Judikát 26 Cdo 590/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08.04.2026
Spisová značka:26 Cdo 590/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:26.CDO.590.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vady podání
Dovolání
Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E 26 Cdo 590/2026-206
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně D. N., zastoupené Mgr. et Mgr. Petrem Polánkou, advokátem se sídlem v Brně, Zelný trh 332/12, proti žalovanému R. Š., zastoupenému Mgr. Daliborem Slavíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o návrhu na přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu, o vzájemném návrhu žalovaného o vyklizení, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 18 C 463/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 9. 2025, č. j. 27 Co 169/2025-146, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 26.221 Kč k rukám Mgr. Dalibora Slavíka, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění:
1. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 3. 2025, č. j. 18 C 463/2024-54, zamítl návrh žalobkyně v pozici nájemkyně na určení, že je neoprávněná výpověď žalovaného v pozici pronajímatele ze dne 25.10.2024 doručená žalobkyni dne 26.10.2024 z nájmu pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je stavba - rodinný dům č.p. XY v obci XY, a pozemku p. č. XY - zahrada, evidovaných na LV č. XY pro obec XY a k.ú. XY u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrálního pracoviště XY (výrok I), uložil žalobkyni povinnost uvedené nemovitosti vyklidit, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I, správně výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II, správně výrok III).
2. K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 17. 9. 2025, č. j. 27 Co 169/2025-146, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odmítl, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 - § 238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.) a není v něm řádně vymezen dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení nelze pro tyto vady pokračovat.
4. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
6. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Z dovolání tak musí být patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“)], nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o soudech a soudcích“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takový údaj se však v dovolání nenachází. Dovolatelka pouze avizuje, že „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, resp. odvolací soud se v otázce procesního postupu odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu“.
7. Chce-li dovolatelka, aby dovolací soud posoudil právní otázky vyřešené odvolacím soudem „jinak“, přehlíží, že nejde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013, odmítl, či výše citované R 4/2014).
V tomto případě jde o situaci, kdy Nejvyšší soud jako soud dovolací se má v řízení o dovolání odchýlit nikoliv od právního názoru odvolací soudu [jak se (vzhledem k použité formulaci) snad mylně domnívala dovolatelka], nýbrž od (svého) právního názoru (právně aplikační úvahy) již vyjádřeného v jeho (dřívějším) rozhodnutí (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle § 20 zákona o soudech a soudcích). Konečně okolnost, že s napadeným rozhodnutím dovolatelka nesouhlasí proto, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v tomto rozhodnutí) a že tedy – řečeno jinak – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání.
8. Avizuje-li dovolatelka, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jedná se o obecné prohlášení, aniž by však rozhodnou otázku formulovala a jakkoliv (alespoň) naznačila, s jakou judikaturou má být rozhodnutí odvolacího soudu konfrontováno.
9. Dovolatelka navíc zpochybňuje správnost právního posouzení učiněného odvolacím soudem především prostřednictvím skutkových námitek; nesouhlasí s jeho skutkovými zjištěními a hodnocením provedeného dokazování a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, ostatně nevykazují jakýkoli významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu.
10. Jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., uplatnila dovolatelka rovněž výtkou stran postupu odvolacího soudu při rozhodování o její žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů pro odvolací řízení. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237-238a o. s. ř.); přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) samy o sobě však takovéto vady nezakládají, i kdyby byly dány.
11. Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu jakoby v celém rozsahu. Dovolací soud však zastává [s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.)] názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
12. Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. mimo jiné nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). 13.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 8. 4. 2026 JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu