, část věty
za středníkem, o.s.ř. I kdyby však byl ze strany odvolacího soudu v přezkoumávané věci
zachován správný procesní postup, tj. dokazování by bylo v potřebném rozsahu a
v postupu stanoveném zákonem zopakováno a provedené důkazy, zhodnocené podle
§ 132 o.s.ř.
(§ 211 o.s.ř.), by dovolily odvolacímu soudu v souladu s
procesními předpisy učinit skutková zjištění o nedostatku úmyslu žalobkyně
trvale opustit společnou domácnost a z toho vyvodit tomu odpovídající právní
závěr o přetrvání práva společného nájmu mezi účastníky i po odchodu žalobkyně
ze společného bytu, odvolací soud pochybil, jestliže sám (jako soud druhého
stupně) rozhodl o věci samé, tj. o zrušení práva společného nájmu, o dalším
nájemci a o povinnosti žalobkyně k vyklizení, včetně otázky bytové náhrady -
tedy o otázkách, jimiž se soud prvního stupně vzhledem k odlišnému názoru na
existenci práva společného nájmu bytu vůbec nezabýval. Občanské soudní
řízení, jímž je i řízení o zrušení práva společného nájmu bytu, je řízením
dvouinstančním. Jako soud prvního stupně rozhoduje okresní soud (§ 9 odst. 1
o.s.ř.), krajský soud je pak soudem odvolacím (§ 10 odst. 1 o.s.ř.), který
přezkoumává správnost skutkových zjištění a právního posouzení učiněných
okresním soudem. Zamítne-li soud prvního stupně žalobu o zrušení práva
společného nájmu bytu proto, že dojde k závěru, že takové právo neexistuje (že
již zaniklo), nemůže odvolací soud, vycházející z odlišného závěru (totiž ze
závěru, že právo nezaniklo a nadále existuje), postupovat jinak než podle § 221
odst. 1 o.s.ř., tj. musí napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc
mu vrátit k dalšímu řízení. V něm se pak teprve soud prvního stupně - vázán
názorem odvolacího soudu na existenci práva, které má býti zrušeno - zabývá
řešením otázky, zda je návrh na zrušení práva důvodný, kdo z dosavadních
společných nájemců bude dále byt užívat, kdy skončí právo nájmu toho z
dosavadních společných nájemců, který nebyl určen budoucím nájemcem, zda a jaká
bytová náhrada takovému účastníkovi náleží, a v jaké lhůtě má byt vyklidit. Postup, který v dané věci zvolil odvolací soud, odnímá účastníkům řízení právo
na řádný přezkum prvostupňového rozhodnutí na základě odvolání proti němu, a
jde tak o další vadu řízení ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. Z toho, co bylo uvedeno, plyne závěr, že dovolací soud musel
pro vady řízení ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. zrušit rozsudek
odvolacího soudu (§ 243b odst. 1, věta za středníkem, o.s.ř.) a věc mu vrátit k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta první, o.s.ř.). V něm bude povinností
odvolacího soudu doplnit důkazní řízení způsobem naznačeným v předchozí části
odůvodnění rozsudku; dojde-li i poté ke stejným závěrům, jaké učinil v
napadeném rozhodnutí, bude muset postupovat podle § 221 odst. 1 o.s.ř.