26 Cdo 617/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.
v právní věci žalobce A. S., zastoupeného advokátem, proti žalované E., spol. s
r. o., zastoupené advokátkou, o určení práva nájmu bytu, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 188/95, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2000, č. j. 23 Co 496/99 – 139, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna žalobci na nákladech dovolacího řízení zaplatit
částku 2.150 Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze
dne 1. 4. 1997, č. j. 9 C 188/95-44, zamítl (proti tehdejšímu
žalovanému J. H.) žalobu na určení, že žalobce je nájemníkem bytu sestávajícího
z 1+1 s příslušenstvím ve čtvrtém poschodí domu čp. 441 v P. – L., T. č. 8
(dále jen „předmětný byt“), a rozhodl o nákladech řízení. Na základě učiněných
skutkových zjištění dovodil, že žalobce jednak neprokázal naléhavý právní
zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř., neboť mohl
žalovat na zpřístupnění bytu, a jednak že žalobce není aktivně legitimován v
tomto sporu, jelikož s M. Č. uzavřel platnou dohodu u výměně bytů, jejíž
realizací nájemní poměr žalobce k předmětnému bytu zanikl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze
dne 22. 12. 1997, č. j. 11 Co 439/97-60, rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V prvé řadě na rozdíl od soudu prvního
stupně dovodil, že v daném případě má žalobce naléhavý právní zájem na
požadovaném určení. Dále vyslovil, že se zatím nelze ztotožnit s právním
názorem, že žalobce a M. Č. uzavřeli platnou dohodu o výměně bytu. Poukázal na
to, že z dosud provedených důkazů vyplynulo, že M. Č. neměl k vyměňovanému bytu
žádné neodvozené právo, neboť nájemní poměr mu skončil ke dni 31. 7. 1994.
Odvolací soud zavázal soud prvního stupně konkrétním způsobem doplnit
dokazování za účelem posouzení, zda dohoda o výměně bytů byla
uzavřena platně, a s ohledem na zjištění, že žalobce uzavřel dne 2.
9. 1994 manželství, uložil soudu prvního stupně vypořádat se s otázkou věcné
legitimace na straně žalující strany.
Po doplněném dokazování soud prvního stupně rozsudkem ze
dne 12. 11. 1998, č. j. 9 C 188/95-88, žalobě avšak již proti
žalované U., s. r. o., vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání původně žalovaného J. H., který namítal nedostatek pasivní
věcné legitimace, Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 4. 1999, č. j. 23
Co 117/99 – 106, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Za nesprávný označil postup soudu prvního stupně, který po zjištění, že
vlastníkem nemovitosti, v níž se předmětný byt nachází, se stala společnost U.,
s. r. o., pokračoval v řízení bez dalšího s tímto novým vlastníkem, aniž
singulární sukcese byla žalobcem uplatněna.
V pořadí třetím rozsudkem ze dne 29. 7. 1999, č. j. 9 C 188/95-119,
soud prvního stupně žalobě proti žalované společnosti výše označené (po
uplatnění singulární sukcese žalobcem) opětovně vyhověl a rozhodl o nákladech
řízení účastníků a státu. Při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že
manželství žalobce a D. H., uzavřené dne 2. 9. 1994, bylo rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 5. 1998, sp. zn. 8 C 196/97, pravomocně rozvedeno
dnem 19. 6. 1998. Po rozvodu manželství se žalobce a D. H. dohodli o dalším
nájmu předmětného bytu tak, že jeho nájemcem bude nadále žalobce. Z těchto
zjištění soud prvního stupně učinil právní závěr, že právo společného nájmu
žalobce a jeho manželky, vzniklé v souladu s ustanovením § 704 odst. 1 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“),
zaniklo podle § 705 odst. 1 obč. zák. jejich dohodou a že tudíž na straně
žalobce není dán nedostatek aktivní legitimace. Z dalšího zjištění, že
společnost U., s. r. o., byla s účinky ke dni 26. 6. 1996
zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti, v níž se nachází
předmětný byt, dovodil, že do práv původního žalovaného J. H. vstoupila uvedená
žalovaná společnost za tomu odpovídajícího procesního postupu žalobce, a proto
také je pasivně věcně legitimována v tomto řízení. Na podkladě zjištění, že
žádost o schválení dohody o výměně bytů byla podepsána žalobcem jako nájemcem
předmětného bytu a M. Č. jako nájemcem bytu na adrese P., M. 2, jakož i
pronajímateli těchto bytů v průběhu měsíce září 1994, a že M. Č. se dohodl o
skončení nájemního poměru k vyměňovanému bytu s jeho pronajímatelem již ke dni
1. 8. 1994, dospěl soud prvního stupně k právnímu závěru, že dohoda o výměně
bytů uzavřená mezi žalobcem a M. Č. je ve smyslu § 37 odst. 2 obč. zák.
absolutně neplatným právním úkonem. Zanikl-li nájemní poměr M. Č. k
vyměňovanému bytu dohodou podle § 710 obč. zák. dnem 1. 8.
1994, nemohl se podle soudu prvního stupně tento byt stát předmětem později
uzavřené dohody o výměně bytů. Dohoda o výměně bytů je proto absolutně
neplatným právním úkonem od samého počátku, neboť jejím předmětem se stalo
plnění nemožné. Z uvedeného logicky vyplývá, že žalobce nepřestal být nájemcem
předmětného bytu.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 5. 1. 2000, č.
j. 23 Co 496/99-139, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Učinil tak poté, co skutkový stav, z
něhož vycházel soud prvního stupně, doplnil o následující zjištění. Žádost o
schválení dohody o výměně bytů je sepsána na takto označeném a částečně
vyplněném formuláři dříve používaném národními výbory při výměnách bytů (SEVT –
30767 0, 1/87). Jako žadatelé o schválení výměny bytů jsou v něm uvedeni A. S.,
podnikatel a M. Č., řidič MHD s označením adres a velikosti nynějších bytů,
osobních údajů žadatelů a jejich příslušníků domácnosti a uvedením odůvodnění
výměny bytů. Ve formuláři je dále obsaženo prohlášení, že žadatelé a ani jejich
manžel (manželka) nemají druhý byt a rovněž tak příslušníci
domácnosti a že v případě povolení výměny berou žádost (i) o
přidělení bytu zpět a netrvají na jejím (jejich) vyřízení, že k žádosti
přikládají dohody o užívání bytu. Formulář je opatřen rukopisnými
nečitelnými podpisy uchazečů, poučením o povinnosti národního výboru vydat
příkaz k vystěhování z bytu (§ 157 o. z. a § 41 zákona č. 41/1964 Sb.), získá-
li některý z nich výměnou byt na základě neúplných nebo nepravdivých údajů.
Dále následuje část, v níž mají být uvedeni vlastníci domů a jejich
vyjádření. Na straně jedné je otištěno razítko „ S. J.F., V. č. 10, P.“ s
nečitelnou parafou a na straně druhé je uvedeno M. G. s poznámkou „souhlasím“ a
otiskem razítka s uvedením: „fy G. S. R. O., M. 2/307, P. ČR“ a s uvedením
čísla telefonu a faxu. Poslední strana listiny je proškrtána, vyjma poučení pro
uchazeče. S přihlédnutím k takto doplněnému skutkovému zjištění odvolací soud
shledal vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně správným, i když se
neztotožnil s jeho právním posouzením věci. Připomněl, že na dohodu o výměně
bytů podle § 715 obč. zák. se vztahují obecná ustanovení o právních úkonech.
Vzniká souhlasnými projevy vůle účastníků, které směřují ke vzniku určitého
občanskoprávního vztahu, tj. v konkrétním případě k výměně bytů. Žádný takový
volní projev žalobcem a M. Č. nebyl v písemné formě učiněn, když na něho nelze
usoudit ani z obsahu „Žádosti o schválení dohody o výměně bytů“. Ze závěru, že
k uzavření dohody o výměně bytů platným způsobem nedošlo, logicky podle
odvolacího soudu vyplývá, že žalobcův nájemní poměr k předmětnému bytu tímto
způsobem nezanikl. Protože nebylo prokázáno, že zanikl případně jiným způsobem
(§ 710 odst. 1 obč. zák.) a protože otázka aktivní legitimace byla soudem
prvního stupně posouzena správně (odvolací soud odkázal na příslušnou
argumentaci v odůvodnění napadeného rozsudku), byl vyhovující rozsudek soudu
prvního stupně potvrzen.
Žalovaná rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním, jehož přípustnost
opřela o § 238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu ve znění účinném
před 1. 1. 2001 (dále jen „o. s. ř.“), a uplatnila v něm
výslovně dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.
(napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci). Konkrétně vyjádřila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že „Žádost o
schválení dohody o výměně bytů“ nesplňuje podmínky dohody o výměně bytů. Podle
mínění dovolatelky projev vůle učiněný nájemci vyměňovaných bytů a
pronajímateli těchto bytů směřoval k uzavření dohody o výměně bytů a všemi
zúčastněnými byla uvedená žádost za dohodu považována. Zdůraznila, že dohodu o
výměně bytů je nutno stejně jako jiné právní úkony vykládat ve smyslu § 35
odst. 2 obč. zák. nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil. Účastníci nikdy existenci (zřejmě správně
neexistenci) právního úkonu nenamítali a pokud by vznikla pochybnost, měla být
odstraněna interpretací. Dovolatelka tak vyslovila přesvědčení, že dohoda o
výměně bytů splňuje všechny náležitosti podle § 715 obč. zák. Současně
dovolatelka bez bližší argumentace namítla nesprávnost právního posouzení věci,
pokud jde o otázku aktivní věcné legitimace. Konečně uvedla, že ani právní
závěr soudu prvního stupně ohledně neplatnosti dohody o výměně bytů ve
smyslu § 37 odst. 2 obč. zák. nepokládá za správný. Soud prvního stupně měl
vyslechnout svědka M. G., jak navrhovala. Dovolatelka navrhla dovolacímu soudu,
aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání nepokládá za přípustné podle
§ 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Pokud odvolací soud usnesením ze dne 22. 12.
1997, sp. zn. 11 Co 439/97, zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního
stupně, nestanovil v něm žádný pro soud prvního stupně závazný právní závěr.
Pouze uložil, aby soud prvního stupně doplnil dokazování, které pokládal za
nezbytné ke zhodnocení, zda dohoda o výměně bytů byla uzavřena
platně. Odvolací soud podle žalobce toliko nastínil postup, kterým se soud
prvního stupně má ubírat. Stejně tak dalším zrušovacím usnesením odvolacího
soudu ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 23 Co 117/99, nebyl vysloven závazný právní
názor. Žalobce konečně poukázal na okolnost, v řízení vyšlou najevo, že k
faktické výměně bytů nedošlo. Protože nebylo zjištěno, že by právo na splnění
dohody o výměně bytů bylo uplatněno u soudu do tří měsíců ode dne, kdy byl s
dohodou vysloven souhlas, právo na splnění dohody podle § 716 obč. zák. zaniklo.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném
před 1. 1. 2001). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo
vydáno dne 5. 1. 2000, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací
projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. 1. 2001 ( dále opět jen „o. s. ř.“).
Po rozhodnutí odvolacího soudu byl dům, v němž se předmětný byt nachází,
převeden do vlastnictví obchodní společnosti E., spol. s r. o., (viz kupní
smlouva ze dne 20. 1. 2000, na základě níž Katastrální úřad P. rozhodnutím, č.
j. V 11 1819/2000, povolil vklad vlastnického práva s účinky ke dni 21. 1.
2000). Vzhledem k prokázané singulární sukcesi vzal dovolací soud usnesením ze
dne 3. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 617/2001, na vědomí procesní nástupnictví na
straně žalované (dovolatelky).
Nejvyšší soud poté, co shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval
otázkou přípustnosti dovolání, neboť pouze z podnětu dovolání, které je
přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzovaném případě dovolatelka přípustnost dovolání opřela o
ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Podle uvedeného ustanovení
je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je
situace, kdy o věci rozhodl soud prvního stupně rozsudkem, který byl odvolacím
soudem zrušen a věc byla k dalšímu řízení vrácena soudu prvního stupně, jenž o
věci rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku, jsa vázán právním názorem
odvolacího soudu, obsaženým ve zrušujícím rozhodnutí, přičemž odvolací soud
pozdější rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Pozdější rozsudek soudu
prvního stupně je jiný než jeho dřívější rozsudek tehdy, vymezil-li soud práva
a povinnosti účastníků při rozhodování o stejném předmětu řízení jinak než ve
svém předchozím rozsudku. Aby byla založena přípustnost dovolání podle
citovaného zákonného ustanovení, musí být zároveň splněn předpoklad, že soud
prvního stupně rozhodl pozdějším rozsudkem jinak proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, vysloveným ve zrušovacím rozhodnutí. Přípustnost
dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je založena i tam, kde příčinou
odlišného pozdějšího rozsudku soudu prvního stupně byl závazný právní názor,
vyjádřený v rozhodnutí, jímž byl zrušen jakýkoliv dřívější rozsudek soudu
prvního stupně.
S přihlédnutím k právě uvedenému dovolací soud shledal dovolání podle
citovaného zákonného ustanovení přípustným. Soud prvního stupně
sice v bezprostředně předcházejícím rozsudku ze
dne 12. 11. 1998, č. j. 9 C 188/95-88, rozhodl stejně (žalobě vyhověl) jako v
dalším rozsudku ze dne 29. 7. 1999, č. j. 9 C 188/95-119,
(který odvolací soud potvrdil napadeným rozsudkem), avšak učinil tak proto, že
již při předchozím rozhodování byl usměrněn závazným právním názorem
odvolacího soudu, že naléhavý právní zájem žalobce na určení je v projednávané
věci dán (viz usnesení ze dne 22. 12. 1997, č. j. 11 Co 439/97-60).
Vady řízení uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř., ani tzv. jiné vady řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.
s. ř.), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 241 odst. 3 věta
druhá o. s. ř.), nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají.
Vzhledem k tomu, že jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem
včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 věta první o. s.
ř.), zabýval se posouzením správnosti napadeného rozhodnutí z pohledu
uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. lze
odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, jestliže odvolací
soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá,
nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k uplatněnému
dovolacímu důvodu včetně jeho obsahové konkretizace jsou dovolacímu přezkumu
otevřeny otázky, zda „Žádost o schválení dohody o výměně bytů“ splňuje
náležitosti dohody o výměně bytu ve smyslu § 715 obč. zák. a zda je na straně
žalobce dána aktivní věcná legitimace v této věci.
Podle § 715 obč. zák. se souhlasem pronajímatelů se mohou nájemci dohodnout o
výměně bytu. Souhlas i dohoda musí mít písemnou formu. Odepře-li pronajímatel
bez závažných důvodů souhlas s výměnou bytu, může soud na návrh nájemce
rozhodnutím nahradit projev vůle pronajímatele.
Dohoda o výměně bytu je dvoustranným (vícestranným) právním úkonem. Musí proto
vyhovovat náležitostem právních úkonů, stanoveným v § 34 a násl. obč. zák.
Předpokladem je, aby zde byla dána (projevena) vůle účastníků dohody, směřující
k právním následkům, předvídaným ustanovením § 715 obč. zák. Má-li jít o právní
úkon platný, nesmí projevená vůle trpět vadami, pro které jsou právní úkony
neplatné. Tato vůle musí být proto projevena především určitě a srozumitelně,
jinak by šlo o právní úkon absolutně neplatný (§ 37 odst. 1 obč. zák.).
Obligatorně je stanovena její písemná forma (§ 715 věta druhá, § 40 odst. 1
obč. zák.). Právní úkon, který je pro nedostatek písemné formy absolutně
neplatným právním úkonem, nemůže vyvolat účinky jím zamýšlené. Znamená to, že
vůle směřující k výměně bytů, je právně významná jen v případě, že je projevena
v písemné formě. Jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti
stanovena písemná forma, musí být určitost a srozumitelnost projevu vůle dána
obsahem listiny, na níž je zaznamenána. Nestačí, že účastníku (účastníkům)
právního vztahu je jasné, které byty jsou např. předmětem dohody o výměně bytů,
není-li to poznatelné z jejího textu. Určitost písemného projevu vůle je
objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat
důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného
smluvního vztahu.
Pro rozhodnutí o věci samé zde bylo určujícím posouzení otázky, zda
žalobce a M. Č. uzavřeli platně dohodu o výměně bytů. Tato dohoda měla
být obsažena v listině označené jako „Žádost o schválení dohody o výměně bytů“.
Co je obsahem předmětné listiny, podrobně uvádí v odůvodnění svého rozhodnutí
odvolací soud a na tato skutková zjištění dovolací soud pro stručnost odkazuje.
V předmětné listině (která obsahuje pouze označení účastníků s uvedením jejich
bydliště) není záznam určitého a srozumitelného projevu vůle jejich
účastníků, směřující k výměně konkrétně specifikovaných bytů, obsažen, a tudíž
nemůže jít o dohodu o výměně bytů uzavřenou v písemné podobě. Dovolatelka se
mylně domnívá, že chybějící projev vůle lze nahradit výkladem (interpretací) ve
smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. Použití uvedeného ustanovení by připadalo v úvahu
tehdy, jestliže by vznikly pochybnosti o obsahu dohody o výměně bytů, v písemné
formě skutečně uzavřené. Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že žalobce a M.
Č. neuzavřeli platným způsobem (tj. v písemné formě) dohodu o výměně bytů, je
tento jeho právní závěr správným, byť jsou v ní uvedeni účastníci s označením
adresy jejich bydliště.
Dovolatelka dále zpochybnila právní posouzení otázky aktivní věcné legitimace
odvolacím soudem, aniž by své námitky obsahově rozvedla.
Odvolací soud ohledně této otázky zcela převzal skutková zjištění učiněná
soudem prvního stupně a z nich vyplývající právní závěr, že v době rozhodování
soudu byl žalobce výlučným nájemcem sporného bytu, a proto je u něho splněna
podmínka aktivní věcné legitimace. Dovolací soud pokládá vyslovený právní názor
za správný, neboť z nezpochybněných skutkových zjištění soudu prvního stupně
je nutno dovodit, že v okamžiku vyhlášení rozsudku (který je rozhodující pro
zjištění skutkového stavu věci) byl jediným nositelem tvrzeného hmotného práva
žalobce jako výlučný nájemce bytu (tzn. že jedině jemu příslušel podle
hmotného práva nárok proti dovolatelce). Ve smyslu § 154 odst. 1 o. s. ř. soud
prvního stupně stejně jako soud odvolací nemůže přihlížet ke skutkovým
okolnostem, k nimž došlo v minulosti a které v době vyhlášení rozhodnutí již
nejsou. Pakliže bylo zjištěno, že manželství žalobce bylo pravomocně dnem 19.
6. 1998 rozvedeno a že se žalobce s rozvedenou manželkou dohodli o dalším osudu
bytu tak, že jeho nájemcem bude nadále žalobce, jeví se závěr odvolacího soudu
stran aktivní věcné legitimace jako správný. Jelikož právo společného nájmu
bytu žalobce a jeho bývalé manželky zaniklo podle § 705 odst. 1 obč. zák.
dohodou, má jedině žalobce aktivní legitimaci domáhat se proti dovolatelce
určení, že je nájemcem předmětného bytu. Ani tato námitka dovolatelky tak
nebyla dovolacím soudem shledána důvodnou.
Konečně co se týče výtek dovolatelky, směřujících proti právním závěrům soudu
prvního stupně stran neplatnosti dohody o výměně bytů ve smyslu § 37 odst. 2
obč. zák., nelze než uvést, že dovolací soud se uvedenými otázkami nezabýval,
neboť napadený rozsudek odvolacího soudu stojí na jiných právních závěrech a
jen těmito je dovolací soud oprávněn se zabývat.
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný; Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 2
věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 věty první o. s. ř. a žalobci, který byl v dovolacím
řízení úspěšný, byla přiznána náhrada nákladů účelně vynaložených v této fázi
řízení (srovnej část dvanáctou, hlavu první, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony).
Náklady řízení žalobce sestávají z odměny za dva úkony právní služby
(převzetí a příprava zastoupení a vyjádření k dovolání) ve výši 2x
1.000 Kč a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2x 75 Kč ( § 1
odst. 2, § 2 odst. 1, § 7, § 9 odst. 3 písm. a/, § 11 odst. 1 písm. a/ a
k/ a § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/,
ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. října 2002
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu