26 Cdo 557/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci
žalobkyně R. S., zastoupené advokátem, proti žalované R. V., zastoupené
advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v
Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 55/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 8. prosince 2000, č. j. 12 Co 895/2000-57, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. prosince 2000, č. j. 12 Co
895/2000-57, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení
Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. srpna
2000, č. j. 10 C 55/2000-30, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu
o velikosti 3+1 s příslušenstvím, II. kategorie, v druhém nadzemním podlaží v
K. v ulici B. č. 6\" (dále jen „předmětný byt\", resp. „byt\"), určil, že
nájemní poměr žalované k bytu zanikne uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty,
která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci
rozsudku, žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni
do 15 dnů od zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. prosince 2000, č.
j. 12 Co 895/2000-57, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Zatímco soud prvního stupně pokládal výpověď z nájmu bytu, která byla součástí
žaloby, za platnou a zabýval se naplněností v ní uplatněných výpovědních důvodů
podle § 711 odst. 1 písm. a/, c/ a d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.\"), odvolací soud se otázkou
uplatněných výpovědních důvodů vůbec nezabýval, neboť dovodil, že výpověď z
nájmu bytu jako jednostranný hmotněprávní úkon je v daném případě neplatná ve
smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost a nesrozumitelnost. V bodě III.
žaloby, obsahujícím výpověď z nájmu bytu, totiž nebyly užité výpovědní důvody
konkretizovány a podle názoru odvolacího soudu odkaz na „výše uvedené důvody\",
tj. v daném případě důvody specifikované v bodě II. žaloby, nepostačí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uplatnila
pouze dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
(dále jen „o.s.ř.\"), byť v dovolání, avšak bez jakékoliv konkretizace, zmínila
rovněž dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. Prostřednictvím
uplatněného dovolacího důvodu brojí proti právnímu závěru, že výpověď z nájmu
bytu je neplatná pro neurčitost a nesrozumitelnost. V této souvislosti odkázala
na obsah žaloby a namítla, že výpověď z nájmu bytu je v ní formulována přesně a
srozumitelně. Jsou-li totiž, jako v daném případě, uplatněné výpovědní důvody
konkretizovány v jedné části žaloby, není zapotřebí je výslovně uvádět rovněž v
části, obsahující výpověď z nájmu bytu, nýbrž - vzhledem k ustanovení § 35
odst. 1 obč. zák. - postačí, je-li v této části na zmíněnou konkretizaci
odkázáno. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci
odvolacím soudem a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná
ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8.
prosince 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud - po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněným
subjektem (žalobkyní), řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst.
1 a 2 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání podle § 238 odst. 1
písm. a/ o.s.ř. přípustné - přezkoumal bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.)
napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalobkyně nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení § 237 odst.
1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z
obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/
o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na
otázku, zda v daném případě lze pokládat výpověď z nájmu bytu, obsaženou v
žalobě, za právní úkon, který je ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. neplatný pro
neurčitost a nesrozumitelnost, nejsou-li uplatněné výpovědní důvody
konkretizovány v části žaloby, obsahující výpověď z nájmu bytu, nýbrž v jiné
části žaloby, na níž je zde pouze odkázáno.
Podle § 710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi
pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí. Pronajímatel přitom může
vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu a z důvodů taxativně zákonem
stanovených (§ 711 odst. 1 obč. zák. ). Podle ustálené judikatury musí výpověď
pronajímatele z nájmu bytu splňovat jednak náležitosti stanovené v § 710 odst.
1 a 3 obč. zák., jednak obecné náležitosti právního úkonu (§ 34 a násl. obč.
zák.).
Ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. musí být projev vůle učiněn mimo jiné určitě a
srozumitelně; jinak je neplatný. Právní úkon je nesrozumitelný, jestliže ani
jeho výkladem nelze - objektivně posuzováno - zjistit, jaký obsah jím měl být
vlastně vyjádřen. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že vyjádření
projevu je sice srozumitelné, avšak neurčitý je jeho obsah. Podle § 35 odst. 2
obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich
jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil,
není - li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Projev vůle pronajímatele,
vtělený do výpovědi z nájmu bytu, je tedy určitý a srozumitelný, jestliže je
výkladem objektivně pochopitelný; jinak řečeno, může - li typický účastník v
postavení adresáta výpovědi z nájmu tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím
obsahu odpovídajícím způsobem vnímat. Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud v
rozsudcích ze dne 17. srpna 1999, sp. zn. 26 Cdo 1663/99, a ze dne 17. února
2000, sp. zn. 26 Cdo 2535/98.
Vzhledem k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu nelze pominout
ani následující závěry přijaté již ustálenou judikaturou. Tak návrh na vydání
rozsudku, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu, a jeho odůvodnění,
obsažené v návrhu na zahájení řízení v této právní věci, je procesním úkonem,
který v sobě nezahrnuje bez dalšího zároveň výpověď z nájmu bytu jako
hmotněprávní úkon. Výpověď z nájmu bytu může být obsažena v návrhu na zahájení
soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu; doručením tohoto návrhu nájemci
je výpověď z nájmu účinná (srov. R 26/1996). Jestliže pronajímatel nedal
nájemci písemnou výpověď z nájmu bytu dříve, může ji pojmout do žaloby; tím
výpověď neztrácí povahu jednostranného hmotněprávního úkonu, jehož adresátem je
nájemce, a nelze ji proto zaměňovat s vylíčením rozhodujících skutečností v
žalobě nebo se zjištěními učiněnými až v průběhu dokazování z výpovědi
účastníků řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp.
zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněný pod č. 55 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu
Soudní judikatura). Je - li výpověď z nájmu bytu součástí žaloby, není neplatná
jen proto, že byt, jehož se výpověď týká, byl označen v jiné části žaloby
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 1999, sp. zn. 30 Cdo 868/98,
uveřejněný pod č. 33 v sešitě č. 4 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura).
Z obsahu spisu vyplývá, že v dané věci se stala výpověď z nájmu bytu součástí
žaloby uplatněné u soudu prvního stupně dne 27. března 2000 (nebyla žalované
dána před zahájením řízení); žaloba byla žalované doručena do vlastních rukou
dne 30. března 2000. V bodě I. žaloby byl specifikován sporný byt, jehož
nájemcem je žalovaná. Skutečnosti významné pro posouzení věci podle § 711 odst.
1 písm. a/, c/ a d/ obč. zák. byly uvedeny v bodě II. žaloby; zde tedy byly
označené výpovědní důvody obsahově konkretizovány. V bodě III. žaloby bylo
uvedeno, a to s výslovným odkazem na „výše uvedené důvody\", tj. důvody
specifikované v bodě II. žaloby, a na ustanovení § 711 odst. 1 písm. a/, c/ a
d/ obč. zák., že žalobkyně tímto dává žalované výpověď z nájmu bytu, že
výpovědní lhůta je tříměsíční a počíná běžet prvním dnem měsíce následujícího
po právní moci rozsudku, tj. rozsudku, kterým soud k výpovědi z nájmu bytu
přivolí. Z uvedeného vyplývá, že žaloba v dané věci obsahovala výpověď z nájmu
bytu jako jednostranný hmotněprávní úkon žalobkyně. Uvedená výpověď pak
obsahovala všechny zákonem požadované náležitosti, včetně stanovení výpovědní
lhůty a počátku jejího běhu, a uplatněné výpovědní důvody byly rovněž
konkretizovány vylíčením příslušných skutkových okolností. Přitom požadavek
určitosti výpovědi lze pokládat za splněný, je - li v ní daný výpovědní důvod
vymezen, tak jako v daném případě, uvedením skutkových okolností, které jej
zakládají, a je nepodstatné a v této souvislosti bez právního významu, že
skutkové vymezení uplatněných výpovědních důvodů je obsaženo v jiné části
žaloby, na níž je v části, obsahující výpověď z nájmu bytu, pouze odkázáno. Za
této situace byl pro žalovanou obsah projevu vůle žalobkyně seznatelný; ostatně
mezi účastnicemi nebylo v tomto ohledu žádných rozporů.
Odvolacímu soudu nelze proto přisvědčit, pokud dovodil, že uvedená výpověď je
ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. neplatná pro neurčitost a nesrozumitelnost.
Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak byl uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. napadený
rozsudek zrušil a podle § 243b odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
(§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. července 2001
JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.
předseda senátu