26 Cdo 551/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci
žalobkyně R. – L. – L., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalované A.
K., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Českém
Krumlově pod sp. zn. 4 C 1038/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. října 1999, č. j. 19 Co 2875/99-51,
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. října 1999,
č. j. 19 Co 2875/99-51, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Českém Krumlově (soud prvního stupně) – poté, co jeho
zamítavý rozsudek ze dne 22. ledna 1999, č. j. 4 C 1038/98-11, byl k odvolání
žalobkyně usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích jako soudu
odvolacího ze dne 20. dubna 1999, č. j. 19 Co 979/99-26, zrušen a věc byla se
závazným právním názorem vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení –
rozsudkem ze dne 24. června 1999, č. j. 4 C 1038/98-32, vyhověl žalobě a
žalované uložil povinnost, aby „do 15 dnů od přiměřeného náhradního bytu\"
vyklidila „byt v prvním nadzemním podlaží, sestávající ze čtyř obytných
místností, kuchyně, jídelny, koupelny a WC (dále jen „předmětný byt\", resp.
„byt\") v domě čp. 71 v L.\" (dále jen „předmětný dům\", resp. „dům\"). V
návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Kodvolání obou účastnic řízení (odvolání žalované směřovalo pouze proti
nákladovému výroku) odvolací soud rozsudkem ze dne 26. října 1999, č. j. 19 Co
2875/99-51, citovaný rozsudek soudu prvního stupně – ve znění tam uvedeném –
potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení účastníků před soudem prvního
stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly mimo jiné za zjištěno, že rozhodnutím Obecního
úřadu, stavebního odboru ve V. B. ze dne 31. března 1993, č. j. výst. 873/92-B1
(dále jen „kolaudační rozhodnutí ze dne 31. března 1993\"), bylo povoleno
užívání předmětného domu jako provozní budovy lodní dopravy, sestávající z „1.
p. p. – sklady, sklepy, dílna\" a z „1. n. p. – 4 obývací místnosti, kuchyňka,
jídelna, koupelna, WC\", že dne 1. července 1993 uzavřela žalobkyně s M. K.
(manželem žalované) smlouvu o užívání předmětného domu (dále jen „smlouva ze
dne 1. července 1993\"), v jejímž čl. VI. byla dohodnuta povinnost uživatele
„zajišťovat řádnou ochranu majetku\", a že rozhodnutím Obecního úřadu,
stavebního odboru ve V. B. ze dne 23. března 1994, č. j. výst. 11/94-TĎ (dále
jen „rozhodnutí ze dne 23. března 1994\"), byla povolena změna v užívání
předmětného domu „na provozní budovu lodní dopravy s jednou bytovou
jednotkou\". S odkazem na kolaudační rozhodnutí ze dne 31. března 1993 odvolací
soud dovodil, že předmětný byt ke dni 1. července 1993, tj. ke dni uzavření
smlouvy ze dne 1. července 1993, fakticky i právně existoval, a v návaznosti na
to smlouvu ze dne 1. července 1993 posoudil – s přihlédnutím k jejímu čl. VI. –
jako smlouvu o nájmu služebního bytu podle § 7 odst. 1 písm. a/ zákona č.
102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č.
509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 102/1992 Sb.\"). Pro případ
nesprávnosti tohoto závěru však rovněž dovodil, že došlo-li rozhodnutím ze dne
23. března 1994 k rekolaudaci objektu provozní budovy lodní dopravy na část
provozní a jednu bytovou jednotku (předmětný byt), pak nejpozději dnem právní
moci citovaného rozhodnutí byla konkludentně uzavřena smlouva o nájmu
služebního bytu podle § 7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 102/1992 Sb., neboť
(odvolací soud) neměl pochyb o tom, že žalobkyně v tomto období s M. K. jako s
nájemcem služebního bytu jednala. Jestliže předmětný byt po smrti M. K. dále
užívá jeho manželka (žalovaná), pak – podle názoru odvolacího soudu – je
namístě její vyklizení z bytu vázat ve smyslu § 713 odst. 1 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.\"), na
zajištění přiměřeného náhradního bytu, když „v řízení nebyly prokázány
skutečnosti, které mohly odůvodnit rozhodnutí soudu o bytové náhradě nižší
kvality\".
Proti té části rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o vázanosti vyklizení bytu na zajištění přiměřeného
náhradního bytu, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o
ustanovení § 238 odst. 1 (správně § 238 odst. 1 písm. b/) zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1.
ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"). V dovolání uplatnila
dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. V rámci zmíněného dovolacího
důvodu zpochybnila jak správnost právního závěru, že smlouva ze dne 1. července
1993 je smlouvou o nájmu služebního bytu podle § 7 odst. 1 písm. a/ zákona č.
102/1992 Sb., tak také právního závěru, že smlouva o nájmu služebního bytu
podle § 7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 102/1992 Sb. byla uzavřena konkludentně
nejpozději dnem právní moci rozhodnutí ze dne 23. března 1994. Podle názoru
žalobkyně nelze smlouvu ze dne 1. července 1993 pokládat za smlouvu o nájmu
služebního bytu podle § 7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 102/1992 Sb. především
proto, že ke dni uzavření smlouvy žádný byt v předmětném domě právně a ani
fakticky neexistoval. Předmětem smlouvy ze dne 1. července 1993 bylo užívání
provozní budovy lodní dopravy, neboť pouze ta fakticky i právně ke dni uzavření
smlouvy existovala. Je nerozhodné, že v ní se pro potřeby zaměstnanců nacházely
3 obývací místnosti, kuchyňka, jídelna, koupelna, WC a jedna další místnost
užívaná jako kancelář. Bytem se uvedené místnosti staly až na základě
rozhodnutí ze dne 23. března 1994, avšak ohledně tohoto bytu nebyla uzavřena
žádná nájemní smlouva. Žalobkyně totiž nemohla s M. K. jednat jako s nájemcem
služebního bytu a tím s ním konkludentně uzavřít smlouvu o nájmu služebního
bytu už proto, že povolená změna v užívání ubytovny pro zaměstnance na byt
vyšla najevo až po smrti M. K. Navíc žalobkyně tvrdí, že ani v době do 31.
prosince 1994, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před
novelou provedenou s účinností od 1. ledna 1995 zákonem č. 267/1994 Sb. (dále
jen „občanský zákoník\"), nemohla být smlouva o nájmu bytu uzavřena
konkludentně. Protože M. K. nebyl nájemcem služebního bytu (nebyla s ním za
jeho života uzavřena smlouva o nájmu služebního bytu), nelze vyklizení žalované
z bytu s poukazem na ustanovení § 713 odst. 1 obč. zák. podmínit zajištěním
bytové náhrady, v daném případě ve formě přiměřeného náhradního bytu. Žalobkyně
navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Podlečásti dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první
(Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají
a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí
vydáno dne 26. října 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení
dovolatelky (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle § 238 odst. 1
písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl – i v
napadené části výroku o bytové náhradě – potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil.
Napadený rozsudek byl podle § 242 odst. 1 o.s.ř. přezkoumán v části,
jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vázanosti
vyklizení bytu na zajištění přiměřeného náhradního bytu; ostatně z obsahu
dovolání vyplývá, že další část potvrzujícího výroku o věci samé (část týkající
se uložené vyklizovací povinnosti, v níž bylo žalobě vyhověno) dovoláním
napadena nebyla. Dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat její věcnou
správnost, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. jde o
spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního
předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné
dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustné
zkoumat), se proto při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-
li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok,
jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2
o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června
1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, ročník 1999). Přitom dovolací soud neopomenul, že po změnách,
které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je
rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli
rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný
časový úsek (do „patnácti dnů\" od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů\" od
zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve
smyslu ustanovení § 160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozsudek bývalého
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92,
uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 – 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Podle § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. byl dovolací soud vázán
uplatněnými dovolacími důvody i jejich obsahovou konkretizací. Z ustanovení §
242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k
vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.); zmíněné
vady však namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3
písm. d/ o.s.ř. jde tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež
na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Závěr, že v daném případě jde o služební byt ve smyslu § 7 odst. 1
písm. a/ zákona č. 102/1992 Sb., nemohl být v dovolacím řízení přezkoumán
proto, že dovoláním nebyl dotčen. Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu
podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., obsahově konkretizovanému dovolacími
námitkami žalobkyně, půjde v dovolacím řízení o odpověď na (předběžnou) otázku,
zda M. K. svědčilo ve vztahu k předmětnému bytu právo nájmu služebního bytu,
tj. zda byl nájemcem služebního bytu, neboť pouze v tomto případě lze při
uložení vyklizovací povinnosti žalované aplikovat ustanovení § 713 odst. 1 obč.
zák. a její vyklizení z bytu podle citovaného ustanovení podmínit zajištěním
přiměřeného náhradního bytu, jak to učinily soudy obou stupňů.
Pojem „byt\" není občanským zákoníkem definován; pouze v ustanovení §
118 odst. 2 obč. zák. je – bez definice uvedeného pojmu – zakotveno, že
předmětem občanskoprávních vztahů mohou být též byty nebo nebytové prostory.
Definice bytu, byť pro účely zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé
spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a
nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), je
obsažena právě v tomto zákoně. Podle § 2 písm. b/ citovaného zákona se bytem
rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního
úřadu určeny k bydlení. Další definice bytu, byť pro účely vyhlášky č. 137/1998
Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, je v současné době
obsažena v § 3 odst. 1 citované vyhlášky - bytem se zde rozumí soubor
místností, popřípadě jednotlivá obytná místnost, který svým stavebně technickým
uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé užívání a je k tomuto
užívání určen. Oběma definicím je společné určení místnosti nebo souboru
místností – rozhodnutím stavebního úřadu – k bydlení.
Z této definice pojmu „bytu\" lze vyjít rovněž při posouzení otázky,
zda smlouvu ze dne 1. července 1993 lze pokládat za smlouvu o nájmu služebního
bytu podle § 7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 102/1992 Sb. Podle ničím
nezpochybněného zjištění šlo v případě předmětného domu podle rozhodnutí
stavebního úřadu – kolaudačního rozhodnutí ze dne 31. března 1993 – o provozní
budovu lodní dopravy se sklady, sklepy a dílnou v „1. p. p.\" a čtyřmi
obývacími místnostmi, kuchyňkou, jídelnou, koupelnou a WC v „1. n. p.\".
Protože ke dni 1. července 1993, kdy byla uzavřena písemná smlouva mezi
žalobkyní a M. K., se v předmětném domě nenacházel žádný byt (ve smyslu shora
uvedené definice), nelze pokládat za správný závěr, že smlouva ze dne 1.
července 1993 je smlouvou o nájmu bytu – služebního bytu podle § 7 odst. 1
písm. a/ zákona č. 102/1992 Sb. Ostatně lze dát za pravdu žalobkyni v tom, že
předmětem smlouvy ze dne 1. července 1993, jak to vyplývá přímo z obsahu
citované smlouvy, bylo užívání domu „P.\" čp. 71, což byla v té době podle
zjištěného kolaudačního stavu provozní budova lodní dopravy s jedním „p. p.\" a
jedním „n. p.\", a nikoliv užívání bytu.
Byť závěr, že v době do 31. prosince 1994 mohla být smlouva o nájmu
bytu uzavřena i konkludentně, je správný, tak z pohledu dosavadních skutkových
zjištění nelze – z důvodu předčasnosti – pokládat za správný ani závěr, že
došlo-li rozhodnutím ze dne 23. března 1994 k rekolaudaci objektu provozní
budovy lodní dopravy na část provozní a jednu bytovou jednotku (předmětný byt),
pak nejpozději dnem právní moci citovaného rozhodnutí byla konkludentně
uzavřena smlouva o nájmu služebního bytu podle § 7 odst. 1 písm. a/ zákona č.
102/1992 Sb.
Podle § 685 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.
prosince 1994 (dále opět jen „občanský zákoník\"), nájem bytu vzniká nájemní
smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a
to buď na dobu určitou, nebo bez určení doby užívání; nájemní smlouva zpravidla
obsahuje i popis příslušenství a popis stavu bytu. Nájemní smlouva musí
obsahovat označení předmětu a rozsahu užívání, výši nájemného a výši úhrady za
plnění spojená s užíváním bytu nebo způsob jejího výpočtu. Měla by též
obsahovat i popis příslušenství a popis stavu bytu. Nebyla-li nájemní smlouva
uzavřena písemně, vyhotoví se o jejím obsahu zápis (§ 686 odst. 1 občanského
zákoníku).
Z citovaných ustanovení vyplývá, že smlouva o nájmu bytu je
(dvoustranným) právním úkonem, jehož účastníky jsou pronajímatel a nájemce.
Protože pro ni v době do 31. prosince 1994 nebyla stanovena písemná forma,
mohla být uzavřena i ústně, popřípadě konkludentně, jak to lze dovodit z
ustanovení § 35 odst. 1 občanského zákoníku (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný
na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Za
konkludentní projev nelze však bez dalšího považovat opomenutí ve formě mlčení
či jiné nečinnosti; neplatí proto bez dalšího zásada, že „kdo mlčí, souhlasí\".
V této souvislosti nelze ztratit ze zřetele ani zásadu, zakotvenou v ustanovení
§ 44 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku, tj. zásadu, že mlčení nebo
nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu (na uzavření smlouvy).
Jako (dvoustranný) právní úkon musí smlouva o nájmu bytu – vedle
obecných náležitostí, stanovených ustanovením § 686 odst. 1 občanského zákoníku
– splňovat i obecné náležitosti právních úkonů, normované ustanovením § 34 a
násl. občanského zákoníku. Podle § 34 občanského zákoníku právní úkon je projev
vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností,
které právní předpisy s takovým projevem spojují. Podle § 35 odst. 1 občanského
zákoníku projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát
výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník
projevit.
Závěr o uzavření smlouvy o nájmu (služebního) bytu konkludentním
způsobem nejpozději dnem právní moci rozhodnutí ze dne 23. března 1994 tedy
nutně předpokládá, že zde byl – v době právní moci citovaného rozhodnutí – dán
konkludentní projev vůle směřující k uzavření smlouvy o nájmu bytu jak na
straně pronajímatele, tak také na straně nájemce. Na takový konkludentní projev
vůle na straně pronajímatele však odvolací soud usoudil za situace, kdy neměl
„pochyb o tom, že žalobce v tomto období s panem M. K. jednal jako s nájemcem
služebního bytu\"; závěr o uzavření smlouvy o nájmu bytu nejpozději dnem právní
moci rozhodnutí ze dne 23. března 1994 tak učinil na základě své úvahy (navíc
do značné míry opřené o nečinnost účastníků), aniž měl k dispozici konkrétní
skutková zjištění (např. zjištění týkající se dohodnuté výše nájemného, úhrady
za plnění spojená s užíváním bytu a doby nájmu bytu), na jejichž základě mohl
na konkludentní projev vůle, směřující k uzavření nájemní smlouvy (zejména na
straně pronajímatele), usoudit. Právní posouzení věci, spočívající na neúplných
(nepostačujících) skutkových zjištěních tedy shledává Nejvyšší soud neúplným a
proto nesprávným.
Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak byl užit
opodstatněně. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem
o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil v celém rozsahu (srov. výklad o
vzájemném propojení výroků odvolacího rozsudku, obsažený v citovaném R 27/1999)
a věc podle § 243b odst. 2 věty první o.s.ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního
stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2001
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu