26 Cdo 813/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc. ve věci žalobkyně Z. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J.
M., a 2) J. M., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 71/2000, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2001, č.
j. 23 Co 440/2001-78, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2001, č.
j. 23 Co 440/2001-78, ve znění usnesení ze dne 7. ledna 2002,
č. j. 23 Co 440/2001-80, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29.
června 2001, č. j. 11 C 71/2000-56, ve vztahu k žalované přivolil k výpovědi z
nájmu „bytu č. 3, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, III. kategorie, v domě na
adrese P.” (dále jen „předmětný byt”, resp. „byt”), určil, že „tříměsíční
výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po
právní moci rozsudku“, a žalované uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů
po uplynutí výpovědní lhůty; ve vztahu k žalovanému žalobu na přivolení k
výpovědi z nájmu předmětného bytu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. listopadu
2001, č. j. 23 Co 440/2001-78, ve znění usnesení ze dne 7. ledna 2002, č. j. 23
Co 440/2001-80, citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím
výroku změnil tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu
zamítl i ve vztahu k žalované, a rozhodl o nákladech řízení účastníků před
soudy obou stupňů.
Zatímco soud prvního stupně pokládal výpověď z nájmu bytu, která byla
součástí žaloby, za platnou a zabýval se naplněností v ní uplatněných
výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. d/ a h/ zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.”), odvolací soud
se otázkou uplatněných výpovědních důvodů vůbec nezabýval, neboť dovodil, že
výpověď z nájmu bytu jako jednostranný hmotněprávní úkon „nemá náležitosti
výpovědi z nájmu bytu v souladu s ust. § 710 a 711 obč. zákoníku … v
této výpovědi nebyl jednoznačně specifikován předmětný byt a ani tak po
skutkové stránce jednání, které mělo naplňovat výpovědní důvody uvedené pouze
odkazem na příslušné ustanovení obč. zákoníku“. Současně dovodil, že „soud
prvního stupně vyjádřil nesprávný právní názor … týkající se bytových náhrad“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále
jen „o.s.ř.”). Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst.
2 písm. b/ o.s.ř. v něm brojí proti právnímu závěru, že výpověď z nájmu bytu
„neměla náležitosti předepsané v ustanovení § 710 a 711 obč. zákoníku“. V této
souvislosti odkázala na obsah žaloby a namítla, že výpověď z nájmu bytu je v ní
formulována přesně a srozumitelně. Je-li totiž, jako v daném
případě, předmětný byt specifikován a uplatněné výpovědní důvody konkretizovány
v jedné části žaloby, postačí, je-li v části obsahující výpověď z nájmu bytu na
zmíněnou specifikaci a konkretizaci pouze odkázáno. Navrhla, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání především namítla, že dovolání bylo
podáno opožděně, a navrhla, aby bylo odmítnuto pro opožděnost. Dovolání totiž
bylo soudu prvního stupně doručeno dne 2. dubna 2002, avšak dovolací lhůta
uběhla již dne 29. března 2002, neboť rozhodnutí odvolacího soudu
bylo účastníkům doručeno dne 29. ledna 2002. Pro případ, že dovolání bylo
podáno včas, rovněž namítla, že výpověď z nájmu bytu v rozporu s ustálenou
judikaturou neobsahuje označení bytu a jeho umístění, označení nájemců bytu,
označení výpovědního důvodu a specifikaci jednání, které mělo naplňovat
uplatněné výpovědní důvody. Za této situace se ztotožnila s právním posouzením
věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Vzhledem k námitce žalované, že dovolání bylo podáno opožděně, se
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především
zabýval otázkou včasnosti podaného dovolání.
Podle § 240 odst. 1 o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou
měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který
rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení
(týkající se, jako v daném případě, výroku napadeného dovoláním), běží tato
lhůta od doručení opravného usnesení. Jde-li o průběh a konec lhůty k podání
dovolání, vyšel dovolací soud z ustanovení § 56 a § 57 o.s.ř. Podle § 57 odst.
1 o.s.ř. do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující
počátek lhůty; to neplatí, jde-li o lhůtu určenou podle hodin. Podle § 57 odst.
2 věty první a druhé o.s.ř. lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí
uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke
skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem
měsíce. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním
dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Podle § 57 odst. 3 o.s.ř. lhůta
je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání
odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit.
Z obsahu spisu vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu (včetně
opravného usnesení ze dne 7. ledna 2002, č. j. 23 Co 440/2001-80), proti němuž
dovolání směřuje, byl soudem prvního stupně žalobkyni – k rukám jejího zástupce
s procesní plnou mocí – doručen ve středu 30. ledna 2002. Od uvedeného dne
počala žalobkyni plynout dvouměsíční dovolací lhůta, jejíž poslední den připadl
ve smyslu § 57 odst. 2 věty první o.s.ř. na sobotu 30. března 2002. S
přihlédnutím k ustanovení § 57 odst. 2 větě druhé o.s.ř. je posledním dnem
uvedené lhůty nejblíže následující pracovní den, tedy úterý 2. dubna 2002 (v
pondělí 1. dubna 2002 byl svátek). Dovolání, podané k poštovní přepravě dne 29.
března 2002, bylo za této situace podáno včas, tj. ve dvouměsíční zákonné
(procesní) lhůtě plynoucí od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (§ 240 odst.
1 věta první o.s.ř.), resp. v daném případě od doručení opravného usnesení (§
240 odst. 1 věta druhá o.s.ř.) ze dne 7. ledna 2002, č. j. 23 Co 440/2001-80.
Poté Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu
oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku,
jímž odvolací soud změnil (ve vztahu k žalované) rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán
uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny
nebyly.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o
posouzení správnosti právního závěru, že výpověď z nájmu bytu jako jednostranný
hmotněprávní úkon „nemá náležitosti výpovědi z nájmu bytu v souladu s ust. §
710 a 711 obč. zákoníku“ (neboť v ní není jednoznačně specifikován
předmětný byt a ani po skutkové stránce jednání, které mělo naplňovat uplatněné
výpovědní důvody).
Podle § 710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi
pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí. Pronajímatel přitom může
vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu a z důvodů taxativně zákonem
stanovených (§ 711 odst. 1 obč. zák. ). Podle ustálené judikatury musí výpověď
pronajímatele z nájmu bytu splňovat jednak náležitosti stanovené
v § 710 odst. 1 a 3 obč. zák., jednak obecné náležitosti právního úkonu (§ 34 a
násl. obč. zák.).
Ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. musí být projev vůle učiněn mimo jiné
určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Právní úkon je
nesrozumitelný, jestliže ani jeho výkladem nelze - objektivně posuzováno -
zjistit, jaký obsah jím měl být vlastně vyjádřen. Závěr o neurčitosti právního
úkonu předpokládá, že vyjádření projevu je sice srozumitelné, avšak neurčitý je
jeho obsah. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy
vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není - li tato vůle v rozporu s jazykovým
projevem. Projev vůle pronajímatele, vtělený do výpovědi z nájmu bytu, je tedy
určitý a srozumitelný, jestliže je výkladem objektivně pochopitelný;
jinak řečeno, může-li typický účastník v postavení adresáta výpovědi z nájmu
bytu tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu odpovídajícím způsobem
vnímat. Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 17. srpna
1999, sp. zn. 26 Cdo 1663/99, a ze dne 17. února 2000, sp. zn. 26 Cdo
2535/98.
Vzhledem k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu nelze
pominout ani následující závěry přijaté již ustálenou judikaturou. Tak návrh na
vydání rozsudku, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu, a jeho odůvodnění,
obsažené v návrhu na zahájení řízení v této právní věci, je
procesním úkonem, který v sobě nezahrnuje bez dalšího zároveň výpověď z nájmu
bytu jako hmotněprávní úkon. Výpověď z nájmu bytu může být obsažena v návrhu na
zahájení soudního řízení o přivolení k výpovědi z nájmu;
doručením tohoto návrhu nájemci je výpověď z nájmu účinná (srov. R 26/1996).
Jestliže pronajímatel nedal nájemci písemnou výpověď z nájmu bytu dříve, může
ji pojmout do žaloby; tím výpověď neztrácí povahu jednostranného hmotněprávního
úkonu, jehož adresátem je nájemce, a nelze ji proto zaměňovat s
vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě nebo se zjištěními učiněnými až v
průběhu dokazování z výpovědi účastníků řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněný pod č. 55 v
sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Je - li výpověď z nájmu
bytu součástí žaloby, není neplatná jen proto, že byt, jehož se výpověď týká,
byl označen v jiné části žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.
ledna 1999, sp. zn. 30 Cdo 868/98, uveřejněný pod č. 33 v sešitě č. 4 z
roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Jestliže mezi účastníky řízení nebylo
sporu o tom, že žalovaní na adrese uvedené ve výpovědi z nájmu bytu obývají
jediný byt a jen ohledně tohoto bytu jsou v nájemním vztahu k žalobcům, pak
skutečnost, že ve výpovědi z nájmu bytu došlo k záměně patra za podlaží, v němž
se byt nachází, a že je v ní nesprávně uvedeno číslo bytu, nezpůsobila
neplatnost výpovědi. Ve spojení s dalšími údaji uvedenými v žalobě, jejíž byla
součástí, nemohla být taková výpověď žalovanými (nájemci) v době doručení
objektivně vnímána jinak než jako určitý a srozumitelný projev
vůle (§ 37 obč. zák.) týkající se bytu, jehož jsou (společnými) nájemci a ve
vztahu ke kterému jsou v nájemním poměru se žalobci (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98,
uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 5 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Z obsahu spisu vyplývá, že v dané věci se stala výpověď z nájmu bytu
součástí žaloby uplatněné u soudu prvního stupně dne 5. května 2000 (nebyla
žalovaným dána před zahájením řízení); žaloba byla žalovaným doručena do
vlastních rukou dne 25. května 2000. V bodě I. žaloby byl
specifikován sporný byt, jehož nájemci byli žalovaní. Skutečnosti významné pro
posouzení věci podle § 711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák. byly uvedeny v bodě
II. žaloby; zde tedy byly odkazem na citovaná ustanovení označeny výpovědní
důvody, které byly rovněž obsahově konkretizovány. V bodě III. žaloby bylo
uvedeno, že žalobkyně „vypovídá tímto žalovaným nájem shora určeného bytu“, že
výpovědní lhůta je tříměsíční a počne běžet „prvním dnem kalendářního měsíce
následujícího po právní moci rozsudku, kterým soud k této výpovědi z nájmu
přivolí“. S přihlédnutím k obsahu žaloby je nepochybné, že mělo jít o přivolení
k výpovědi z nájmu předmětného bytu z důvodů specifikovaných v bodě II. žaloby,
tj. z důvodů podle § 711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák. Z uvedeného vyplývá,
že žaloba v dané věci obsahovala výpověď z nájmu bytu jako
jednostranný hmotněprávní úkon žalobkyně. Uvedená výpověď pak obsahovala
všechny zákonem požadované náležitosti, včetně stanovení výpovědní lhůty a
počátku jejího běhu. Předmětný byt byl náležitě specifikován (podmínkou
dostatečné identifikace bytu není uvedení patra /podlaží/, v němž se nachází –
srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. března 1999, sp. zn.
2 Cdon 1236/97, uveřejněné pod č. 16 v sešitě č. 3 z roku 2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) a uplatněné výpovědní důvody byly konkretizovány
vylíčením příslušných skutkových okolností. Z pohledu shora uvedené judikatury
je přitom nerozhodné, že specifikace předmětného bytu a konkretizace
uplatněných výpovědních důvodů byla obsažena v jiné části žaloby, tj. v jejím
bodě I. a II. Za této situace byl pro žalovanou (resp. oba žalované) obsah
projevu vůle žalobkyně seznatelný; ostatně v nalézacím řízení nebylo mezi
účastníky v tomto ohledu žádných rozporů.
Odvolacímu soudu nelze proto přisvědčit, pokud dovodil, že výpověď z
nájmu bytu (obsažená v daném případě v žalobě) „nemá náležitosti výpovědi z
nájmu bytu v souladu s ust. § 710 a 711 obč. zákoníku“. Dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. tak byl uplatněn důvodně.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř.
zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu podle § 243b odst. 3 věty
první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d
odst. 1 věta první za středníkem o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení,
včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. května 2002
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu