26 Cdo 558/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve
věci žalobců A) PhDr. V. Š. a B) PhDr. L. Š., zastoupených advokátem, proti
žalovanému F. B., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu
ve Strakonicích pod sp. zn. 5 C 89/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince 2001, č. j. 19 Co
2390/2001-130, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince 2001, č. j.
19 Co 2390/2001-130, a rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 6. září
2001, č. j. 5 C 89/2001-111, ve spojení s usnesením ze dne 6. září 2001, č. j.
5 C 89/2001-116, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Strakonicích k
dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací – poté, co jeho
rozsudek ze dne 21. června 1999, č. j. 19 Co 1565/99-51, byl zrušen rozsudkem
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. února 2001, č. j. 26 Cdo 2269/99-67
– usnesením ze dne 20. dubna 2001, č. j. 19 Co 813/2001-74, zrušil vyhovující
rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích (soudu prvního stupně) ze dne 19.
března 1998, č. j. 5 C 694/97-10, a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Soudu prvního stupně ve zrušujícím usnesení uložil, aby v
řízení provedl další důkazy, a poté posoudil, zda uplatněná výpověď z nájmu
bytu je či není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu – dále jen
„obč. zák.“).
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. září 2001, č. j. 5 C
89/2001-111, ve spojení s usnesením ze dne 6. září 2001, č. j. 5 C 89/2001-116,
zamítl žalobu o přivolení „k výpovědi z nájmu bytu o velikosti 1+0 v U. (dále
jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), kterou dali
žalobci žalovanému dne 11.9.1997“, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a
státu. Z provedených důkazů vzal mimo jiné za zjištěno, že žalovaný užívá
předmětný byt od roku 1988 jako byt náhradní, že právní předchůdce žalobců jako
tehdejší pronajímatel a žalovaný jako nájemce se nejprve dohodli na nájemném v
částce 9,- Kč měsíčně, a že po třech létech se ústně dohodli, že namísto
nájemného v penězích bude žalovaný poskytovat nájemné ve formě naturálního
plnění, spočívajícího v nezbytných opravách domu a bytu a v jejich údržbě.
Současně zjistil, že od 1. dubna 1996 jsou vlastníky předmětného domu žalobci,
že mezi žalobci a žalovaným nebyla uzavřena (další) písemná nájemní smlouva, že
v počátečním období žalovaný žalobcům žádné nájemné neplatil, že dopisem ze
dne 15. května 1997 jej žalobci vyzvali k placení nájemného v částce 500,- Kč
měsíčně, že dne 12. září 1997 byla žalovanému doručena výpověď z nájmu bytu, a
že nájemné, avšak v částce nižší než 500,- Kč měsíčně, žalovaný zaplatil až za
měsíce květen 1998 až červenec 1998 a dále září 1998 až prosince 1998. Na
základě uvedených skutkových zjištění soud prvního stupně především dovodil, že
platně lze sjednat nájemné nejen ve formě peněžité, nýbrž i formou naturálního
plnění, jako tomu bylo v posuzovaném případě. Poté uzavřel, že výpovědní důvod
podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. není naplněn, neboť nebyl-li žalovaný
povinen platit nájemné v penězích (poskytoval je podle dohody s právním
předchůdcem žalobců formou naturálního plnění), nelze uvažovat o nezaplacení
nájemného za dobu delší než tři měsíce.
K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem ze dne 18. prosince 2001, č.
j. 19 Co 2390/2001-130, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud se v celém rozsahu
ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a – stejně jako soud prvního stupně –
uzavřel, že „žalobci jako právní nástupci předchozího pronajímatele vstoupili
ke dni nabytí vlastnického práva k nemovitosti, tedy ke dni 1. dubna 1996, do
práv a povinností pronajímatele, tedy i do poslední dohody o nájemném, na
jejímž základě žalovaný plnil nájemné naturální formou. … Ústní nájemní smlouva
uzavřená mezi ZD M. jako pronajímatelem a žalovaným včetně dohody o naturálním
plnění nájemného zůstala tedy v platnosti i po 1. lednu 1995 ….
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž
namítli, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází
ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování“. Uvedli, že
ze žádné listiny a ani ze svědeckého důkazu nevyplynulo, že „mezi žalovaným a
právním předchůdcem žalobců došlo k dohodě o naturálním plnění místo placení
nájemného v penězích“. Neplatil-li proto žalovaný za této důkazní situace
žalobcům nájemné v penězích, nelze pokládat za správný závěr, že výpovědní
důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. není naplněn. Navrhli, aby
dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i
rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
považuje především za potřebné zdůraznit, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu bylo vydáno po řízení provedeném podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (jiný postup
přechodná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. odvolacímu soudu neumožňovala,
bylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně /v pořadí druhé/ vydáno až dne 6. září
2001 – srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 1 a bod 15 zákona č. 30/2000
Sb.), a že za této situace dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl
rovněž podle občanského soudního řádu, ve znění od 1. ledna 2001 – dále jen
„o.s.ř.“.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu
oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť
toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost
napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se
řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci
přípustné. Odvolací soud ve zrušujícím usnesení ze dne 20. dubna 2001, č. j. 19
Co 813/2001-74, vyslovil závazný právní názor, tj. názor, že uplatněnou výpověď
z nájmu bytu bude zapotřebí posoudit z hledisek upravených v § 3 odst. 1 obč.
zák. Soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku ze dne 6. září 2001, č. j. 5 C
89/2001-111 (ve spojení s usnesením ze dne 6. září 2001, č. j. 5 C
89/2001-116), rozhodl sice jinak než ve svém prvním (zrušeném) rozsudku ze dne
19. března 1998, č. j. 5 C 694/97-10, avšak nikoliv v důsledku vázanosti
právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil (žalobu
nezamítl pro rozpor výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1
obč. zák.), nýbrž proto, že vzhledem ke změněnému skutkovému stavu dospěl k
závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.
není naplněn. Za této situace není dána příčinná souvislost mezi zmíněným
závazným právním názorem odvolacího soudu a zamítavým rozsudkem soudu prvního
stupně ze dne 6. září 2001, č. j. 5 C 89/2001-111 (ve spojení s usnesením ze
dne 6. září 2001, č. j. 5 C 89/2001-116).
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř.
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1
písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř. tedy je rovněž závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu
(popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní
význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává
ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané
dovolání stává přípustným.
Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – dospěl především k
právnímu závěru, že platně lze sjednat nájemné nejen ve formě peněžité, nýbrž i
v podobě naturálního plnění. Tento závěr, týkající se předběžné právní otázky,
měl pak rozhodující význam pro závěr, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1
písm. d/ obč. zák. v podobě nezaplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce
není naplněn. Protože uvedený právní závěr řeší otázku formy nájemného v
rozporu s hmotným právem a navíc jde o otázku, která v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání přípustné podle § 237 odst.
1 písm. c/ o.s.ř. (ve spojení s ustanovením § 237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán
uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu
spisu.
Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a/ a b/ (o.s.ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. Protože v posuzované věci o žádný z těchto
případů přípustnosti dovolání nejde (zde je dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nelze dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.
(úspěšně) uplatnit. Z toho současně vyplývá, že podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř. je dovolání přípustné jen pro řešení právních otázek, jsou-li zároveň
otázkami zásadně právně významnými. Řešení jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, v tomto případě přípustnosti
dovolání nepřichází v úvahu. Proto v dovolacím řízení nelze v rámci dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. přezkoumat správnost skutkového
zjištění, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobců došlo k
dohodě o nájemném ve formě naturálního plnění namísto placení nájemného v
penězích.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm.
d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího
důvodu především o posouzení správnosti právního závěru, že platně lze sjednat
nájemné nejen ve formě peněžité, nýbrž i formou naturálního plnění. Poté půjde
rovněž o odpověď na otázku, zda lze v daném případě usoudit na naplněnost
výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.
Podle § 685 odst. 1 věty první obč. zák. nájem bytu vzniká nájemní
smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a
to na dobu určitou nebo bez určení doby užívání. Ve smyslu § 686 odst. 1 obč.
zák. musí nájemní smlouva obsahovat vedle dalších náležitostí rovněž způsob
výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich výši.
Způsob výpočtu nájemného, úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, způsob
jejich placení, jakož i případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn
jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a
změnit další podmínky nájemní smlouvy, stanoví zvláštní předpis (§ 696
odst. 1 obč. zák.). Takovým zvláštním právním předpisem byla v době, kterou je
zapotřebí sledovat, tj. v době od 1. dubna 1996 (tehdy se žalobci stali
vlastníky předmětného domu) do 12. září 1997, kdy byla žalovanému doručena
výpověď z nájmu bytu, vyhláška č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za
plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů (tato vyhláška
byla zrušena až ke dni 31. prosince 2001 nálezem Ústavního soudu České
republiky, uveřejněným pod č. 231/2000 Sb.). Podle § 696 odst. 2 obč. zák. se
úhrada za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebo záloha na ně platí spolu s
nájemným, nebude-li účastníky dohodnuto nebo právním předpisem stanoveno jinak.
Nezaplatí-li nájemce nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu
do pěti dnů po její splatnosti, je povinen zaplatit pronajímateli poplatek z
prodlení. Podle § 2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, výše poplatku z prodlení činí za každý den prodlení 2,5 promile
dlužné částky, nejméně však 25 Kč za každý i započatý měsíc prodlení. Ve smyslu
§ 698 odst. 1 obč. zák. má nájemce právo na přiměřenou slevu z nájemného za
podmínek tam stanovených.
V citovaných ustanoveních občanského zákoníku, tj. v ustanoveních jeho
části osmé, hlavě sedmé, oddílu čtvrtém, a dále ve zmíněném ustanovení nařízení
vlády č. 142/1994 Sb. je v souvislosti s nájemným z bytu užito takových
sousloví jako „způsob výpočtu nájemného“, „způsob placení nájemného“, „… platí
se spolu s nájemným …“, „nezaplatí-li nájemce nájemné“, „poplatek z prodlení
činí za každý den prodlení 2,5 promile dlužné částky …“, či „přiměřená sleva z
nájemného“. Z uvedených ustanovení, a to i s přihlédnutím k užitým slovním
spojením, vyplývá pouze jediný závěr, tj. závěr, že platným způsobem (srov. §
37 a násl. obč. zák.) lze nájemné sjednat pouze ve formě peněžní. Jestliže by
bylo možné sjednat nájemné rovněž formou naturálního plnění, jak to dovodily
soudy obou stupňů, byla by citovaná ustanovení (včetně ustanovení § 711 odst. 1
písm. d/ obč. zák.) ve vztahu k takové formě nájemného navíc neaplikovatelná.
Zbývá dodat, že rovněž již zrušená vyhláška č. 176/1993 Sb. vycházela z
koncepce nájemného z bytu v peněžní formě.
V projednávané věci bylo také zjištěno, že právní předchůdce žalobců
jako tehdejší pronajímatel a žalovaný jako nájemce se nejprve dohodli na
nájemném v částce 9,- Kč měsíčně, a že po třech létech se ústně dohodli, že
namísto nájemného v penězích bude žalovaný poskytovat nájemné ve formě
naturálního plnění, spočívajícího v nezbytných opravách domu a bytu a v jejich
údržbě. S přihlédnutím k výše uvedeným závěrům je následná dohoda o nájemném
formou naturálního plnění neplatná především pro rozpor se zákonem (§ 39 obč.
zák.), tj. s citovanými ustanoveními občanského zákoníku. Za této situace platí
ohledně nájemného původní dohoda o nájemném v částce 9 Kč měsíčně. V této
souvislosti však nelze ztratit ze zřetele, že ve sledovaném období (v době od
1. dubna 1996 do 12. září 1997) existovala možnost jednostranného zvýšení
nájemného pronajímatelem ve smyslu vyhlášky č. 176/1993 Sb. (§ 696 odst. 1 obč.
zák. a § 5 a násl. vyhlášky č. 176/1993 Sb.).
Z vyložených důvodů nelze pokládat za správný právní závěr, že v daném
případě bylo platně dohodnuto nájemné ve formě naturálního plnění. Proto nemůže
– při skutkovém zjištění, že žalovaný po 1. dubnu 1996 nájemné neplatil, a že
nájemné, avšak v částce nižší než 500,- Kč měsíčně, zaplatil až za měsíce
květen 1998 až červenec 1998 a dále září 1998 až prosince 1998 – obstát ani
právní závěr, že není naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč.
zák. (nájemce nezaplatil nájemné za dobu delší než tři měsíce).
Vycházeje z uvedených závěrů Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro
které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu
prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního
stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu