26 Cdo 58/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobkyně R. M., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J.
G., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu
v Brně pod sp. zn. 41 C 147/2005, o dovolání žalovaného proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 18. dubna 2007, č. j. 19 Co 61/2007-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 952,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) usnesením ze dne 22. listopadu 2006,
č. j. 41 C 147/2005-36, odmítl (podle § 208 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) jako
opožděně podané odvolání žalovaného proti rozsudku tohoto soudu ze dne 24.
srpna 2005, č. j. 41 C 147/2005-9; současně rozhodl o nákladech řízení
účastníků. Citovaným rozsudkem soud prvního stupně vyhověl žalobě a uložil
žalovanému povinnost do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidit „byt č.
12, I. kategorie o velikosti 2+kk, nacházející se ve 3. patře domu č. p. 2324 v
B. – L. na ulici P. č. or. 1“, a rozhodl
o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne
18. dubna 2007, č. j. 19 Co 61/2007-59, potvrdil citované usnesení soudu
prvního stupně (usnesení ze dne 22. listopadu 2006, č. j. 41 C 147/2005-36) a
rozhodl
o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. V dovolání především
namítl, že nebyly splněny předpoklady pro odmítnutí jeho odvolání podle § 208
o.s.ř., neboť mu nebyl řádně doručen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24.
srpna 2005, č. j. 41 C 147/2005-9 (proti němuž odvolání směřovalo). V této
souvislosti poukázal na ustálenou judikaturu, která mimo jiné dovodila, že
„pouhé sdělení držitele poštovní licence, že zásilka, jejímž odesílatelem byl
soud, byla uložena, uložení adresátu bylo oznámeno a zásilka nebyla v příslušné
době vyzvednuta, není samo o sobě dostatečným podkladem pro závěr, že došlo k
řádnému náhradnímu doručení“. Uvedl, že se v době doručování citovaného
rozsudku nezdržoval v místě trvalého pobytu, neboť byl svým zaměstnavatelem
vyslán na služební cestu, přičemž tuto skutečnost řádně doložil potvrzením
zaměstnavatele. Nesouhlasil proto se závěrem odvolacího soudu, že „nejméně 13.,
14., 15., a 16. 10. 2005 se v místě bydliště zdržoval“. Z obsahu dovolání
vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a
věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutími soudů obou
stupňů. Uvedla, že v dovolání nastolená otázka přípustnosti a podmínek
náhradního doručování písemností podle § 46 odst. 2 o.s.ř. nemá po právní
stránce zásadní význam, neboť již byla konstantní judikaturou jednoznačně
vyřešena. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného
opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného
dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných
(způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř.
Dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., neboť usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí
odvolání pro opožděnost, není rozhodnutím ve věci samé.
Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení § 238 odst. 1, § 238a odst.
1,
§ 239 odst. 1 a 2 o.s.ř., upravující přípustnost dovolání proti usnesení
odvolacího soudu, neboť žádné z citovaných ustanovení nepřipouští dovolání
proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního
stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost.
Přípustnost dovolání však nelze dovodit ani z ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř.
Podle tohoto ustanovení je totiž dovolání přípustné proti usnesení odvolacího
soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem
podle § 43 o.s.ř. odmítnuta žaloba, popřípadě, jímž byl podle tohoto ustanovení
odmítnut jiný návrh na zahájení řízení, a nikoli odmítl-li soud prvního stupně
podle § 208 odst. 1 o.s.ř. odvolání pro opožděnost (srov. odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 21 Cdo
1124/2001, uveřejněného pod č. 8 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní
judikatura a pod č. 41 v sešitě č. 5 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Pro úplnost zbývá dodat, že přípustnost dovolání nemůže být v
daném případě založena ani nesprávným poučením obsaženým v napadeném usnesení,
tj. poučením, že proti rozhodnutí odvolacího soudu „lze podat dovolání … k
Nejvyššímu soudu ČR …“.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání
proti napadenému usnesení ze žádného v úvahu přicházejícího ustanovení
občanského soudního řádu. Lze proto – stejně jako ve shora zmíněném usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001 – uzavřít,
že není přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost. Za
tohoto stavu dovolací soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá
o.s.ř.), dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř.
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal
žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě
nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním
vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny
advokátky v částce 500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 15 ve spojení s § 14 odst. 3 a 4 a
§ 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z
paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny
(srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů), a z částky 152,- Kč představující 19 % DPH (§ 137 odst. 3
o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. května 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu