26 Cdo 820/2013 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce statutárního města Brna, se sídlem Brno, Dominikánské nám. 1, zastoupeného Mgr. Jiřím Pospíšilem, advokátem se sídlem Brno, Dominikánské náměstí 187/5, proti žalované A. L., bytem B., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici K., o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 91/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. srpna 2012, č. j. 19 Co 17/2012-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 29. 8. 2012, č. j. 19 Co 17/2012-91, výrokem I. potvrdil ve věci samé rozsudek Městského soudu v Brně (soudu prvního stupně) ze dne 5. 1. 2011, č. j. 42 C 91/2010-31, kterým byla žalované uložena povinnost vyklidit tam specifikovaný byt do 15-ti dnů od právní moci rozsudku po zajištění přístřeší, změnil ho ve výroku o nákladech řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Proti nákladovým výrokům (tj. výrokům II. a III.) rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž – z důvodů tam uvedených – nesouhlasil s tím, „aby náhrada nákladů řízení byla v zásadě nepřiznána až na uhrazený soudní poplatek“. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. srpna 2012, Nejvyšší soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.”). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud (aniž ve věci nařizoval jednání podle § 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. června 2013
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc. předsedkyně senátu