26 Cdo 682/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky
Moudré ve věci žalobce L. K., zastoupeného advokátem, proti žalované K. K.,
zastoupené advokátkou, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u
Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 22 C 1033/98, o dovolání žalované proti
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. září
2002, č. j. 35 Co 346/2002-74, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci
ze dne 24. září 2002, č. j. 35 Co 346/2002-74, se zrušuje a věc se vrací tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 3.
2000, č. j. 22 C 1033/98-19, zrušil právo společného nájmu účastníků k
„družstevnímu bytu č. 461/0810, o velikosti 3+1 ve IV. podlaží domu č. p. 736 v
S. ulici v L.“ (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), výlučnou nájemkyní bytu a
členkou družstva určil žalovanou a žalobci uložil byt vyklidit do patnácti dnů
po zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
(soud odvolací) rozsudkem ze dne 27. 9. 2000, č. j. 35 Co 385/2000-43, rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že výlučným nájemcem bytu a členem družstva
určil žalobce a žalované uložil byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění
náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky
rozsudkem ze dne 6. 3. 2002, č.j. 26 Cdo 198/2001-60, rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Písemným podáním, podaným osobně u odvolacího soudu dne 10. 9. 2002,
vzal žalobce žalobu v plném rozsahu zpět s odůvodněním, že se stal vlastníkem
předmětného bytu.
Žalovaná vyjádřila nesouhlas se zpětvzetím žaloby a požadovala, aby
soud v řízení pokračoval. Namítla, že právní vztah účastníků vyplývající ze
společného členství v družstvu nebyl dosud vypořádán, a že podala žalobu na
určení neplatnosti kupní smlouvy, na jejímž základě žalobce nabyl k předmětnému
bytu vlastnické právo; z toho dovozovala svůj právní zájem na projednání věci.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením
ze dne 24. 9. 2002, č.j. 35 Co 346/2002-74, zrušil rozsudek soudu prvního
stupně a řízení zastavil; současně rozhodl o nákladech řízení. Odvolací
soud, vycházeje z ustanovení § 222a odst. 1 a 2 o. s. ř., dospěl k závěru, že
žalovaná nemá vážné důvody k tomu, aby v řízení bylo pokračováno. Zaujal názor,
že je „obecně třeba vycházet ze zásady, že žádného žalobce nelze nutit, aby v
řízení pokračoval“, neboť „procesně odpovídá za výsledek sporu, jehož předmět
vymezil žalobním petitem“; pokud v dané věci nechce žalobce pokračovat ve
sporu proto, že se podle svého tvrzení, doloženého smlouvou o převodu bytu do
jeho vlastnictví, stal vlastníkem předmětného bytu, ztratil ve sporu aktivní
věcnou legitimaci. Odvolací soud uvedl, že v dané fázi řízení - pro posouzení
závažnosti nesouhlasu žalované se zpětvzetím žaloby - je rozhodné uvedené
tvrzení žalovaného, a že otázka posouzení platnosti či neplatnosti smlouvy o
převodu předmětného bytu do vlastnictví žalobce, nemůže být řešena jako otázka
předběžná v řízení o žalobě na zrušení práva společného nájmu bytu podané
žalobcem, když tento tvrdí, že toto právo zaniklo; nic však nebrání žalované,
aby takovou žalobu – opřenou o tvrzení, že smlouva o převodu bytu je neplatná,
a že účastníkům svědčí dosud společný nájemní vztah k bytu – podala sama.
Odvolací soud uzavřel, že za vážný důvod, pro který by mělo být v řízení
pokračováno, nelze považovat otázku platnosti či neplatnosti smlouvy o převodu
bytu, uzavřené žalobcem.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a které
odůvodnila nesprávným právním posouzením věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s.
ř.). Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že na straně žalované
nejsou dány vážné důvody pro pokračování v řízení a namítá, že argument
odvolacího soudu o dispozičním právu žalobce ve vztahu k žalobě, má své
opodstatnění v řízení o určitém „nedělitelném právu“, např. v řízení o žalobě
na vydání věci nebo o žalobě na ochranu osobnosti, nikoliv však v řízení, kde
jde „o vypořádání společného práva po rozvodu manželů, kdy oba mají na vyřízení
věci stejný zájem“, a kdy mohla žalobu podat i žalovaná. Dovozuje, že vážný
důvod pro pokračování v řízení v dané věci vyplývá „ze znění ustanovení § 705
odst. 2 obč. zák.“, podle něhož návrh na zahájení řízení o zrušení společného
nájmu bytu může podat kterýkoliv z rozvedených manželů, že jde o „stejné
dispoziční právo obou rozvedených manželů, kdy bez souhlasu druhého nelze
takové řízení ukončit, ledaže by mezi nimi dodatečně došlo k dohodě“.
Dovolatelka má zato, že se odvolací soud měl zabývat otázkou platnosti smlouvy
o převodu bytu do vlastnictví žalobce (přerušit řízení do doby, než o ní bude
rozhodnuto nebo ji sám vyřešit jako otázku předběžnou), a že názor odvolacího
soudu, podle kterého může žalovaná podat návrh na zahájení stejného řízení,
jaké probíhá v dané věci, je v rozporu s ustanovením § 6 o. s. ř., podle
kterého má být soudní ochrana práv účinná a rychlá. Navrhla, aby napadené
rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém dovolacím vyjádření poukázal na to, že nabyl k
předmětnému bytu vlastnické právo, v důsledku čehož vzal žalobu zpět, a navrhl,
aby dovolání bylo jako nedůvodné odmítnuto.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení
(§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.)
a je podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a
řízení zastaveno.
Dovolání je důvodné.
V projednávané věci odvolací soud aplikoval ustanovení § 222a
občanského soudního řádu ve znění účinném po novele provedené zákonem č.
30/2000 Sb. (dále též jen „o.s.ř.).
Podle § 222a odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. vezme-li žalobce za
odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě
v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení
zastaví. Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů
nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém
případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení (§ 222a odst. 2 o.
s. ř.).
Občanský soudní řád blíže neurčuje hlediska, z nichž by měl soud vycházet při
posuzování vážnosti (závažnosti) důvodů vedoucích druhého účastníka k
nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Rozhodující budou vždy okolnosti konkrétního
případu a povaha uplatňovaného nároku; s přihlédnutím k nim je proto třeba vždy
zvážit, zda nesouhlas se zpětvzetím žaloby je založen na právním či jiném
oprávněném zájmu žalované strany, odůvodňujícím požadavek, aby o žalobě bylo
meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce (osoby oprávněné jinak
disponovat s návrhem na zahájení řízení) pokračovat ve sporu. Relevantní vážné
důvody, pro které by zpětvzetí žaloby nemělo být účinné, a o žalobě by mělo být
rozhodnuto meritorně, jsou dány zejména tam, kde řízení mohlo být zahájeno i
bez návrhu, a v řízení sporném (ovládaném dispoziční zásadou) především tehdy,
kdy řízení mohlo být zahájeno i na návrh druhé strany občanskoprávního vztahu
nebo má-li žalovaný právní nebo jiný (např. morální) důvod pro požadavek, aby
řízení skončilo rozhodnutím ve věci samé (v této souvislosti lze poukázat na
právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2000, sp. zn.
26 Cdo 206/2000 ve vztahu k výkladu ustanovení § 208 občanského soudního řádu
ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.).
V projednávané věci jde o řízení o zrušení práva společného nájmu bytu manžely,
tedy o řízení, které mohlo být zahájeno k návrhu kteréhokoliv z účastníků -
rozvedených manželů (srov. § 705 odst. 2 věta druhá obč. zák.). Dovolatelce je
proto třeba přisvědčit, dovozuje-li, že má vážný důvod pro nesouhlas se
zpětvzetím návrhu, neboť v žalobě tvrzené právo, svědčící oběma účastníkům,
nebylo dosud vypořádáno; podstata sporu tak zůstala zachována.
Dospěl-li tedy odvolací soud v projednávané věci k závěru, že žalovaná nemá
vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím návrhu, není jeho právní posouzení věci
správné; dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tedy
uplatněn opodstatněně.
Dovolací soud shledává rovněž existenci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř., k němuž přihlédl z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta
druhá o. s. ř.), i když nebyl v dovolání uplatněn.
Jak již bylo výše konstatováno, odvolací soud projednal věc podle občanského
soudního řádu ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. s
účinností k 1. 1. 2001. Nezohlednil přitom skutečnost, že rozhodnutí soudu
prvního stupně bylo v dané věci vydáno dne 20. března 2000, takže v odvolacím
řízení bylo nutno – v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy první, bodu
15. zákona č. 30/2000 Sb. – postupovat podle dosavadních předpisů, tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Řízení před
odvolacím soudem je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu
podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta první o. s. ř.). V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že
jméno žalované zní „K.“ a nikoli „L.“, jak je nesprávně uvedeno v záhlaví
napadeného usnesení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu