26 Cdo 593/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) M. A. – F., a B) I. F., proti žalovanému L. P, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 213/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2000, č. j. 18 Co 255/2000-147,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 11. 2. 1998, č. j. 28 C 213/94-65, zamítl žalobu, kterou se právní předchůdkyně žalobkyně A) - městská část P., a žalobce B) domáhali vyklizení žalovaného z bytu č. 10, I. kategorie, o velikosti 0+1 s příslušenstvím, ve 2. nadzemním podlaží domu č. p. 1123, v P. (dále „předmětný byt“) a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl totiž k závěru, že na žalovaného přešlo smrtí jeho otce (ke dni 11. 10. 1989) R. P. (uživatele předmětného bytu) právo osobního užívání bytu ve smyslu ustanovení § 179 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, které se následně transformovalo na právo nájmu bytu.
K odvolání městské části P. (právní předchůdkyně žalobkyně A/) Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 4. 1999, č. j. 51 Co 482/98-86, rozsudek soudu prvního stupně podle § 221 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby se zabýval odvolatelkou namítaným (již v průběhu řízení před soudem prvního stupně) nedostatkem její aktivní věcné legitimace, když v průběhu řízení nabyla ideální polovinu domu, v němž se nachází předmětný byt, paní M. A. – F., sestřenice žalobce B). Současně odvolací soud v odůvodnění svého zrušující usnesení uvedl, aby soud prvního stupně „zvážil možnost“ doplnění dokazování dle důkazních návrhů odvolatelky.
Obvodní soud pro Prahu 4 - poté, co se v důsledku procesního nástupnictví stala účastnicí řízení na straně žalobců žalobkyně A) - rozsudkem ze dne 26. 1. 2000, č. j. 28 C 213/94-112, vyhověl žalobě a uložil žalovanému vyklidit předmětný byt do jednoho měsíce od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno a neprokázal, že žil se svým otcem v den jeho smrti ve společné domácnosti, tedy že byly splněny podmínky přechodu práva osobního užívání bytu dle § 179 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991. Na základě toho shledal žalobu (s poukazem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák.) důvodnou, neboť žalovaný obývá předmětný byt bez právního důvodu.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 11. 2000, č. j. 18 Co 255/2000-147, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, poté, co doplnil dokazování opětovným výslechem svědka P. M., dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaný neprokázal, že by žil se svým otcem v den jeho smrti ve společné domácnosti, a ztotožnil se i s právním posouzením věci obvodním soudem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a v němž uplatnil dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Dovolatel se ztotožňuje s prvním rozsudkem obvodního soudu v dané věci a s jeho skutkovými zjištěními, která vedla k zamítnutí žaloby. Namítá, že soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku dospěl k odlišnému závěru, když žalobě vyhověl, aniž by z listinných důkazů, jimiž doplnil dokazování, vyšly najevo nové skutečnosti. Polemizuje dále s hodnocením důkazů odvolacím soudem a dovozuje, že soud porušil ustanovení § 132 o. s. ř. Naplnění druhého z uplatněných dovolacích důvodů spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud (i soud prvního stupně) pochybil v tom, že přenesl důkazní břemeno o splnění podmínek stanovených v ustanovení § 179 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 na žalovaného, ačkoliv v dané věci tížilo žalobce; poukazuje přitom na dikci ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 267/1994 Sb., ze kterého dle názoru žalovaného odvolací soud nesprávně vycházel. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to je podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 10. 11. 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále též jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení § 237,§ 238 a § 239 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti (každému) rozhodnutí odvolacího soudu, trpí-li vadami taxativně vyjmenovanými v odstavci prvém tohoto ustanovení. Dovoláním takovéto vady namítány nebyly a jejich existence se z obsahu spisu nepodává; dovolání nelze tedy shledat z hlediska ustanovení § 237 o. s. ř. přípustným.
Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím, a nikoli měnícím.
Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. nemůže být dovolání přípustné, neboť odvolací soud vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, aniž by proti svému potvrzujícímu rozsudku připustil dovolání. Nelze uvažovat ani o přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalovaný za podmínek uvedených v citovaném ustanovení připuštění dovolání nenavrhl.
Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., kterého se žalovaný výslovně dovolává.
Podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
I když v projednávané věci soud prvního stupně rozhodl ve svém druhém rozsudku ze dne 26. 1. 2000, č. j. 28 C 213/94-112, potvrzeném dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, jinak, než ve svém prvním rozsudku ze dne 11. 2. 1998, č. j. 28 C 213/94-65, který byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1999, č. j. 51 Co 482/98-86, tj. vyhověl žalobě na vyklizení žalovaného z předmětného bytu, nestalo se tak v důsledku toho, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v označeném zrušujícím usnesení. Jak vyplývá z odůvodnění tohoto usnesení, byl první rozsudek soudu prvního stupně zrušen z důvodu procesního pochybení obvodního soudu, který se nezabýval namítaným nedostatkem aktivní věcné legitimace právní předchůdkyně žalobkyně A). Odvolací soud neposuzoval otázku, zda na žalovaného přešlo právo osobního užívání bytu podle § 179 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 jinak, než soud prvního stupně a neaplikoval na právní vztah účastníků jiný právní předpis či jiné zákonné ustanovení a ani je nevykládal jinak, než soud prvního stupně; jeho pokyn k případnému doplnění dokazování nelze považovat za právní názor významný z hlediska ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Nezbývá tak než uzavřít, že přípustnost dovolání podaného žalovaným v této věci nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu. Z tohoto důvodu musel Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnout (pro nepřípustnost).
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobcům v dovolacím řízení – dle obsahu spisu – žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalovanému právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. listopadu 2002
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu