26 Cdo 839/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Hany Müllerové
v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátkou, proti žalované V. P.,
zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v České Lípě
pod sp. zn. 9 C 1537/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. ledna 2000, č.j. 29 Co 1/2000-26,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 1.150,-Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
O d ů v o d n ě n í.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 12.11.1999, č.j. 9 C 1537/99-12,
uložil žalované povinnost vyklidit byt o velikosti 2+1 s příslušenstvím, v
přízemí domu č.p. 955 v ulici S. v Č. (dále jen "předmětný byt") do jednoho
měsíce po zajištění přiměřeného náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech
řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce je výlučným vlastníkem domu, ve kterém
se nachází předmětný byt, že manželství účastníků trvalo téměř dvacet let a
bylo pravomocně rozvedeno ke dni 22.10.1993, že účastníci v tomto domě bydleli
jako manželé (poté, kdy se odstěhovali ze svého družstevního bytu), že v
současné době předmětný byt užívá žalovaná, když žalobce se odstěhoval ještě
před rozvodem manželství, a že žalobce nesouhlasí s dalším užíváním předmětného
bytu žalovanou, neboť jej chce užívat sám. Na základě toho shledal žalobu podle
§ 126 obč.zák. důvodnou. Povinnost žalované k vyklizení předmětného bytu vázal
s poukazem na "§ 712 OZ" na zajištění přiměřeného náhradního bytu, když
dovodil, že přiznání náhradního ubytování by bylo "s ohledem na § 3 OZ" v
rozporu s dobrými mravy. Přihlédl přitom k délce trvání manželství účastníků a
k tomu, že se po opuštění družstevního bytu společně do domu žalobce
nastěhovali.
K odvolání žalobce (směřujícímu do výroku rozsudku okresního soudu,
kterým byla povinnost žalované k vyklizení bytu vázána na zajištění přiměřeného
náhradního bytu) Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, rozsudkem
ze dne 25.1.2000, č.j. 29 Co 1/2000-26, změnil rozsudek okresního soudu tak, že
žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit do jednoho měsíce po zajištění
náhradního bytu; jinak jej ve výroku ve věci samé potvrdil a současně rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, poté, co doplnil
dokazování opětovným výslechem účastníků, se ztotožnil se závěrem okresního
soudu o důvodnosti žaloby z hlediska ustanovení § 126 obč.zák. Pokud jde o
nárok žalované na bytovou náhradu, vycházel odvolací soud z názoru, že i když
takovýto nárok není přímo v zákoně upraven, bylo by v rozporu s dobrými mravy
(§ 3 odst. 1 obč.zák.), aby povinnost žalované k vyklizení nebyla vázána na
zajištění bytové náhrady. Při nedostatku výslovné právní úpravy je nutno
analogicky (§ 853 obč.zák.) použít ustanovení § 712 odst. 3 obč.zák. ve spojení
s § 705 odst. 1 a 2 věty druhé obč.zák., podle něhož má rozvedený manžel
zásadně právo na náhradní byt; jsou-li tu důvody zvláštního zřetele hodné, lze
přiznat toliko náhradní ubytování. Protože žádné takovéto důvody v dané věci
odvolací soud neshledal (a to ani v současné bytové situaci žalobce, který
bydlí v bytě své bývalé manželky), uložil žalované povinnost předmětný byt
vyklidit po zajištění náhradního bytu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které odůvodnil
nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem. Dovolatel má za to, že
odvolací soud "nesprávně vyložil ustanovení § 3 O.Z., neboť není správné, aby
toto ustanovení zákona bylo použito ve prospěch žalované". Dovozuje, že "soud
nesprávně zhodnotil otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se
ochrana jeho vlastnického práva podmínila, či odložila", a poukazuje na to, že
žalovaná v předmětném bytě bydlí bez právního důvodu od rozvodu jejich
manželství (od roku 1993), a nepokusila se zajistit si pro sebe vhodné bydlení.
Žalobce jako vlastník nemovitosti, v níž se předmětný byt nachází, nemá kde
bydlet, a bydlí v bytě své bývalé manželky; povinnost žalované k vyklizení měla
být proto vázána na zajištění náhradního ubytování. Navrhl, aby rozsudek
odvolacího soudu byl zrušen, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry
odvolacího soudu, poukázala na délku trvání manželství účastníků a na to, že se
podílela na investicích do nemovitosti žalobce; navrhla, aby dovolání bylo
zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném
před 1.1.2001 - dále též jen "o.s.ř.").
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele
(§ 241 odst. 1, odst. 2 o.s.ř.), se zabýval přípustností dovolání.
Dovolání je v dané věci podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné,
neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení
se však omezuje pouze na ten výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byla
povinnost žalované k vyklizení bytu vázána na zajištění náhradního bytu, neboť
ve výroku o povinnosti žalované předmětný byt vyklidit je rozsudek odvolacího
soudu - ve srovnání s rozsudkem soudu prvního stupně - rozsudkem obsahově
shodným, tedy rozsudkem potvrzujícím. Ostatně námitky obsažené v dovolání
směřují toliko do výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud vázal
povinnost žalované k vyklizení bytu na zajištění náhradního bytu; proti
potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o vyklizení dovolatel nebrojí.
Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a odst. 3 věty druhé o.s.ř. je
dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil. Vady taxativně vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.,
ani tzv. jiné vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§
242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), nebyly v dovolání tvrzeny a ani se z obsahu
spisu nepodávají. Dovolací soud proto ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a
odst. 2 věty prvé o.s.ř. přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu, obsahově (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) podřaditelného ustanovení §
241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3
písm. d/ o.s.ř. jde obecně tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V projednávané věci jde o vyklizení rozvedeného manžela (žalované) z
bytu, nacházejícího se v domě, jehož spoluvlastníkem je druhý z nich (žalobce),
který byl oběma manžely užíván za trvání jejich manželství, a v němž zůstal
manžel - nevlastník bydlet i po té, co jejich manželství zaniklo rozvodem.
Již dřívější soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné pod pořadovým
číslem 14, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, str. 160)
zaujala právní názor, podle kterého manžel, který užívá za trvání manželství
byt v domě patřícím druhému z nich, odvozuje své právo v tomto bytě bydlet od
existujícího rodinněprávního vztahu manželů. Rozvodem manželství uvedený právní
důvod bydlení manžela - nevlastníka zaniká, a manžel vlastník domu se může
úspěšně domáhat jeho vyklizení podle § 126 odst. 1 obč.zák.
Podle právního názoru, vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 29.8.2000, sp.zn. 26 Cdo 813/99, a ze dne 14.12.2000, sp.zn. 26 Cdo
1801/2000, nelze přes nedostatek výslovné zákonné úpravy dovodit, že
rozvedenému manželovi (nevlastníkovi), který má byt vyklidit, nepřísluší bytová
náhrada, nýbrž je nutno jeho právní postavení - při zániku jeho právního důvodu
bydlení - posoudit analogicky (§ 853 obč.zák.) podle ustanovení občanského
zákoníku, které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší. Tímto
ustanovením je ustanovení § 713 odst. 1 obč.zák., které upravuje nárok na
bytovou náhradu rozvedeného manžela, jehož právní důvod užívání bytu byl za
trvání manželství odvozen - stejně tak jako v případě manžela užívajícího byt v
domě ve vlastnictví druhého - od existence manželství, a jemuž tento právní
důvod bydlení rozvodem manželství zanikl. Co do druhu (kvality) bytové náhrady
je pak třeba nárok rozvedeného manžela, který je povinen vyklidit byt v domě ve
vlastnictví druhého z nich, posoudit podle obecné úpravy nároku rozvedeného
manžela na bytovou náhradu, obsažené v ustanovení § 712 odst. 3 větě druhé
obč.zák., které je ustanovením obsahem i účelem nejbližší (§ 853 obč.zák.) této
situaci. Vznikne-li totiž podle ustanovení § 704 odst. 1 obč.zák. uzavřením
manželství právo společného nájmu bytu manžely, na kterýžto případ (odkazem na
ustanovení § 705 odst. 1 obč.zák.) míří ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé
obč., jde o situaci obdobnou té, kdy manželovi - nevlastníkovi vznikne
uzavřením manželství právo bydlet v domě ve vlastnictví druhého z manželů.
Rozvedenému manželovi - nevlastníkovi tedy přísluší v případě povinnosti
vyklidit byt v domě patřícímu druhému z nich právo na náhradní byt, který musí
vyhovovat požadavkům stanoveným v ust. § 712 odst. 3 větě první obč.zák. (tedy
nikoli přiměřený náhradní byt ve smyslu § 712 odst. 2 větě druhé obč.zák.);
jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že
rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování.
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalované
na bytovou náhradu je nutno analogicky (§ 853 obč.zák.) posoudit podle
ustanovení § 712 odst. 3 (míněno zřejmě věty druhé) obč.zák., když dovodil, že
žalovaná (rozvedená manželka) má právo na náhradní byt, přičemž jsou-li proto
důvody zvláštního zřetele hodné, může soud přiznat toliko náhradní ubytování.
Se zřetelem k výše dovozenému je zřejmé, že odvolací soud - byť při
posouzení důvodnosti nároku žalované na bytovou náhradu - vycházel z analogické
aplikace ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč.zák., dospěl ve shodě s
judikaturou dovolacího soudu ke správnému závěru, že povinnost žalované k
vyklizení předmětného bytu je nutno zásadně vázat na zajištění náhradního bytu.
Dovolací námitka směřující proti "nesprávnému výkladu ustanovení § 3 O.Z." není
důvodná, neboť odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na aplikaci, resp.
výkladu ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák., podle kterého výkon práv a povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do
práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Pokud
pak dovolatel poukazuje na to, že nemůže realizovat svoje vlastnické právo
užíváním předmětného bytu, a na svoje současné bytové poměry, je třeba uvést,
že odvolací soud k těmto okolnostem v rámci úvahy o formě bytové náhrady pro
žalovanou přihlédl, a zhotnotil je v souvislosti s ostatními okolnostmi
(zejména s dobou trvání manželství účastníků, skutečností, že z tohoto
manželství se narodily dvě děti, a že se účastníci do předmětného bytu
nastěhovali poté, kdy opustili dosud užívaný družstevní byt).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání
žalobce podle § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Ve smyslu ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 10. a 17. zákona č.
30/2000 Sb., bylo o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto podle § 243b
odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř., a podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb. - dále jen "vyhláška") a žalované, která byla
v dovolacím řízení úspěšná, byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení. Tyto sestávají z odměny za dva úkony právní služby ve výši
1.000-Kč (§ 7, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a/ k/ vyhlášky) a z paušální
částky náhrad ve výši 75.-Kč za každý z těchto úkonů (§ 13 odst. 3 vyhlášky),
tj. celkem 1.150.-Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 8. ledna 2001
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová