26 Cdo 557/2024-482
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Společenství vlastníků XY, zastoupeného JUDr. Stanislavem Mikyškou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dobrovodská 2054/53, proti žalované E. P., zastoupené JUDr. Františkem Penkem, advokátem se sídlem v Jistebnici, Spojovací 29, o zaplacení částky 98 920 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 134/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2023, č. j. 6 Cmo 7/2023-445, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2023, č. j. 6 Cmo 7/2023-445, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Žalobce (společenství vlastníků jednotek, jehož hlavním účelem bylo zabezpečovat řádný výkon činností spojených se správou, provozem a opravami společných částí domu – viz § 9 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“) se změněnou žalobou domáhal, aby mu žalovaná (která se stala vlastnicí tam označené bytové jednotky děděním a která ji pak v prosinci 2009 převedla na nové vlastníky) zaplatila z titulu nedoplatků za služby související s užíváním jednotky za roky 2005 až 2009 (dále též jen „rozhodné období“) částku 141 438, 20 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (úrokem z prodlení).
Podle žalobních tvrzení v roce 2005 žalovaná nezaplatila žádnou „zálohu vztahující se k předmětnému bytu“, a proto – po zohlednění přeplatků za roky 2003 a 2004, kdy ještě zálohy platila tehdejší vlastnice jednotky (matka žalované) – jí podle písemnosti označené jako „Vyúčtování záloh za rok 2005“ vznikl dluh v částce 19 628 Kč. Podle „vyúčtování služeb a plateb do fondu oprav za rok 2006“ jí pak – po zohlednění zaplacené částky 2 000 Kč – vznikl za uvedený rok dluh ve výši 29 753 Kč. Za rok 2007 jí podle „vyúčtování služeb spojených s užíváním jednotky“ vznikl dluh v částce 33 935,32 Kč. Za rok 2008 šlo o částku 26 186,88 Kč, a to po započtení jednorázové platby do „fondu údržby a oprav“ ve výši 18 000 Kč. Podle dalšího „vyúčtování služeb spojených s užíváním jednotky“ dluží žalovaná za rok 2009 částku 31 935 Kč.
2. Městský soud v Praze (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 11. 2015, č. j. 37 Cm 134/2013-229, zastavil řízení (v důsledku částečného zpětvzetí žaloby) ohledně částky 33 290 Kč (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 98 920 Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu ohledně částky 9 228 Kč s
3. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 30. 7. 2018, č. j. 8 Cmo 278/2016-282, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I, ve vyhovujícím výroku II a v nákladových výrocích IV, V a VI (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. K dovolání žalované Nejvyšší soud (soud dovolací) rozsudkem ze dne 5. 6. 2019, č. j. 26 Cdo 4637/2018-310 (dále jen „Rozsudek“), zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku II a v nákladových výrocích IV, V a VI, a dále v nákladovém výroku II, a věc mu v tomto rozsahu vrátil – se závazným právním názorem – k dalšímu řízení.
5. Poté odvolací soud usnesením ze dne 7. 1. 2021, č. j. 8 Cmo 278/2016-317, rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve vyhovujícím výroku II a v nákladových výrocích IV, V a VI, a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
6. V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 17. 8. 2022, č. j. 37 Cm 134/2013-399, nepřipustil změnu žaloby dle podání žalobce s datem 3. 3. 2022 (výrok I), opětovně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 98 920 Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu ohledně tam uvedeného příslušenství (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výroky IV a V) a účastníků (výrok VI).
7. K odvolání žalované pak odvolací soud rozsudkem ze dne 25. 10. 2023, č. j. 6 Cmo 7/2023-445, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku II a v nákladových výrocích V a VI (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
8. Na zjištěném skutkovém základě především dovodil, že sporná vyúčtování služeb nezakládají (s ohledem na jejich neodstranitelné vady) pro žalobce právní důvod k vymáhání z nich plynoucích nedoplatků po žalované. Poté se však ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že uplatněný nárok lze žalobci přiznat z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Měl totiž za to, že nelze-li v daném případě již získat data potřebná k řádnému vyhotovení příslušných vyúčtování služeb a je-li zřejmé, že k určité formě spravedlivého vypořádání čerpaných služeb musí dojít i v případech, v nichž společenství vlastníků jednotek přijde o potřebné podklady k vyúčtování např. v důsledku trestné činnosti třetí osoby či živelné události, představuje citované ustanovení poslední možnost (ultima ratio), jak odstranit přílišnou tvrdost rozhodné právní úpravy (např. vyhlášky č. 372/2001 Sb.) a zabránit nabytí neoprávněného majetkového prospěchu obohaceným, o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo.
Neměl žádné výhrady ani proti tomu, že soud prvního stupně určil výši bezdůvodného obohacení žalované postupem podle § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a dospěl rovněž k závěru, že uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení není promlčen, resp. že žalovaná vznesla námitku jeho promlčení neopodstatněně.
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dovolatelka) dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 o. s. ř. Předně měla za to, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v Rozsudku. V tomto směru zdůraznila, že Nejvyšší soud v předmětném rozhodnutí konstatoval, že splatnost nedoplatku z vyúčtování služeb může nastat jedině v důsledku řádného vyúčtování, a současně dovodil, že vyúčtování služeb předložená žalobcem řádná nejsou. Podle jejího mínění jí tak povinnost uhradit požadovaný nedoplatek na službách nevznikla a soudům nepřísluší, aby danou povinnost samy konstituovaly za použití ustanovení o bezdůvodném obohacení, resp. postupem podle § 136 o. s. ř. Vyjádřila přesvědčení, že posouzení věci podle ustanovení o bezdůvodném obohacení zde nemá místo, a zastávala stanovisko, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla možnost aplikace citovaných ustanovení v předestřených souvislostech dosud výslovně řešena. Dále namítala nesprávné určení počátku běhu úroku z prodlení, jejž má hradit žalobci podle druhého rozsudku soudu prvního stupně, poukázala též na to, že odvolací soud opomenul některé její námitky, které uplatnila v průběhu řízení, a nesouhlasila ani s jeho rozhodnutím o nákladech odvolacího řízení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení a aby současně přikázal věc k rozhodnutí jinému senátu. Zároveň požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
10. Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozsudkem. Poukázal na to, že žalovaná neplnila svoji povinnost oznamovat mu změny v počtu osob obývajících její jednotku, a podotkl, že za této situace není a nikdy nebude schopen provést požadované „řádné vyúčtování“, jak konstatoval i soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
12. Dovolání je přípustné v části, v níž směřuje proti výroku I napadeného rozsudku, pokud jím odvolací soud potvrdil druhý rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku II, neboť v této části spočívá na posouzení otázky, zda uplatněný nárok na požadované peněžité plnění lze žalobci přiznat podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 13. V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že bezdůvodné obohacení představuje mimosmluvní závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2726/2015 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 3841/17)]. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3526/2016). 14. V souzené věci odvolací soud – v souladu se závazným právním názorem vysloveným v Rozsudku – uzavřel, že sporná vyúčtování služeb nezakládají (s ohledem na jejich neodstranitelné vady) pro žalobce právní důvod k vymáhání z nich plynoucích nedoplatků po dovolatelce. Za této situace ovšem nemohl žalobci přiznat požadované plnění z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. (vzhledem k tomu, že sporná vyúčtování se týkala služeb poskytovaných dovolatelce v letech 2005 až 2009, je pro posouzení uplatněných dovolacích námitek rozhodná právní úprava účinná do 31. 12. 2013 – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3090/2018). S přihlédnutím k výše citované judikatuře by totiž bylo namístě o bezdůvodném obohacení uvažovat až tehdy, nešlo-li by o nárok společenství vlastníků na zaplacení nedoplatků vzešlých vlastníku jednotky z vyúčtování, a kromě toho nárok na vydání bezdůvodného obohacení vychází z jiného skutku (skutkového děje) než žalobou uplatněný nárok na zaplacení nedoplatků z vyúčtování. Navíc povinnost dovolatelky poměrně přispívat na náklady spojené se správou domu a pozemku (§ 15 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb.) slouží ke „krytí“ plnění poskytovaných vlastníku jednotky z titulu (povinného) členství ve společenství vlastníků jednotek, tedy plnění podložených právním důvodem, jejž právní řád nepochybně uznává. Tento závěr zcela jednoznačně plyne již ze samotné koncepce právní úpravy společenství vlastníků jednotek obsažené v zákoně č. 72/1994 Sb., zejména pak z ustanovení § 9 a § 9a uvedeného zákona [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 7. 2. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3431/2022 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 18. 4. 2023, sp. zn. III. ÚS 858/23)]. Skutkové okolnosti vyplývající z obsahu spisu tudíž nikterak nesvědčí o tom, že se dovolatelka na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. 15. Pro úplnost zbývá dodat (s přihlédnutím k argumentaci odvolacího soudu použité v napadeném rozsudku), že institut bezdůvodného obohacení neslouží k tomu, aby jeho prostřednictvím byly odstraňovány (údajné) přílišné tvrdosti rozhodné právní úpravy, nýbrž směřuje k odčerpání prostředků od osoby, jež bezdůvodné obohacení získala některou ze skutkových podstat jmenovaných v ustanovení § 451 a § 454 obč. zák. (ke smyslu zmíněného institutu srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3341/2019). 16. Již jen na okraj dovolací soud podotýká, že v poměrech souzené věci byl nepřípadný žalobcův poukaz na to, že dovolatelka neplnila svoji povinnost oznamovat mu změny v počtu osob obývajících její jednotku. Důvod, pro nějž nebylo možné považovat sporná vyúčtování služeb za řádně provedená, totiž záležel v jiných okolnostech [konkrétně v tom, že s výjimkou nedoplatků za studenou vodu a nákladů na teplo nevyplývaly ze sporných vyúčtování údaje o množství dalších odebraných služeb a cenách za jejich jednotku, popř. jiná kritéria výpočtu nedoplatku (např. podle podlahové plochy jednotky či počtu osob v ní žijících v rozhodném období) – v podrobnostech viz odůvodnění Rozsudku]. Navíc nelze souhlasit ani s názorem soudu prvního stupně (sdíleným též žalobcem), že za situace, kdy příjemce služeb neplní svoji povinnost oznamovat poskytovateli změny v počtu osob obývajících příslušnou jednotku (byt či nebytový prostor), nelze provést řádné vyúčtování (přinejmenším některých) čerpaných služeb. Jednak v takovém případě je namístě, aby při posouzení důvodnosti jednotlivých (konkrétních) námitek příjemce proti správnosti vyúčtování služeb soud zvažoval též použití takových institutů, jako je zákaz těžit z vlastního nepoctivého (protiprávního) jednání, princip ochrany dobré víry, korektiv dobrých mravů apod. Jednak kritérium počtu osob není jediným kritériem, podle kterého lze provést rozúčtování služeb, jehož parametry nejsou stanoveny zvláštním právním předpisem [alternativně přichází v úvahu zejména kritérium „poměru velikosti podlahové plochy bytu nebo nebytového prostoru k celkové podlahové ploše bytů a nebytových prostor v zúčtovací jednotce“, které znají i zvláštní právní předpisy (viz např. § 5 odst. 6 vyhlášky č. 372/2001 Sb.) a které vychází z údajů, jež nepochybně má k dispozici každé společenství vlastníků jednotek]. 17. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že žalobci lze přiznat požadované plnění z titulu bezdůvodného obohacení (ve smyslu § 451 obč. zák.), je jeho právní posouzení nesprávné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn právem. Dalšími otázkami, které dovolatelka v dovolání položila, jakož i ostatními uplatněnými dovolacími námitkami, se Nejvyšší soud již nezabýval, neboť s ohledem na výše učiněné závěry jsou bezpředmětné. 18. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Návrhu dovolatelky, aby věc přikázal k projednání a rozhodnutí jinému senátu, však nevyhověl, neboť pro takový postup nebyly splněny zákonné předpoklady stanovené v § 243e odst. 3 o. s. ř. (oproti přesvědčení dovolatelky odvolací soud dodržel závazný právní názor vyslovený v Rozsudku a nebylo zjištěno, že by v řízení došlo k závažným vadám). 19. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. 20. Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 23. 7. 2024
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu