26 Cdo 549/2023-167
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Pavlínou Brzobohatou v právní věci žalobců a) M. K., narozeného dne XY, a b) D. K., narozené dne XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Vladimírem Fučíkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Dejvická 306/9, proti žalované Městské části Praha 2, se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 600/20 IČO 00063461, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 185/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2022, č. j. 14 Co 298/2022-136, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
dne 10. 6. 2019, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť trpí vadami, jež nebyly včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „R 4/2014“), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „R 80/2013“).
Způsobilým vymezením přípustnosti dovolání není pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolatelé dovozují přípustnost dovolání z § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, „které by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak, než jak je posoudil Městský soud v Praze“. Tato formulace předpokladu přípustnosti dovolání však významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srov. R 4/2014).
Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v uvedeném ustanovení, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku „jinak“), a nikoli na případ – jak se mylně domnívají dovolatelé, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím (srov. R 80/2013). Má-li přitom být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o.
s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Takový údaj se však v dovolání nenachází a nelze jej ani zjistit z jeho obsahu, dovolatelé pouze polemizují s právními závěry odvolacího soudu, aniž by vymezili přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).