26 Cdo 617/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré
ve věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. S.,
zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u
Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 266/2000, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4.
prosince 2001, č. j. 19 Co 2320/2001-155, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. prosince 2001, č. j.
19 Co 2320/2001-155, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne
25. září 2001, č. j. 16 C 266/2000-134, se zrušují a věc se vrací Okresnímu
soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) v pořadí
druhým rozsudkem ze dne 25. září 2001, č. j. 16 C 266/2000-134, zamítl žalobu
na přivolení k výpovědi z nájmu „bytu, sestávajícího se ze dvou pokojů, kuchyně
a příslušenství v I. poschodí domu v Č. B.“ (dále jen „předmětný byt“,
resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), a rozhodl o nákladech řízení
účastníků. V pořadí první (tehdy vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně ze
dne 13. února 2001, č. j. 16 C 266/2000-56, byl k odvolání žalovaného
usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (odvolacího soudu) ze dne 17.
dubna 2001, č. j. 19 Co 749/2001-71, zrušen a věc byla – se závazným právním
názorem odvolacího soudu – vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 4. prosince 2001, č.
j. 19 Co 2320/2001-155, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že
žalobce je vlastníkem předmětného domu, že v domě pro potřeby své podnikatelské
činnosti užívá nebytové prostory, že je nájemcem bytu o velikosti 3+1 I.
kategorie v Č. B. (dále jen „byt v D. u.“), a že tento byt je větší a lépe
vybavený než předmětný byt. Dále zjistily, že v průběhu řízení měl žalobce v
domě k dispozici dva volné byty (třípokojový byt po E. S., které byl dne 29.
září 2000 přidělen podle § 10 zákona č. 102/1992 Sb. byt zvláštního určení v
domě s pečovatelskou službou, a byt 2+1, v němž původně bydleli manželé H.,
kteří se k 1. červenci 2001 stali nájemci jiného bytu), a že u třetího volného
bytu (bytu 1+1 v I. nadzemním podlaží předmětného domu) byla až v průběhu
řízení rozhodnutím Magistrátu města Č. B. povolena změna v užívání na
kanceláře. Nakonec vzaly rovněž za prokázáno, že dva synové žalobce jsou
svobodní, studují a bydlí v bytě u své matky, že v průběhu řízení, konkrétně
dne 1. dubna 2001, uzavřel žalobce se synem J. nájemní smlouvu na dobu určitou
(do 30. dubna 2005) ohledně dvoupokojového bytu v předmětném domě, a že syn J.
v bytě nebydlí a hodlá jej užívat až po dokončení studií. Na základě uvedených
skutkových zjištění uzavřely, že není naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst.
1 písm. a/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době
dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“). Podle názoru soudů obou
stupňů totiž nelze vzhledem ke zjištěným skutečnostem usoudit na existenci
bytové potřeby žalobce ve smyslu citovaného ustanovení; žalobce je nájemcem
většího a lépe vybaveného bytu v D. u., v průběhu řízení byly v předmětném domě
dva volné byty a možnost lepší a snazší správy domu je zajištěna již tím, že
žalobce v něm pro účely své podnikatelské činnosti využívá nebytové prostory.
Otázkou bytové potřeby synů žalobce se soudy nezabývaly s odkazem na to, že
výpověď z nájmu bytu byla odůvodněna pouze potřebou žalobce bydlet ve vlastním
domě a užívat jej pro svoji podnikatelskou činnost, možností lepší a snazší
správy domu a trvajícími problémy s nájmem bytu v D. u.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž – s
přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 zákona číslo 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „o.s.ř.“/) – uplatnil
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání zpochybnil
správnost právního závěru, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč.
zák. není v daném případě naplněn. Zastává názor, že neexistenci bytové potřeby
pronajímatele nelze odůvodnit tím, že je nájemcem jiného bytu (tj. v daném
případě bytu v D. u.). Jako nájemce totiž platí z bytu v D. u. vysoké nájemné a
předmětný dům kupoval mimo jiné i proto, aby v něm mohl uspokojit svou bytovou
potřebu (a tudíž nájemné neplatit); přitom jako vlastník má právo se
rozhodnout, který z bytů v předmětném domě lépe odpovídá jeho potřebám a
požadavkům. Navíc chtěl dům užívat také pro účely své podnikatelské činnosti a
jeho koupí hodlal zabezpečit rovněž bydlení svých dětí. Takové dispozice s
majetkem však může soud omezit pouze tehdy, jsou-li ve smyslu § 3 odst. 1 obč.
zák. v rozporu s dobrými mravy. Dodal, že po vyhlášení napadeného rozsudku
obdržel žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu v D. u. Navrhl, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci
soudy obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto. Současně uvedl, že – z
důvodů podrobně rozvedených v jeho vyjádření – je výpověď z nájmu bytu v
rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastníkem
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení
dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí
soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu,
který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán
uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny
nebyly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, že výpovědní
důvod podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. není naplněn proto, že vzhledem
ke zjištěným skutečnostem nelze usoudit na existenci bytové potřeby žalobce ve
smyslu citovaného ustanovení.
Podle § 710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi
pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí. Pronajímatel přitom může
vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu a z důvodů taxativně zákonem
stanovených (§ 711 odst. 1 obč. zák. ).
Podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. může pronajímatel – s přivolením
soudu – vypovědět nájem bytu, potřebuje-li (pronajímatel) byt pro sebe,
manžela, pro své děti, vnuky, zetě nebo snachu, své rodiče nebo sourozence.
Citované ustanovení nevyžaduje, aby pronajímatel byl osobou, která nemá
vlastní byt. Bytovou potřebu pronajímatele z hlediska tohoto ustanovení je
naopak třeba chápat v širším slova smyslu. Je dána i v těch případech, kdy
pronajímatel má vlastní byt, avšak chce realizovat své vlastnické právo (k
jehož obsahu patří rovněž právo užívat předmět vlastnictví) bydlením v domě,
jehož je vlastníkem, a o dům také pečovat (srov. odůvodnění rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného
pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Smyslem výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. tedy je i
to, aby bylo pronajímateli umožněno bydlení ve vlastním domě, jinak řečeno, aby
pronajímatel mohl bydlením ve vlastním domě realizovat své vlastnické právo.
Ustálená soudní praxe (srov. již citovaný rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94) však rovněž dovodila, že ani
v případě, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. bude dán,
nemusí soud (mimořádně) žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a
to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými
mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v
historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické
tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem
základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června
1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997
časopisu Soudní judikatura).
Nelze ztratit ze zřetele, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny
podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména
v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po
pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití
citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální
poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo
se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele). Takovými
rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze
po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho
práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní
posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající
se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné.
Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá
z již citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn.
2 Cdo 45/94. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením
hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního
občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není,
požadovanou ochranu odepřít.
V projednávané věci dospěly soudy obou stupňů k právnímu závěru, že
uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. není naplněn
proto, že není dána bytová potřeba žalobce, je-li nájemcem většího a lépe
vybaveného bytu v D. u., v průběhu řízení byly v předmětném domě dva volné byty
a možnost lepší a snazší správy domu je zajištěna již tím, že žalobce v něm pro
účely své podnikatelské činnosti využívá nebytové prostory. Je-li smyslem
výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. i to, aby bylo
pronajímateli umožněno bydlení ve vlastním domě (aby pronajímatel mohl bydlením
ve vlastním domě realizovat své vlastnické právo), nelze podle názoru
dovolacího soudu neexistenci bytové potřeby pronajímatele odůvodnit tím, že je
nájemcem jiného (byť většího a lépe vybaveného) bytu, a že pro účely
podnikatelské činnosti využívá nebytové prostory v domě. Pro posouzení otázky
bytové potřeby pronajímatele (ve smyslu § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák.) je –
vzhledem k výše uvedenému – rovněž bez právního významu skutkové zjištění, že v
průběhu řízení byly v předmětném domě dva volné byty. S dovolatelem lze
souhlasit v tom, že uvedené skutkové zjištění se může uplatnit pouze při
posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák.; s přihlédnutím k výsledkům řízení
se však soudy posouzením věci podle tohoto ustanovení nezabývaly.
Odvolacímu soudu nelze proto přisvědčit, pokud na základě skutkových
zjištění, že žalobce je nájemcem většího a lépe vybaveného bytu v D. u., že v
průběhu řízení byly v předmětném domě dva volné byty, a že možnost lepší a
snazší správy domu je zajištěna již tím, že žalobce v něm pro účely své
podnikatelské činnosti využívá nebytové prostory, dovodil, že výpovědní důvod
podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. není naplněn. Dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tedy uplatněn opodstatněně.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř.
zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.). V dalším řízení se bude
soud prvního stupně zabývat mimo jiné rovněž posouzením věci podle § 3 odst. 1
obč. zák.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního
stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. března 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu