26 Cdo 651/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce V. M., proti žalované H. M., o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 488/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. prosince 2000, č.j. 8 Co 3112/2000 -36, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 20. 9. 2000, č.j. 7 C 488/2000 - 13, zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 24, sestávajícímu z tří pokojů, kuchyně a příslušenství v šestém poschodí domu č.p. 15 v Č. K. (dále jen „předmětný byt\" nebo „byt\"), určil, že byt bude nadále jako člen družstva a výlučný nájemce užívat žalobce, a žalovanou zavázal předmětný byt vyklidit a odevzdat jej žalobci do patnácti dnů ode dne, kdy jí bude zajištěn náhradní byt; zároveň rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání obou účastníků (žalobce napadl výrok o bytové náhradě, kterou okresní soud žalované přiznal, a také výrok o nákladech řízení, žalovaná se pak svým odvoláním domáhala změny rozhodnutí tak, že bude určena výlučnou nájemkyní předmětného bytu) Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. 12. 2000, č.j. 8 Co 3112/2000 - 36, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 24. 1. 2001, podal dovolání žalobce, zastoupený advokátkou JUDr. E. T. V dovolání vytkl odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí v části, ve které přiznává žalované právo na bytovou náhradu ve formě „jak rozhodl soud\", spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je také v rozporu s dobrými mravy. Na podporu své argumentace odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně pak na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 7. 2000, č.j. 26 Cdo 1081/99 - 48), a navrhl, aby dovolací soud zrušil jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc vrátil k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Českém Krumlově.
Žalovaná vyslovila v písemném dovolacím vyjádření názor, že soudy obou stupňů nerozhodly spravedlivě, jestliže ale rozhodly výše uvedeným způsobem, žalobce by měl „již z morálního hlediska\" zajistit žalované, která se stará o dvě nezletilé děti, náhradní byt.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „o. s. ř.\").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je obecně upravena v § 238 a § 239 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci směřuje nikoli proti měnícímu, ale proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, není možno dovodit jeho přípustnost z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Aplikovat nelze ani ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil; rozsudek okresního soudu, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl totiž jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Přípustnost dovolání v souzené věci nelze opřít ani o § 239 o. s. ř., neboť odvolací soud ji ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil (§ 239 odst. 1 o. s. ř.) a návrh na připuštění tohoto mimořádného opravného prostředku nebyl žalobcem učiněn (§ 239 odst. 2 o. s. ř.).
Za tohoto procesního stavu by bylo žalobcovo dovolání přípustné jen pokud by zde byly vady taxativně vyjmenované v § 237 odst. 1 písm. a/ až g/ o. s. ř. (některá z těchto vad), které svou závažností působí zmatečnost rozhodnutí, a k jejichž existenci dovolací soud přihlédne i tehdy, nejsou-li dovoláním uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z obsahu spisu se ovšem nepodává, že by bylo řízení takovou vadou stiženo a dovolatel to ostatně ani netvrdí.
Z toho, co bylo uvedeno, plyne závěr, že přípustnost dovolání, které žalobce podal, nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu; proto musel Nejvyšší soud toto dovolání podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítnout, aniž se mohl zabývat jeho důvodností. Dovolací soud považuje v této souvislosti za účelné zdůraznit, že zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2000, tj. předtím, než byl novelizován zákonem č. 30/2000 Sb., neobsahoval ustanovení o přípustnosti dovolání takového obsahu, jaký má § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 občanského soudního řádu ve znění platném od 1. 1. 2001.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2 větu prvou (per analogiam) o. s. ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, k jejichž náhradě by jinak byl žalobce povinen.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v.r.
předsedkyně senátu