26 Cdo 629/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré
ve věci žalobkyně D. M., zastoupené advokátkou, proti žalované N., s.r.o.,
zastoupené advokátem, o umožnění řádného užívání bytu nebo zajištění
přiměřeného náhradního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn.
24 C 74/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
11. prosince 2001, č. j. 29 Co 431/2001-101, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26. 6. 2001, č. j. 24 C
74/99-78 (poté, co jeho usnesení ze dne 20. 6. 2000, č. j. 24 C 74/99-42, bylo
k odvolání žalobkyně zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2000, č. j. 29 Co 534/2000-56), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně
domáhala, aby žalované byla uložena povinnost uvést byt č. 15, I. kategorie, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, ve 4. patře domu č. p. 1337, v
P. – N., v ulici N. 109 (dále „předmětný byt“), do souladu s kolaudačním
stavem, a povinnost zajistit žalobkyni plný a nerušený výkon práv spojených s
užíváním tohoto bytu, obojí způsobem ve výroku rozsudku specifikovaným,
„přičemž tohoto plnění se může žalovaná zprostit tím, že zajistí žalobkyni
přiměřený náhradní byt“ za předmětný byt; dále rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalovaná je vlastnicí domu, v němž se nacházel
předmětný byt, že tento byt již ke dni rozhodování soudu neexistuje, neboť dům
byl (v souladu s rozhodnutím příslušného stavebního úřadu) přebudován na
penzion, že žalobkyni a jejímu bývalému manželovi P. M. svědčilo k předmětnému
bytu právo společného nájmu, že jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno ke
dni 16. 8. 1995, že žalobkyně se ještě před rozvodem manželství (v
únoru roku 1995) z předmětného bytu odstěhovala i se svojí nezletilou dcerou
S. do Ř. k M. A., s nímž udržovala známost od roku 1994, a s nímž poté (do
roku 1998) žila ve společné domácnosti, a že se jí v roce 1996 narodil syn, k
němuž M. A. uznal otcovství. Dále vzal (z obsahu spisu Obvodního soudu pro
Prahu 4 sp. zn. 38 C 223/95, týkajícího se rozvodu manželství manželů M.), za
zjištěno, že žalobkyně do doby, než se z předmětného bytu odstěhovala, sama
zabezpečovala chod domácnosti, neboť P. M. byl často bez zaměstnání a na
domácnost přispíval nepravidelně, že až do února 1995 společně hradili nájemné
za předmětný byt, a že se intimně stýkali do ledna 1995. Na základě těchto
zjištění soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně až do svého odchodu z
předmětného bytu vedla se svým bývalým manželem společnou domácnost (jejíž
existence je předpokladem aplikace ustanovení § 708 obč. zák.), přičemž její
tvrzení (vznesené v projednávané věci), že tato společná domácnost zanikla již
v roce 1993, považoval za nevěrohodné. Úmysl žalobkyně trvale opustit společnou
domácnost dovodil z okolnosti, že žalobkyně se z předmětného bytu přestěhovala
(i se svojí dcerou) k panu A., z charakteru jejich společného soužití, z obsahu
dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 17. 12. 1995,
uzavřené mezi bývalými manžely M., na základě níž bývalý manžel žalobkyně
odstěhoval všechny věci, patřící žalobkyni, do Ř., jakož i z okolnosti, že
nezletilá dcera žalobkyně začala navštěvovat základní školu v Ř., a že
příslušnost soudu ve věci péče o nezletilou byla přenesena na Okresní soud
Praha – západ, v jehož obvodu nezletilá bydlí. Zjištěný skutkový stav soud
prvního stupně posoudil podle ustanovení § 708 obč. zák.
a dospěl k závěru,
že žalobkyni zaniklo trvalým opuštěním společné domácnosti právo nájmu
předmětného bytu a jeho jediným nájemcem se stal P. M., který posléze -
dohodou ze dne 28. 5. 1998, uzavřenou se žalovanou - svůj nájemní vztah
ukončil; žalobu proto shledal nedůvodnou.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2001,
č. j. 29 Co 431/2001-101, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že soud prvního
stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci, a že nepochybil ani při jeho
právním posouzení. Ve shodě s obvodním soudem dovodil, že žalobkyni zaniklo
podle § 708 obč. zák. právo nájmu předmětného bytu trvalým opuštěním společné
domácnosti, a konstatoval, že v důsledku toho „pozbyla veškerých práv s nájmem
bytu spojených“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a v němž
uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.). Dovolatelka má zato, že napadené rozhodnutí je po právní
stránce zásadního významu, „a to zejména v otázce výkladu ustanovení § 708 obč.
zák. z hlediska jeho aplikovatelnosti i na situace, kdy manželé v době, kdy
jeden z nich opustil původně společný byt, již neudržovali hospodářské
společenství a nežili spolu jako manželé“. Dovolatelka namítá, že v řízení bylo
prokázáno, že v době, kdy opustila společný byt i se svojí dcerou, bylo její
manželství s bývalým manželem pouze formální, že již déle jak dva roky předtím
s ním neudržovala hospodářské společenství ve smyslu § 115 obč. zák., a že
spolu nežili jako manželé. Podle názoru dovolatelky nebylo proto možno v
souzené věci aplikovat ustanovení § 708 obč. zák., neboť předpokladem jeho
aplikace je skutečnost, že společná domácnost nájemců trvala i v době opuštění
společné domácnosti jedním z nich. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly
zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 o. s. ř.), se nejprve
zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Ustanovení § 237 odst.
1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu
prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním
rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení
spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit je zásadně důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by
bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s
výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro
úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, či
nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá),
jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v
dovolání zpochybnil.
Nejvyšší soud shledal v projednávané věci dovolání z hlediska
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustným, a to pro
řešení otázky trvalého opuštění společné domácnosti jedním z manželů –
společných nájemců bytu.
Podle § 707 odst. 1 obč. zák. zemře-li jeden z manželů, kteří byli
společnými nájemci bytu, stane se jediným nájemcem pozůstalý manžel.
Podle § 708 obč. zák. platí ustanovení § 707 odst. 1 obč. zák. i v
případě, jestliže nájemce opustí trvale společnou domácnost.
V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od právního názoru, vyjádřeného
např. v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1985, pod pořadovým číslem 35, že úprava právních následků spojených s
trvalým opuštěním společné domácnosti se uplatní i ve vztazích mezi manžely,
společnými nájemci bytu (dříve společnými uživateli bytu).
Trvalým opuštěním společné domácnosti se obecně rozumí jednání vedené s
úmyslem domácnost zrušit a již ji neobnovit. Ve vztahu mezi manžely je jím
takové jednání, kdy za trvání manželství jeden z manželů byt opustí, přičemž
lze dovodit, že tak učinil s úmyslem se již nevrátit; nelze přitom vyloučit
situaci, kdy úmysl trvale opustit společnou domácnost pojme jeden z manželů až
po odchodu ze společné domácnosti, které charakter trvalého opuštění společné
domácnosti nemá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 2
Cdon 1980/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4/2000, pod pořadovým
číslem 37). Rovněž tak nelze vyloučit situaci, kdy nájemce svoji vůli trvale
opustit společnou domácnost nezrealizuje v jednom časovém okamžiku (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 26 Cdo 396/2001,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19, C 1334).
Se zřetelem k dovozeným závěrům nelze tedy bezvýhradně trvat na
požadavku, aby manželé vedli společnou domácnost ke dni, kdy jeden z nich
projevil a realizoval svoji vůli trvale společnou domácnost opustit, tedy na
požadavku, že okamžik ukončení společné domácnosti spadá časově v jedno s
okamžikem trvalého opuštění společné domácnosti. Naopak ve vztazích mezi
manžely jde spíše o situaci, kdy manželství sice po formální stránce trvá, ale
nese znaky manželství rozvráceného, a kdy trvalé opuštění společné domácnosti
jedním z nich je důsledkem (projevem) rozvratu manželských vztahů.
I když dovolací soud nesouhlasí s názorem odvolacího soudu (který
přisvědčil soudu prvního stupně), že podmínkou aplikace ustanovení § 708 obč.
je skutečnost, že manželé k okamžiku trvalého opuštění společné domácnosti,
tuto domácnost vedli, je jeho právní posouzení správné, dospěl-li k závěru, že
na danou věc je nutno citované ustanovení aplikovat.
Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2
věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 o. s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly
(dle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měla vůči
žalobkyni právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu