26 Cdo 652/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu Doc. JUDr. Věrou Koreckou, CSc., ve věci žalobkyně M. K., bytem B., K. 9, zastoupené JUDr. Helenou Šplíchalovou, advokátkou se sídlem Brno, Kozí 10, proti žalovanému statutárnímu městu Brno, městské části Brno - Slatina, se sídlem Brno, Budínská 2, zastoupeném Mgr. Vladimírem Kyrychem, advokátem se sídlem Brno, Divadelní 4, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 34 C 8/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. září 2011, č.j. 19 Co 12/2011-53, takto:
I. Odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2012, č.j. 26 Cdo 652/2012-65, se opravuje tak, že předposlední odstavec se vypouští a na jeho místo se vkládá nový odstavec, který zní:: „Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.).“
II. Odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2012, č.j. 26 Cdo 652/2012-65, se dále opravuje tak, že v posledním odstavci se vypouští slova „(soud prvního stupně)“.
Žalovaný podáním ze dne 15. 10. 2012 navrhl opravu výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, č. j. 26 Cdo 652/2012-65, neboť z odůvodnění citovaného rozsudku vyplývá, že „úmyslem dovolacího soudu bylo zrušit i prvostupňové rozhodnutí soudu a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení“. Podle ustanovení § 164 o.s.ř. (§ 243c o.s.ř.) předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zřejmé nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné rozhodnutí, které doručí účastníkům. Dovolací soud postupoval podle citovaného ustanovení, když zřejmou nesprávnost v odůvodnění svého rozhodnutí (nikoliv ve výroku, jak namítal žalovaný) odstranil tímto opravným usnesením tak, jak je ve výroku uvedeno. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2012 Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc. předsedkyně senátu
samé tak, že určil, že Výpověď je neplatná, změnil jej i ve výroku o náhradě nákladů před soudem prvního stupně; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Po posouzení formálních náležitostí Výpovědi dospěl k závěru, že v rozporu s ustanovením § 711 odst. 2 obč.zák. neobsahuje závazek pronajímatele zajistit žalobkyni přístřeší, a proto se jedná o absolutně neplatný právní úkon (§ 39 obč.zák.). Je v ní uvedeno, že žalobkyně nemá právo na bytovou náhradu, ale postačí při vyklizení poskytnout přístřeší, v této větě je však dle odvolacího soudu rozpor, neboť přístřeší je dle judikatury Nejvyššího soudu považováno za bytovou náhradu svého druhu; navíc se ve Výpovědi uvádí, že žalobkyně je povinna byt vyklidit po uplynutí výpovědní lhůty, aniž by bylo zmíněno, že „do zajištěného přístřeší“. Rozsudek soudu prvního stupně proto změnil tak, že žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že Výpověď je absolutně neplatným právním úkonem, a vytýká mu, že postupoval ryze formálně a v rozporu s ustanovením § 35 odst. 2 obč.zák.; z obsahu Výpovědi je totiž zřejmé, že si jako pronajímatel byl vědom svého závazku poskytnout bytovou náhradu svého druhu (přístřeší).
Je toho názoru, že smyslem ustanovení § 711 odst. 3 obč.zák. není stanovit pronajímateli povinnost uvést přímo a doslovně ve výpovědi, že se zavazuje zajistit nájemci bytovou náhradu, ale postačuje, pokud je takovýto závazek z obsahu výpovědi seznatelný (jak je tomu v daném případě). Poukazuje rovněž na to, že v nyní účinném znění § 711 odst. 3 obč.zák. již není uvedeno, že by obsahem výpovědi musel být závazek pronajímatele bytovou náhradu zajistit. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř. a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence uvedených vad nebyla dovolatelem namítána a ani z obsahu spisu nevyplývá.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že Výpověď je absolutně neplatná (§ 39 obč.zák.), neboť v rozporu s ustanovením § 711 odst. 3 obč.zák. neobsahuje závazek pronajímatele (žalovaného) zajistit nájemkyni (žalobkyni) odpovídající bytovou náhradu. Dovolatel v dovolání správnost uvedeného právního názoru zpochybnil. Výpověď z nájmu bytu jako hmotněprávní úkon pronajímatele musí splňovat jednak náležitosti stanovené v § 711 odst. 3 obč.zák., jednak obecné náležitosti právního úkonu ve smyslu § 34 a násl. obč.zák. Zákon (srov. § 710 odst. 1 a 2, § 711 odst. 3 obč.zák.) předepisuje pro výpověď pronajímatele z nájmu bytu – pod sankcí absolutní neplatnosti (§ 40 odst. 1 obč.zák.) – písemnou formu. Podle soudní praxe (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1720/2008, uveřejněný pod R 75/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) je nezbytné, aby pronajímatel ve výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b) obč.zák. dostatečně určitým způsobem vymezil formu bytové náhrady, kterou se zavazuje nájemci zajistit, a to nejen pro účely naplnění obecného požadavku na určitost právního úkonu (tak, aby mohl typický účastník v postavení adresáta výpovědi z nájmu tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu odpovídajícím způsobem vnímat), nýbrž i z důvodu právní jistoty účastníků nájemního vztahu. Je tomu tak (také) proto, aby si nájemce nevytvořil mylnou představu o bytové náhradě, která mu přísluší (a mohl se případně rozhodnout, zda podá žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu). Závěr odvolacího soudu, že přístřeší je bytovou náhradou (svého druhu), je správný a odpovídá ustálené judikatuře (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/1997, uveřejněný pod č. 60 v časopise Soudní judikatura 8/1997, již citovaný R 75/2009). Odvolacímu soudu však nelze přisvědčit, dovodil-li, že Výpověď neobsahuje závazek pronajímatele zajistit bytovou náhradu – přístřeší a je proto neplatná. V projednávané věci žalovaný (pronajímatel) ve Výpovědi sice uvedl, že nájemkyně (žalobkyně) nemá právo na bytovou náhradu, že jí však stačí poskytnout přístřeší. Za tohoto stavu nemohla mít žalobkyně (nájemkyně) pochyby, že jí jako bytová náhrada náleží přístřeší a že se nemusí z bytu odstěhovat dříve, než jí bude toto přístřeší poskytnuto. I když tedy Výpověď neobsahovala doslovně vyjádřený závazek pronajímatele zajistit odpovídající bytovou náhradu, je výkladem textu Výpovědi (§ 35 odst. 2 obč.zák.) tento projev vůle pronajímatele bez rozumných pochybností zřejmý, a tedy i dostatečně určitý (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp.zn. 26 Cdo 4284/2009, a ze dne 16. 5. 2012, sp.zn. 26 Cdo 3494/2011, a usnesení ze dne 22. 3. 2012, sp.zn. 26 Cdo 1897/2010). Dovolací soud je toho názoru, že Výpověď obstojí i za situace, kdy její text obsahuje v poslední větě formulaci „... po uplynutí výpovědní lhůty musí být byt vyklizen a připraven k předání zástupci zástupcům bytového odboru MČ S....“, neboť je nutno ji vykládat v návaznosti na předchozí větu týkající se poskytnutí přístřeší. Rozhodnutí odvolacího soudu však nemůže obstát i z jiného důvodu. V řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu je nutno v prvé řadě zkoumat, zda účastník, jež se tohoto určení domáhá, je k podání takovéto žaloby aktivně věcně legitimován; jinými slovy řečeno, posuzování platnosti či neplatnosti výpovědi (včetně existence uplatněného výpovědního důvodu) musí předcházet závěr, že osoba, jež se tohoto přezkoumání domáhá, je nositelem hmotného práva, o něž v takovém řízení jde. V rozsudku z 8. 7. 2009, sp.zn. 26 Cdo 1704/2008, uveřejněném pod R 34/2010, Nejvyšší soud konstatoval, že ustálená soudní praxe již v minulosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 122/96, uveřejněný pod č. 56 v časopise Soudní judikatura 7/1997) dovodila, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu mají manželé – společní nájemci bytu ve smyslu § 703 a násl. obč. zák. – postavení nerozlučných společníků a že právo společného nájmu bytu manžely se ve způsobu ukončení nájemního poměru (v tom smyslu, že nájem bytu zanikne oběma manželům současně) neliší od zániku nájemního poměru u výlučných nájemců bytu. Současně dovodila, že právo společného nájmu bytu manžely je zvláštním případem společného nájmu bytu, jehož podstata spočívá v tom, že svědčí oběma manželům společně a nedílně, a že v hmotněprávní oblasti se tato nedílnost projevuje mimo jiné tím, že výpověď musí být dána oběma manželům a oběma musí být také doručena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 6. 1997, sp.zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněný pod č. 55 v časopise Soudní judikatura 7/1997). Postavení manželů (společných nájemců bytu) jako nerozlučných společníků se projevuje i v tom, že oba manželé musí být účastníky řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. Neúčastní-li se řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu všichni nerozluční společníci (zde manželé jako společní nájemci bytu), jímž byla doručena výpověď, nemůže být žalobě vyhověno, a to pro nedostatek věcné legitimace. K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil dále např rozsudku z 8. 3. 2011, sp.zn 26 Cdo 4217/2010. Z řečeného však současně vyplývá, že oba manželé musí být v tomto případě účastníky řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu pouze za předpokladu, že jim v době doručování výpovědi svědčí právo společného nájmu (vypovídaného) bytu manžely (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 17. 1. 2010, sp.zn. 26 Cdo 4189/2010). V projednávané věci se odvolací soud otázkou aktivní věcné legitimace žalobkyně nezabýval, ačkoliv soud prvního stupně vycházel z právního názoru, že žalobkyni a jejímu manželovi svědčí právo společného nájmu bytu a že není v řízení aktivně věcně legitimována (aniž by však tento právní názor dovedl do důsledků – viz shora). Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tedy uplatněn opodstatněně. Za této situace Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.).V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. září 2012 Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc. předseda senátu