26 Cdo 604/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Hany Müllerové, v právní věci
žalobce - Město T., zastoupeného advokátem, proti žalované P. P., zastoupené
advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v
Tachově pod sp.zn. 3 C 79/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 23. ledna 2001, č.j. 12 Co 644/2000-87, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. ledna 2001,
č. j. 12 Co 644/2000-87 se ve výroku I., III. a IV. zrušuje a věc se v tomto
rozsahu vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobce proti výroku II. uvedeného rozsudku se odmítá.
Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 19. dubna 2000, č.j. 3 C 79/99
– 56, výrokem „I.“ přivolil k výpovědi žalobce z nájmu žalované k bytu č. 10 o
velikosti l + l s příslušenstvím, první kategorie, situovanému ve třetím
poschodí objektu 1740 v ulici J. v T., podle ustanovení § 711 odst. l písm.
h) občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Ve výroku „II.“ stanovil, že nájemní
poměr končí uplynutím výpovědní lhůty tří měsíců, která počne běžet prvním dnem
kalendářního měsíce, následujícího po právní moci rozsudku. Výrokem „III“
žalované uložil předmětný byt vyklidit a vyklizený jej předat žalobci do 15 dnů
po zajištění náhradního ubytování. Výrokem „IV.“ rozhodl o náhradě nákladů
řízení a výrokem „V.“ zamítl žalobu, pokud žalobce požadoval přivolení k
výpovědi z nájmu žalované podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. g) o.z.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23.
ledna 2001, č.j. 12 Co 644/2000-87, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích
I., II. a III.(výrok I.) změnil tak, že návrh na přivolení k výpovědi z
nájmu bytu podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. h) o.z. zamítl. Ve výroku V.
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Rozhodl pak též o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III. a IV.). Odvolací soud
poukázal na to, že výpověď z nájmu bytu dal žalobce žalované v rámci žaloby
podané v této věci. Proto bylo třeba rozlišit obsah žaloby jako
procesněprávního úkonu od výpovědi z nájmu bytu jako hmotněprávního úkonu.
Žaloba podaná v této věci obsahuje vedle žalobních tvrzeních i označení
výpovědních důvodů. Vlastní výpověď z nájmu bytu je však uvedena až ve IV. bodě
žaloby tímto textem: „Žalobce vypovídá tímto žalované nájem shora určeného bytu
č. 10 o velikosti l + l s příslušenstvím, v ulici J. Z., č.p. 1740 v T., v
tříměsíční výpovědní lhůtě, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce,
kterým soud k této výpovědi přivolí.“ Podle soudu tato výpověď z nájmu
bytu nemůže sama o sobě obstát, protože neobsahuje výpovědní důvody, pro něž se
výpověď z nájmu předmětného bytu dává. Proto je tato výpověď z nájmu bytu
neplatným právním úkonem podle ustanovení § 37 odst. 1 o.z. pro neurčitost a
nesrozumitelnost. Z těchto důvodů byl rozsudek ve výrocích I., II. a III. podle
ustanovení § 220 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) změněn tak, že
žaloba byla zamítnuta. Naproti tomu výrok pod bodem V. byl jako věcně správný
podle § 219 o.s.ř. potvrzen.
Rozsudek soudu druhého stupně nabyl právní moci dne 21. února 2001.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podal žalobce dne 21. března
2001 včasné dovolání, jímž napadl všechny výroky uvedeného rozsudku. Dovolatel
má zato, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
neboť vychází z nesprávné aplikace a interpretace norem platného občanského
práva, hmotného i procesního. Žalobce má především zato, že právní názor
krajského soudu, že výpověď z nájmu bytu je neplatným právním úkonem ve smyslu
ustanovení § 37 odst. 1 o.z., je v rozporu s výkladem, který zastává právní
teorie i praxe, včetně judikatury Nejvyššího soudu ČR. Dovolatel připomíná, že
právní úkon je nesrozumitelný a tedy neplatný, jestliže ani jeho výkladem podle
§ 35 o.z. nelze zjistit, jaký obsah jím měl být vlastně vyjádřen. Právní
relevanci proto nemá, pokud konkrétní adresát není schopen právnímu úkonu
porozumět. Právní úkon je neurčitý tehdy, jestliže srozumitelně vyjádřený obsah
má takové věcné nedostatky, že je nelze překlenout ani výkladem. Přitom podle
ustanovení § 35 odst. 2 o.z., právní úkony vyjádřené slovy, je třeba vykládat
nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Při
výkladu právního úkonu podle citovaného ustanovení, lze pak na vůli toho, kdo
úkon učinil, usuzovat také s přihlédnutím k následnému chování
smluvních stran. Dovolatel je přesvědčen, že jeho výpověď z nájmu bytu, daná
žalované v rámci žaloby, byla odvolacím soudem nesprávně posouzena, neboť tato
jeho výpověď z nájmu bytu je uvedena v jejích bodech II. a IV. Takto správně
navíc byla výpověď pochopena i žalovanou, což vyplývá mimo jiné i z
jejích písemných podání. Dovolatel proto žádá, aby byl rozsudek odvolacího
soudu zrušen, a aby věc byla poté vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č.
30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší
soud České republiky jako soud dovolací věc projednal a rozhodl podle znění
o.s.ř. účinného do 31. prosince 2000, neboť rozhodnutí odvolacího soudu
bylo vydáno po řízení, provedeném podle dosavadních předpisů.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou
- účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1
o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je
charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241
odst. 2 o.s.ř., a pokud se týče výroku I. (posouzení výroku II. bude věnována
pozornost v závěru tohoto rozhodnutí), opírá se o možný případ přípustnosti
dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., přičemž vychází z dovolacích
důvodů podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ a d/ o.s.ř. Dovolací soud za
tohoto stavu přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni v uvedeném
výroku v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru,
že toto rozhodnutí není možno považovat za správné (§ 243b odst. 1 o.s.ř.).
S přihlédnutím ke znění ustanovení § 242 o.s.ř. je třeba uvážit, že
právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen
rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je
však povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 237 o.s.ř., a
pokud je dovolání přípustné, pak i k vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v
dovolání.
Z dovolání žalobce nevyplývá, že by obsahovalo výtky ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., přičemž existence takových vad se
nepodává ani z obsahu spisu. Totéž lze říci o případných jiných vadách, které
by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá
o.s.ř.), a to přesto, že dovolatel ve svém dovolání vytýká odvolacímu soudu, že
nedostál povinnostem, vyplývajícím z ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. ve
spojení s ustanovením § 118a odst. l o.s.ř. a z ustanovení § 120 odst. 2 o.s.ř.
(ve znění účinném od 1. ledna 2001). Zde si však dovolatel neuvědomuje, že
odvolací soud přezkoumával v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně,
vydaný dne 19. dubna 2000, t.j. ještě před účinností novely občanského soudního
řádu, provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Podle části dvanácté, hlavy I. bodu 15.
zmíněné novely proto odvolací soud věc projednal podle dosavadních právních
předpisů. Nelze proto uzavřít, že pochybil, pokud nepostupoval podle zákonných
ustanovení obsažených teprve v novelizovaném znění o.s.ř. Řízení proto není
zatíženo vadami takto dovolatelem vytýkanými.
Dovolatel pak především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, pokud
dovodil, že výpověď z nájmu bytu, která byla obsažena v bodu IV. návrhu na
zahájení řízení, je neplatná. Dovolatel zejména odkazuje na ustanovení 35 odst.
2 o.z., podle něhož právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom
podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní
úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. S tímto
názorem dovolatele se lze ztotožnit.
Nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem,
nebo písemnou výpovědí. V písemné výpovědi musí být uvedena lhůta, kdy má nájem
skončit, a to nejméně tři měsíce tak, aby skončila ke konci kalendářního
měsíce, přičemž není-li tato lhůta uvedena, skončí nájem bytu posledním dnem
měsíce následujícího po měsíci, v němž výpověď došla druhému účastníkovi (§
710 odst. 1 a 3 o.z.). Pronajímatel pak může vypovědět nájem bytu pouze s
přivolením soudu, a to z některého z důvodů vyjmenovaných v ustanovení § 711
odst. 1 o.z. Je pak obecně přijímán závěr, že výpověď nájmu bytu z takovéhoto
konkrétního výpovědního důvodu může být obsažena přímo v žalobě, kterou se
pronajímatel domáhá přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu. I v tomto případě
však musí výpověď z nájmu bytu vyhovět zákonným požadavkům na náležitosti
výpovědi jako hmotněprávního úkonu. Výpověď nájmu je jednostranným
hmotněprávním úkonem, který musí splňovat předpoklady vytčené obecnou částí
občanského zákoníku - konkrétně jeho ustanoveními § 37 násl. o.z., pro právní
úkony jako projevy vůle účastníků občanskoprávních vztahů ( § 34 o.z.). Právní
úkon tak musí být mimo jiné určitý (37 odst. 1 o.z.), nesmí obsahem nebo účelem
odporovat zákonu nebo jej obcházet a nesmí se příčit dobrým mravům (§ 39 o.z.).
Jen při dodržení uvedených požadavků je právní úkon platný.
Zákonnému požadavku určitosti a srozumitelnosti výpovědi nájmu bytu
odpovídá mimo jiné i to, že v této výpovědi musí být náležitě a přesně uveden
též důvod, pro nějž je pronajímatelem výpověď z nájmu bytu nájemci dávána.
Přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu soudem se totiž může týkat pouze
tohoto výpovědního důvodu, který byl ve výpovědi z nájmu bytu pronajímatelem
skutečně také použit.
Je-li výpověď z nájmu bytu součástí žaloby tak, jak je tomu v
posuzovaném případě, neznamená to, že by byla neplatná například jen proto, že
by její formulace byla rozčleněna do více částí žaloby (míněn tím však není
petit žaloby). Vždy však je nezbytné, aby v rámci takové žaloby, a do ní
pojatého hmotněprávního úkonu, spočívajícího ve výpovědi z nájmu bytu, byly
pojaty výslovným způsobem všechny náležitosti výpovědi předpokládané
hmotněprávní úpravou. Je současně třeba, aby kontext jednotlivých dílčích částí
takto dávané výpovědi z nájmu bytu obsažených takto případně v různých částech
téže listiny, byl z žaloby zřetelně patrný.
V souzeném případě žalobce zahrnul znění výpovědi z nájmu bytu
především pod bod IV. návrhu na zahájení tohoto řízení, a to doslovně tak,
že žalobce vypovídá tímto žalované nájem shora určeného bytu č. 10, o velikosti
l + l s příslušenstvím, v ulici J. Z. čp. 1740 v T., v tříměsíční výpovědní
lhůtě, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce, následujícího po
právní moci rozsudku, kterým soud k této výpovědi z nájmu přivolí. Při seznání
obsahu návrhu na zahájení tohoto řízení však není možno pominout skutečnost, že
takto formulovaná výpověď z nájmu bytu zcela zřetelně vyplývá z předchozího
textu návrhu a současně s tímto textem zřetelně souvisí. Jde především o tu
pasáž návrhu, kde je konstatováno, že žalovaná, jako nájemce dotčeného bytu,
bez vážných důvodů tento byt neužívá, pouze jej pronajímá, takže je proto dán
důvod k výpovědi z nájmu bytu podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ a h/
o.z., neboť žalovaná tento byt neužívá bez vážných důvodů. Potud lze mít zato,
že žalobcem daná výpověď z nájmu bytu vyhovuje již naznačeným zákonným
předpokladům.
Z vyložených důvodů je proto patrné, že z hlediska dovolatelem
uplatněných důvodů dovolání není možno dovoláním napadené rozhodnutí ve věci
samé Krajského soudu v Plzni pokládat v uvedených výrocích za správné (§ 243b
odst. 1 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto z uvedeného důvodu a aniž
nařídil jednání (243a odst. 1 o.s.ř.) tento rozsudek ve výrocích I., III. a IV.
zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta první
o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního
stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Krajský soud v Plzni ve výroku II. potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku, kterým byl zamítnut návrh žalobce, jímž požadoval
přivolení k výpovědi z nájmu žalované, týkajícího se předmětného bytu, a
to podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. g) o.z. V tomto případě však není
naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, a to ať podle ustanovení §
238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., které dopadá na případy, kdy rozsudek soudu
prvního stupně byl změněn, tak podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.,
neboť v tomto případě bylo soudem prvního stupně rozhodnuto shodně jako v
rozsudku tohoto soudu ze dne 24. září 1999, č.j. 3 C 79/99-40, který byl
později zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni, ze dne 25. února 2000,
č.j. 12 Co 1152/99-48. Dána není ani přípustnost dovolání podle
ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., neboť odvolací soud ve svém rozhodnutí
nevyslovil, že by proti tomuto výroku bylo přípustné dovolání, a není naplněn
ani předpoklad přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř, protože ze
spisu nevyplývá, že by žalobce navrhl, aby proti rozsudku odvolacího soudu bylo
připuštěno dovolání. Jak již bylo uvedeno, nebyl zjištěn ani případ
eventuálních vad, na něž pamatuje ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Ve
vztahu k uvedenému výroku tedy nebyl naplněn žádný z případů
přípustnosti dovolání. Dovolací soud proto dovolání žalobce v této části odmítl
jako nepřípustné, podle ustanovení § 243b odst. 4 věta prvá o.s.ř.ve
spojení s ustanovení § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž se zabýval věcnou
správností tohoto výroku.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2001
JUDr. Pavel Pavlík , v.r.
předseda senátu