26 Cdo 85/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Feráka a a soudců JUDr. Roberta Waltra
a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce M. H., zastoupeného advokátem,
proti žalované V. M., zastoupené Mgr. L. K., o přivolení k výpovědi z nájmu
bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 287/97, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2003, č. j.
35 Co 141/2003-209, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. června
2003, č.j. 35 Co 141/2003-209, a rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. prosince 2002, č. j. 24 C 287/97-180, ve
znění doplňujícího usnesení ze dne 30. prosince 2002, č.j. 24 C 287/97-184, se
zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze
dne 10. prosince 2002, č. j. 24 C 287/97-180, ve znění
doplňujícího usnesení ze dne 30. prosince 2002, č.j. 24 C
287/97-184, (poté, co jeho předchozí zamítavé rozsudky ze dne 11. března 1999,
č.j. 24 C 287/97-51, a ze dne 15. května
2000, č.j. 24 C 287/97-104, byly usneseními
Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 1999, č.j. 35 Co 385/99-80, a ze
dne 24. října 2000, č.j. 35 Co 426/2000-122, zrušeny a věc byla vždy
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení) znovu zamítl žalobu „o
přivolení k výpovědi žalované z nájmu bytu č. 4, sestávajícího z kuchyně a
jednoho pokoje s WC II. kategorie, který je situován v 1. poschodí domu č.p.
131 v P. – K., Z. 222, a to výpovědi ze dne 2.9.1997, a
vyklizení žalované z tohoto bytu“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a
rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27.
června 2003, č. j. 35 Co 141/2003-209, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za
zjištěno, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nalézá
předmětný byt, jehož nájemkyní je žalovaná, že žalovaná bez souhlasu vlastníka
domu posunula v koupelně mísu WC a umyvadlo a do prostoru, kde
byla umístěna WC mísa, instalovala sprchovou vaničku, že součástí těchto úprav
bylo i vytvoření nového napojení odpadu na odpad původní, že do té
doby součástí bytu nebyl sprchový kout ani vana, že na výzvu pronajímatele
odstranila vaničku a WC mísu vrátila na původní místo, že jediný přívod vody v
bytě, kde je možno použít vodu pro mytí, je umyvadlo umístěné v blízkosti WC,
že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná způsobila žalobci škodu a že se
žalovaná snažila uvedenými úpravami zlepšit kvalitu bytu a zajistit sobě a
svému synovi lidsky důstojné bydlení. Na základě takto zjištěného skutkového
stavu dospěly soudy obou stupňů k právnímu závěru, že ze strany žalované
nedošlo k tak hrubému porušení povinností nájemce, aby byl naplněn výpovědní
důvod dle § 711 odst. 1 písm. d/ občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Odvolací soud též zdůvodnil, proč nepokládal za opodstatněné
námitky žalobce proti znaleckému posudku, proč nepřihlédl k jeho tvrzení, že
žalovaná porušila své povinnosti též tím, že v letech 1992 až 2002 bez jeho
souhlasu v bytě podnikala a proč nesouhlasil s názorem žalobce, že byt byl
žalované přidělen neoprávněně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
zdůvodnil odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a v němž
uplatnil dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Dovolatel vyjádřil zásadní nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že stavební
úpravy provedené žalovanou v předmětném bytě nebyly takového rázu, že by
odůvodňovaly přivolení k výpovědi z nájmu, a že je nutné přihlédnout k tomu, že
žalovaná v průběhu řízení stavební úpravy odstranila a uvedla byt do původního
stavu. Tento skutkový a právní závěr, dle názoru dovolatele, nemá oporu v
provedeném dokazování a nelze jej přijmout. Dovolatel v této souvislosti
poukázal na to, že žalovaná provedla předmětné stavební práce svépomocí bez
odborných osob či firem, že tyto práce podle toho také následně poškodily
předmětnou nemovitost, že dochází k průsakům vody z vodovodní i kanalizační
přípojky, což ohrožuje celou nemovitost, zejména s ohledem na technologii její
výstavby. Dovolatel zdůraznil, že pokud bude takové jednání žalované
tolerováno, hrozí nebezpečí, že se tak budou chovat i ostatní nájemci, že dojde
k vážnému poškození majetku vlastníka domu, který nebude mít žádnou možnost,
jak takovým svévolným jednáním čelit. Žalovaná již ostatně dvakrát způsobila
poškození podlahy v předmětném bytě průsakem vody z prasklé WC mísy a ohrozila
životy a majetek i ostatních nájemců únikem plynu z nepovolených a v bytě
umístěných plynových bomb. Dovolatel dále namítá, že znalecký posudek
vypracovaný znalcem ing. K. (správně K.) je pro řízení bezcenný, neboť znalec
neodpověděl na soudem uložené otázky, vycházel pouze z informací, které mu
poskytla žalovaná, nepřizval k šetření na místě samém dovolatele, posudek je
tak zavádějící a zkreslující a vychází ze stavu existujícího v době jeho
zpracování. K úvaze odvolacího soudu, že se žalovaná snažila zajistit pro
sebe a pro syna lidsky důstojné bydlení, poznamenává dovolatel,
že žalovaná je srozuměna s tím, že jde o byt III. kategorie, tomu odpovídá i
jeho vybavení a nájemné. Nelze tudíž přijmout názor, že by žalovaná byla
oprávněna provádět bez souhlasu vlastníka zmíněné stavební úpravy. Dovolatel
též nesouhlasí se závěrem, že žalovaná mu nezpůsobila škodu, neboť právě za
účelem zjištění vlivu stavebních úprav na statiku domu byl ustanoven znalec,
který se však s tímto úkolem nevypořádal. Dovolatel též vytýká soudům obou
stupňů, že pominuly další podstatné skutečnosti, jako je podnikání žalované v
bytě, umisťování nepovolených a majetek a osoby ohrožujících spotřebičů,
nerespektování majitele domu, nedodržování platných zákonů a domovního řádu,
přidělení bytu žalované poté, kdy již bylo potomkům původních majitelů
sděleno (dne 13.2.1990), že s nimi bude sepsána dohoda o vydání
domu. Dovolatel dále namítl, že se soudy nevypořádaly se všemi provedenými
důkazy a že docházelo i k průtahům v řízení před soudem prvního stupně.
Dovolatel uzavřel, že dle jeho přesvědčení žalovaná svým jednáním naplnila
důvod výpovědi z nájmu bytu uvedený v ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., a proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za
splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241
odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť
pouze z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána
správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích
důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
(usnesení) odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil.
O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nejde v dané věci již
proto, že všechna tři rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé byla zamítavá.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost
skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3
o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným
dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na
kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím
soudem dovolatel napadl.
Dovolatel především brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp.
proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění
čerpaly. Pochybení při hodnocení důkazů se v rozhodnutí odvolacího soudu může
projevit jen ve správnosti skutkových zjištění, a lze je tedy úspěšně napadat
jen dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (viz Bureš, J. a kol.:
Občanský soudní řád, Komentář, 6. vydání, Praha, C.H.Beck, 2003, II. díl, str.
1066). Dovolatel rovněž pro posouzení otázky, zda žalovaná svým jednáním
naplnila jím uplatněný důvod výpovědi z nájmu bytu dle § 711 odst. 1 písm. d/
obč. zák., nabízí další (nové) skutečnosti a předkládá vlastní (odlišné)
hodnocení důkazů a na tomto základě dovozuje vlastní (odchylnou) verzi
skutkového stavu věci. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v
dovolacím řízení nemůže měnit. Námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování, lze totiž uplatnit pouze
tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř.
(nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a
§ 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost
dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být
námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti
dovolání právně relevantní.
Z uvedených důvodů se dovolací soud nemůže zabývat námitkou, že určité skutkové
závěry nemají oporu v provedeném dokazování, ani
námitkou, že vypracovaný znalecký posudek je pro
rozhodnutí bezcenný, nemůže ani přihlížet k nově uplatňovaným skutečnostem, a
pochopitelně ani ke skutečnostem, které mají zakládat důvod výpovědi z nájmu,
které však dovolatel ve výpovědi neuplatnil.
Proti právnímu posouzení směřují námitky dovolatele jen potud, pokud je
dovoláním napadán závěr, že na základě toho skutkového stavu, který vzaly soudy
obou stupňů za prokázaný, a který – jak bylo výše uvedeno – dovoláním
zpochybnit nelze, není naplněna skutková podstata důvodu výpovědi z nájmu bytu
uvedená v § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Přímo z dikce ustanovení § 711 odst.
1 písm. d/ občanského zákoníku vyplývá, že důvodem k výpovědi nemůže být každé
porušení povinností nájemce vyplývajících z nájmu bytu, nýbrž jen porušení
hrubé. Výpověď z nájmu bytu je krajním opatřením představujícím nejpřísnější
možnou sankci za porušení povinností nájemcem, jejíž použití musí být úměrné
závažnosti jednání nájemce v konkrétním případě. Právní normu vtělenou do
ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. činí užitý pojem \"hrubě porušuje
své povinnosti\" normou s relativně neurčitou hypotézou. V důsledku toho je na
soudu, aby v konkrétním případě z předem neurčené množiny skutečností vymezil
(kupř. demonstrativním výčtem nebo stanovením obecných kritérií) ty, jejichž
pomocí určí vlastní obsah hypotézy normy, kterou aplikuje. Takový výklad právní
normy, a tím právní posouzení věci, mohou být proto nesprávné jen tehdy, lze-li
učinit spolehlivý závěr, že to určení hypotézy, k němuž soud dospěl, z
objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát (srov. obdobně
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.8.1998, sp. zn. 3 Cdon 11/96,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, sešit 3, pod poř. č. 26,
ze dne 14.2.2001, sp. zn. 21 Cdo 971/2000, nebo ze dne 31.10.2001, sp. zn 20
Cdo 2871/99).
Soudy obou stupňů dospěly k závěru že žalovaná porušila povinnost uloženou
ustanovením § 694 obč. zák., které zakazuje nájemci provádět stavební úpravy a
jiné podstatné změny bez souhlasu pronajímatele; není tedy důvodná námitka
dovolatele, že „podle názoru odvolacího soudu se žalovaná vlastně
ničeho nedopustila“. Soudy též správně zvažovaly, zda se jedná o natolik hrubé
porušení povinností nájemce, že odůvodňuje výpověď z nájmu bytu. V tomto směru
však již právní posouzení věci odvolacím, případně i soudem I. stupně, nelze
považovat za správné, neboť oba soudy nevymezily přiléhavě hlediska pro
posouzení intenzity porušení povinností žalované.
V obecné rovině je třeba při výkladu ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč.
zák. vzít v úvahu, že zákon za hrubé porušení povinností nájemcem bytu, které
zakládá důvod výpovědi z nájmu bytu pronajímatelem, výslovně označuje neplacení
nájemného nebo úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než
tři měsíce. Jde o demonstrativní (příkladný) výčet (srov. slovo
„zejména“), což znamená, že důvodem k výpovědi může být i jiné porušení
povinností nájemcem, svou závažností však srovnatelné s tím, které zákon
výslovně uvádí. Základním hlediskem pro posouzení intenzity porušení povinností
nájemce bude tedy úvaha, zda to porušení, jehož se nájemce dopustil, je svým
významem (posuzováno zejména z hlediska oprávněných zájmů pronajímatele, avšak
též z hlediska zájmů ostatních nájemců domu) alespoň tak závažné, jako
neplacení nájemného (služeb) po dobu delší než tři měsíce. Touto otázkou se
však soudy obou stupňů nezabývaly.
K dalším hlediskům pro posouzení intenzity protiprávního jednání nájemce bude
patřit, zda nájemce svým jednáním způsobil pronajímateli škodu a jaká byla
motivace tohoto jednání (tato hlediska soudy v dané věci zvažovaly), ale též
zda nájemce dosud plnil své povinnosti (tím se soudy již před žalobcem
uplatněná tvrzení nezabývaly), případně jaká doba uplynula od porušení
povinnosti nájemcem do dne výpovědi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31.3.1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura,
ročník 1999, pod č. 86).
Podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.11.1998,
sp. zn. 2 Cdon 1706/97/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník
1999, pod č. 23) existenci uvedeného výpovědního důvodu posuzuje
soud k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu, a s tím, že nájemce v průběhu
soudního řízení o přivolení k výpovědi splní povinnost, jejíž
porušení zakládá důvod k výpovědi (např. zaplatí dlužné nájemné
či úhradu za služby) nespojuje zákon výslovně žádný právní následek, např. že
výpovědní důvod zaniká. Při rozhodování o přivolení k výpovědi pronajímatele z
nájmu bytu má však své místo též úvaha, zda vyhovění návrhu nebrání v dané
konkrétní věci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Soudní praxe dovodila, že i
když výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je dán, nemusí soud
návrhu na přivolení k výpovědi nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení
§ 3 odst. 1 obč. zák. Jde o obecné ustanovení hmotněprávní
povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon
subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy a v případě, že
tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Úvaha soudu však musí být podložena
konkrétními skutkovými zjištěními, jež dovolují závěr, že výkon práva dát
výpověď z nájmu bytu konkrétnímu nájemci, je v rozporu s dobrými
mravy (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/l996, Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Z hlediska těchto právních závěrů okolnost, že žalovaná v průběhu
řízení (tedy po doručení výpovědi) neoprávněné změny v bytě odstranila, nemůže
mít vliv na závěr, zda svým jednáním naplnila důvod k výpovědi z nájmu, nýbrž
pouze pro úvahu, zda by přivolení k výpovědi nebylo v rozporu s dobrými mravy.
Nejde však o hledisko jediné, nýbrž musí být zvažovány jak okolnosti na straně
nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry apod.), tak všechny
rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu
domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96
(uveřejněného v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, pod č. 62).
Za přiléhavou nelze považovat ani argumentaci odvolacího soudu, týkající se
dostatečného hygienického vybavení bytu. Jednak okolnost, že „v kuchyňské lince
není zavedena voda ani odpad“ nijak nesouvisí s úpravami, které provedla
žalovaná, jednak lze přisvědčit žalobci v tom, že žalovaná bydlí v bytě určité
kategorie, tím je dána mimo jiné i výše úhrady za užívání bytu a výše plateb za
plnění poskytovaná s užíváním bytu, a rovněž z tohoto hlediska je nutno
hodnotit závažnost jednání žalované.
Případné průtahy v řízení nezakládají ani vadu, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, ani vadu uvedenou v § 229 odst. 1, odst. 2 písm.
a/ a b/ a odst. 3 o.s.ř., proto i kdyby byly zjištěny, nemohl k nim dovolací
soud při přezkumu správnosti napadeného rozhodnutí přihlížet.
Z uvedených důvodů dovolací soud za použití § 243b odst. 2 věty za středníkem
o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo
zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst.
1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. dubna 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu