26 Cdo 542/2019-311
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce J. Z., bytem XY, zastoupeného obecným zmocněncem M. S., bytem XY, proti žalovanému V. P., bytem XY, zastoupenému JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou se sídlem Liberec, Jánská 864/4, o neoprávněnost výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 32 C 87/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 4. dubna 2018, č. j. 30 Co 227/2017-288, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby soud rozhodl o „neoprávněnosti a tudíž neplatnosti“ výpovědi žalovaného ze dne 6. června 2015 (dále jen „Výpověď“) z nájmu tam označeného bytu. Žalobu odůvodnil tvrzením, že Výpověď, kterou mu žalovaný dal s odkazem na ustanovení § 2288 odst. 2 písm. b/ zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen „o. z.“), je neoprávněná, neboť v ní nekonkretizoval bratra, v jehož prospěch nájem bytu vypověděl, a proto je neplatná.
Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. ledna 2016, č. j. 32 C 87/2015-173, určil, že Výpověď je neoprávněná (výrok I.), žalobu na určení neplatnosti Výpovědi zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací usnesením ze dne 17. října 2016, č. j. 30 Co 143/2016-240, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. března 2017, č. j. 32 C 87/2015-268, rozhodl, že Výpověď není dána po právu (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 4. dubna 2018, č. j. 30 Co 227/2017-288, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).
Na zjištěném skutkovém základě shodně se soudem prvního stupně dovodil, že Výpověď je neplatná, neboť žalovaný v ní dostatečně určitým způsobem neidentifikoval bratra, v jehož prospěch nájem bytu vypověděl. Za této situace – na rozdíl od soudu prvního stupně – se již nezabýval naplněností uplatněného výpovědního důvodu podle § 2288 odst. 2 písm. b/ o. z.
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobce prostřednictvím svého obecného zmocněnce písemně vyjádřil, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“).
Především nelze přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o.s.ř.) dovolatel v dovolání uplatnil rovněž nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím namítl tam specifikované vady řízení. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. Ve vztahu k namítané vadě řízení, která měla spočívat v tom, že v napadeném rozhodnutí se odvolací soud odchýlil od svého právního názoru vysloveného v předchozím zrušujícím rozhodnutí, lze nad rámec uvedeného – jen pro úplnost – dodat, že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že odvolací soud může změnit svůj závazný právní názor, který vyslovil v předchozím odvolacím řízení ve věci, dospěje-li k závěru o jeho nesprávnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 19. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003, uveřejněný pod C 2012 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, uveřejněný pod č. 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 9. srpna 2016, sp. zn. 21 Cdo 4194/2015).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila v názoru, že žaloba podle § 2290 o. z. se obsahově liší od žaloby na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, která byla upravena v ustanovení § 711 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Na rozdíl od této žaloby zde nejde o žalobu na určení. Nájemce se v řízení podle § 2290 o. z. domáhá přezkoumání, zda je výpověď oprávněná, tedy „zkontrolování oprávněnosti (správnosti) výpovědi“. Soud se tak zabývá naplněností uplatněného výpovědního důvodu, zjistí-li, že výpovědní důvod nebyl dán, rozhodne, že výpověď je neoprávněná. S ohledem na účel a smysl ustanovení § 2290 o. z. a následky, které výpověď z nájmu bytu pro nájemce má, je třeba přezkum oprávněnosti výpovědi podle tohoto ustanovení chápat v širším smyslu. Neoprávněná proto bude i neplatná či zdánlivá výpověď (bez ohledu na naplněnost výpovědního důvodu). Zjistí-li proto soud v řízení, že je výpověď z nějakého důvodu neplatná (absolutně, relativně) či zdánlivá, rovněž žalobě nájemce vyhoví, neboť ani taková výpověď nebyla dána „po právu“, tedy v souladu se zákonem (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 18. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, uveřejněný pod č. 75/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 25. září 2018, sp. zn. 26 Cdo 5114/2017).
V projednávaném případě z žaloby a jejího upřesnění v průběhu nalézacího řízení (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 1. března 2017) jednoznačně vyplývá, že žalobce se domáhal přezkoumání oprávněnosti Výpovědi ve smyslu ustanovení § 2290 o. z., byť žalobní petit zejména v počátcích řízení zněl na určení její „neoprávněnosti a tudíž neplatnosti“; on sám pak uznal, že formulace žalobního petitu mohla být zpočátku nejasná. Žalobě na určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu pak soud vyhoví i v případě, je-li výpověď neplatná či zdánlivá, a to především s ohledem na závažné následky, které výpověď z nájmu bytu pro nájemce má. Z toho současně vyplývá, že v řízení podle § 2290 o. z. nájemci nic nebrání v tom, aby se neoprávněnosti výpovědi domáhal (toliko) s odkazem na její neplatnost či zdánlivost (což ostatně učinil také žalobce), neboť ani taková výpověď není po právu; je-li pak konkrétní výpověď neplatná či zdánlivá, je bez dalšího neoprávněná a je – logicky vzato – vyloučeno uvažovat o naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu. Nelze se tedy ztotožnit s názorem, že dovolává-li se žalobce toliko neplatnosti či zdánlivosti výpovědi z nájmu bytu, nejde o žalobu podle § 2290 o. z., a proto musí prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Takový výklad by vedl k nepřípustnému omezení ochrany nájemce jakožto slabší smluvní strany nájemního vztahu, což však zákonodárce – s přihlédnutím ke smyslu a účelu daného ustanovení – nesporně nezamýšlel. Ostatně má-li soud pochybnosti, zda se žalobce skutečně domáhá určení neoprávněnosti výpovědi ve smyslu § 2290 o. z., je povinen (jak to učinily i soudy v dané věci) tento nedostatek za součinnosti žalobce odstranit. Konečně zbývá dodat, že shora naznačený postup nájemci nikterak nebrání, aby se neplatnosti výpovědi dovolával i v jiném řízení za situace, kdy řízení podle § 2290 o. z. nebude vůbec zahájeno, resp. důvody neplatnosti (zdánlivosti) výpovědi v něm nevyjdou najevo. O takový případ však v projednávané věci nepochybně nejde.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání přípustným podle § 237 o.s.ř., a proto je podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným jeho obecným zmocněncem nelze za účelné považovat, neboť citované vyjádření (omezující se na dvě věty) se minulo důvody, pro které bylo dovolání odmítnuto, a bylo proto bezvýznamné pro rozhodnutí o dovolání.
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 6. 2019
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu