Jestliže odvolací soud - vycházeje z nesprávného právního názoru, že výrok rozsudku soudu prvního stupně o vyklizení bytu přezkoumat nelze, protože nebyl napaden odvoláním a nabyl právní moci - podrobil odvolacímu přezkumu jen výrok o bytové náhradě a pouze o něm rozhodl, pak tímto postupem zatížil řízení vadou dle § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Výrok odvolacího soudu, že napadený rozsudek zůstává v určité části nedotčen, nemá povahu rozhodnutí o věci.
čité části
nedotčen, nemá povahu rozhodnutí o věci.
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 26 Cdo 60/99
Datum rozhodnutí: 27.01.1999
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Řízení před soudem
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod číslem: 59 / 2000
O b v o d n í s o u d pro Prahu 4 rozhodl rozsudkem ze dne 26. 6. 1997, že žalovaná je povinna vyklidit byt č. 4 velikosti 1 + 1, I. kategorie,
ve 2. podlaží v P. 4, S. 1266/9, a vyklizený jej “vrátit pronajímateli” do 15
dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt. Žalované bylo též uloženo, aby
žalobkyni nahradila náklady řízení. Soud vyšel ze zjištění, že nájemkyní bytu
byla prababička žalované A. S., že nájem původní uživatelky předmětného bytu
skončil dne 6. 10. 1993, kdy se odstěhovala do T. “s úmyslem dožít u svých
příbuzných”, že nebylo prokázáno, že by žalovaná bydlela s “babičkou” nejméně
tři roky, a že tak nebyla dodržena lhůta “předepsaná pro přechod nájmu
předmětného bytu”. Obvodní soud rovněž konstatoval, že žalovaná bydlí v bytě
bez právního důvodu a nemá tak podle zákona nárok na zajištění bytové náhrady,
vzal však v úvahu, že spolu s žalovanou bydlí v bytě její syn, který trpí
těžkým astmatem, a podle § 3 odst. 1 obč. zák. proto rozhodl, že žalovaná je
povinna předmětný byt vyklidit po zajištění náhradního bytu. K odvolání žalobkyně, která brojila proti výroku přiznávajícímu
žalované náhradní byt, rozhodoval ve věci M ě s t s k ý s o u d v P r a z
e. Ten rozsudkem ze dne 11. března 1998 změnil rozsudek soudu prvního stupně
“ve výroku o podmínce a lhůtě k vyklizení bytu” tak, že splnění vyklizovací
povinnosti žalované se stanoví do 3 měsíců od právní moci rozsudku; současně
vyslovil, že “jinak ve výroku o věci samé zůstává rozsudek nedotčen”. Rozhodl
rovněž o povinnosti žalované nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou
stupňů. Odvolací soud, který - jak uvedl v odůvodnění - přezkoumal napadený
rozsudek “pouze ve výroku o podmínce a lhůtě ke splnění vyklizovací povinnosti
žalované, který byl odvoláním žalobkyně dotčen (§ 212 odst. 1 o.s.ř.)”, shledal
odvolání opodstatněným, když dovodil, že “základ pro stanovení povinnosti
žalované sporný byt vyklidit vyplývá ze skutečnosti, že žalovaná nesplnila
podmínky přechodu nájemního práva a ve sporném bytě proto bydlí bez právního
důvodu, přičemž výrok o této povinnosti nebyl odvoláním žalobkyně dotčen,
žalovaná se proti rozsudku neodvolala a je tedy v právní moci”. Právo žalobkyně
na ochranu pak plyne z § 126 odst. 1 obč. zák., zákon nestanoví v citovaném
ustanovení v souvislosti s odstraněním neoprávněného zásahu do práv vlastníka
žádné podmínky, a to ani v souvislosti s vyklizením bytu užívaného bez právního
důvodu. Jak dále odvolací soud uvedl, za situace, kdy výrok o povinnosti
žalované k vyklizení zůstal nedotčen a je v právní moci, nemohl již rozhodnout
jinak, než napadený výrok změnit v tom směru, že s ohledem na poměry žalované,
která pečuje o zdravotně postižené dítě, poskytnout jí v souladu s dobrými
mravy delší lhůtu ke splnění povinnosti vyklidit sporný byt. Proti rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci 28. 5. 1998,
podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 238 odst. 1
písm. a) o.s.ř., a v němž dovolací důvody označila odkazem na ustanovení § 241
odst. 3 písm. a), b) a d) o.s.ř. Odkaz na ustanovení § 241 odst. 3 písm. a)
o.s.ř.
dovolatelka blíže nekonkretizovala, v dovolání však vytýkala odvolacímu
soudu, že přezkoumal prvostupňové rozhodnutí pouze ve výroku o podmínce a lhůtě
ke splnění povinnosti žalované vyklidit byt, když dovodil, že výrok o této
povinnosti zůstal nedotčen a je v právní moci. Poukázala na skutečnost, že od
účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. “je rozhodování při vyklizení bytu v části
týkající se bytové náhrady nikoli rozhodováním o lhůtě, ale o věci samé”, a že
odvolací soud nepostupoval podle § 212 odst. 1 písm. b) a d) o.s.ř., když
nepřezkoumal celý výrok rozsudku. Žalovaná dovozovala, že kdyby odvolací soud
takto rozsudek přezkoumal, patrně by jej změnil a žalobu zamítl. Podle jejího
názoru písemné prohlášení původní nájemkyně A. S., jímž měl její nájem skončit,
je “z hlediska nové právní úpravy” neplatné. Odpovídá totiž ustanovení § 183
zákona č. 40/1964 Sb. “v platném znění”, zatímco ustanovení § 710 “zákona č. 509/1991 Sb.”, jež upravuje zánik nájmu, tento způsob zániku nájmu, tj. vzdáním
se, neupravuje. Dovolatelka vyslovila názor, že v případě A. S. se “patrně
nejednalo o trvalé opuštění domácnosti”, a že žaloba měla směřovat proti
nájemkyni. V dalším pak polemizovala s právním názorem odvolacího soudu na
možnost přiznat při vyklizení bytu bytovou náhradu, když s odkazem na soudní
praxi uvedla, že právo na bytovou náhradu nemusí být dáno “pouze výslovnou
právní úpravou, ale lze je dovodit i z analogické aplikace této pozitivní
úpravy, popřípadě ze zvláštních důvodů je ve smyslu § 3 obč. zák. namístě
žalobci odepřít právo na vyklizení bytu bez náhrady. Odvolací soud tedy měl
podle názoru dovolatelky zvážit, zda zde nejsou zvlášť závažné důvody pro
přiznání bytové náhrady na straně žalované, ale i případně posoudit, zda zde
nejsou závažné důvody pro nepřiznání náhrady”. Dovolatelka navrhla, aby
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu
řízení, a aby před rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost napadeného
rozhodnutí. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání je
podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné
podmínky povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.),
a má obsahové i formální znaky uvedené v § 241 odst. 2 o.s.ř. Poté se zabýval
přípustností dovolání stejně jako otázkou rozsahu dovolacího přezkumu. Dovolací
soud je totiž oprávněn pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu věcně přezkoumat
jen ve výrocích, proti kterým je dovolání přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), a
to za předpokladu, že byly dovoláním napadeny. Podle § 242 odst. 1 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden, rozsahem dovolacích návrhů však není vázán - mimo jiné -
jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi
účastníky (§ 242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř.). N e j v y š š í s o u d rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Tím, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je objektivně přípustné (§
238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Jelikož měnící výrok napadeného odvolacího
rozsudku byl pro dovolatelku nepříznivý (přiznával jí méně práv, než tímto
výrokem změněný výrok soudu prvního stupně), je její dovolání přípustné také
subjektivně (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). V rozhodnutí uveřejněném pod číslem 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek (sešit 3/1998) byl vysloven názor, že vzhledem k tomu, že od
účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, je rozhodování - při vyklizení
bytu - v části týkající se bytové náhrady nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění,
ale o věci samé (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněné pod č. 28 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1993), uplatní se citované ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. nejen v nájemních věcech zrušení práva společného nájmu (srov. rozhodnutí téhož
soudu sp. zn. 2 Cdo 10/92, uveřejněné v téže Sbírce pod č. 29, ročník 1993) a
přivolení k výpovědi z nájmu bytu (srov. odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v
Praze sp. zn. 2 Cdo 5/94, publikované v časopise Právní rozhledy č. 7/94), ale
též v jiných než nájemních bytových věcech, jestliže podle hmotného práva
přichází v úvahu uložení povinnosti vyklidit byt až poté, co bude zajištěna
příslušná bytová náhrada. I v případech, kdy soud s odkazem na ustanovení § 3
obč. zák. odepírá žalobci právo na soudní rozhodnutí, jímž by bylo žalovanému
uloženo vyklidit byt ve lhůtě počítané již od právní moci rozhodnutí, jde o
rozhodování ve věci samé (cit. R 28/l993) a o rozhodování v jisté vazbě na
zákonnou úpravu bytové náhrady ve smyslu § 712 obč. zák. Proto je namístě též
tyto spory přiřadit k těm, pro něž platí, že z právního předpisu vyplývá
určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, neboť i ty jsou ovládány
potřebou umožnit soudu přizpůsobit rozhodnutí hmotněprávní úpravě, když by tomu
jinak procesní návrhy účastníků bránily. Tento závěr platí pro přezkum odvolacího rozsudku dovolacím soudem
stejně jako pro přezkum prováděný soudem odvolacím ve vztahu k rozsudku soudu
prvního stupně. V dovolacím řízení - odlišně od řízení odvolacího - může ovšem
nastat situace, kdy výrok o vyklizení nelze přezkoumávat proto, že proti němu
není dovolání přípustné. V takovém případě se propojení výroku rozsudku
odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není
přípustno zkoumat, při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-
li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok,
jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení § 242 odst. 2
o.s.ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997,
pod pořadovým číslem 87).
Pro řízení podle části třetí občanského soudního řádu platí, že výrok o
povinnosti k vyklizení, obsažený v rozhodnutí, kterým soud ukládá povinnost
vyklidit byt po zajištění bytové náhrady, nemůže samostatně (odděleně od výroku
o zajištění bytové náhrady) nabýt právní moci. Tento právní názor byl vyjádřen
v již citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2
Cdon 473/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit 3,
ročník 1998, pod pořadovým číslem 16). Tím, že soud rozhodne i bez procesních
návrhů účastníků o vyklizení po zajištění bytové náhrady (např. odepírá-li
žalující osobě právo vyklidit žalovanou osobu ve lhůtě počítané od právní moci
rozhodnutí za použití § 3 obč. zák.), vyjadřuje procesně regulérním způsobem
závěr, že z právního předpisu vyplývá (ve shodě s ustanovením § 153 odst. 2
o.s.ř. a ve vazbě na hmotněprávní úpravu, které k odůvodnění výroku o bytové
náhradě užil) určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. I když tedy
odvolací námitky žalobce nesměřují (z pochopitelných důvodů) proti výroku o
vyklizení, uvádí dále citovaný judikát, není tím odvolací soud zbaven
povinnosti věc i v tomto rozsahu projednat a o dotčeném výroku meritorně
rozhodnout (např. tím, že rozsudek soudu prvního stupně v této části potvrdí
či změní). V souzené věci - stejně jako v právní věci, jíž se týkal posledně
citovaný judikát - směřovalo odvolání žalobkyně pouze proti výroku o bytové
náhradě, nikoli proti výroku o vyklizení. Odvolací soud - vycházeje z
nesprávného právního názoru, že výrok prvostupňového rozsudku o vyklizení bytu
přezkoumat nelze, protože nebyl napaden odvoláním a nabyl právní moci -
podrobil odvolacímu přezkumu jen výrok o bytové náhradě a pouze o něm
rozhodl. Formálně tento postup vyjádřil i v enunciátu odvolacího rozsudku
slovy, že “jinak ve výroku o věci samé zůstává rozsudek nedotčen”. Toto slovní
spojení nemá povahu rozhodnutí odvolacího soudu, ale nadbytečně - snad toliko
pro srozumitelnost a instruktivnost rozhodnutí - vyjadřuje, že se odvolací
soud výrokem nezabýval. Takový postup je ovšem nesprávný a tímto nesprávným
postupem byla žalované - i když sama nebyla odvolatelkou - odňata možnost v
uvedeném rámci o věci jednat před odvolacím soudem. Řízení tak bylo stiženo
vadou uvedenou v § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., tedy vadou, k níž dovolací soud
přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), to jest i
tehdy, není-li dovoláním uplatněna. Skutečnost, že řízení trpělo vadou podle § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.,
současně způsobuje, že dovolání je i důvodné ( § 241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.). Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta
první, o.s.ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 1 , část věty za
středníkem, o.s.ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2, věta prvá, o.s.ř.).