26 Cdo 874/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Miroslava
Feráka ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátkou, proti
žalovaným 1) D. H. a 2) O. H., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z
nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 185/2000, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2003,
č.j. 13 Co 311/2003-126, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2003, č.j. 13 Co 311/2003-126,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 1.10.2003, č.j.
13 Co 311/2003-126, změnil žalobě vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
1 (soudu prvního stupně) ze dne 4.4.2003, č.j. 15 C 185/2000-101, tak, že
zamítl žalobu se žádostí, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu 3+1 s
příslušenstvím IV. kategorie ve 2. podlaží domu č.p. 404, v P. (dále „předmětný
byt“), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vzhledem k tomu, že
žalobkyně nebrojila proti závěru soudu prvního stupně, že není dán výpovědí
(rovněž) uplatněný důvod dle § 711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku (dále
jen „obč. zák.“), zabýval se odvolací soud pouze naplněním výpovědního důvodu
dle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k
závěru, že ani tento výpovědní důvod dán není. Vyšel ze zjištění, že vlastníkem
domu, v němž se nalézá předmětný byt, je obec h. m. P., která svěřila dům do
správy žalobci, že společnými nájemci předmětného bytu jsou žalovaní, že
žalovaní mají ve společném jmění manželů ideální polovinu domu v P. (dále jen
„dům v B.“), že druhou ideální polovinu vlastní jejich syn T. H., že podle
dosud trvajícího kolaudačního stavu po změně v užívání stavby, předem ohlášené
stavebnímu úřadu a jím schválené podle § 8 odst. 1 vyhl. č. 144/49 Ú.l.
rozhodnutím ze dne 25.4.1966, nejsou jednotlivé byty v domě v B. stavebně
odděleny, a tak nelze určit ani jejich počet, a že tyto byty neodpovídají
předpisům a příslušné technické normě. S přihlédnutím k dohodě spoluvlastníků o
tom, že uvedený dům bude užívat syn žalovaných T. H. jako poloviční
spoluvlastník, odvolací soud dovodil, že na žalovaných nelze spravedlivě
požadovat, aby užívali jen předmětný byt, neboť pouze ten vyhovuje definici
bytu obsažené ve vyhlášce č. 137/1998 Sb.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
Aniž by se výslovně zabývala otázkou jeho přípustnosti, uplatněné dovolací
důvody podřadila ustanovení § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 občanského
soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Napadla správnost obou skutkových závěrů,
na nichž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, a to závěru, že došlo k dohodě o
způsobu užívání nemovitosti mezi druhým žalovaným a jeho synem tak, že dům v
Bubenči bude výlučně užívat tento syn, i závěru, že byty v uvedeném domě nejsou
stavebně odděleny a neodpovídají příslušným předpisům a technické normě. K
prvému z uvedených závěrů dovolatelka namítla, že tvrzení o existenci dohody
mezi druhým žalovaným a jeho synem o způsobu užívání domu v B. bylo poprvé
uplatněno v odvolání žalovaných ze dne 20.5.2003, nebylo zmíněno ani ve
vyjádření k žalobě, ani ve výpovědi druhého žalovaného ze dne 2.4.2002, ani ve
svědecké výpovědi T. H. Naopak z protokolu o místním šetření ze dne 30.10.2002
vyplývá, že dům užívá i druhý žalovaný – píše zde restaurátorskou práci.
Dovolatelka vyslovuje podiv nad tím, že druhý žalovaný tvrdí, že je
restaurátor, avšak restaurátorskou dílnu užívá jen jeho syn, a nepředložil
žádný důkaz o tom, kde vlastně pracuje, když tzv. štukatérská dílna v P.,
slouží jako skladiště, což se prokázalo již dříve při místím šetření. Z
uvedených důvodů považuje dovolatelka tvrzení o dohodě mezi druhým žalovaným a
jeho synem za účelové a neprokázané. K druhému z výše uvedených závěrů
odvolacího soudu dovolatelka poukazuje na to, že dům v B. byl vždy fakticky
rozdělen na bytové jednotky, což je zřejmé ze zápisu odboru výstavby z
25.4.1966 a z k němu přiložených plánků. Z nich vyplývá, že v přízemí byly
místnosti užívány jako tři samostatné byty a v prvním patře jako dva byty.
Dovolatelka připomíná, že dle § 104 zákona č. 50/1976 Sb. platí zásada, že
stavba je určena k účelu, pro který je stavebně technickým uspořádáním
vybavena, případně ke kterému se užívá bez závad. Dům v B. je zapsán v katastru
nemovitostí jako rodinný dům, čili byl určen k bydlení. Soud prvního stupně
sice nezjišťoval, kolik bylo v domě nájemníků do r. 1988, ale v každém případě
tam jedna z majitelek v tomto roce prokazatelně bydlela. Vlastníci domu měli
možnost odstranit závady, pro které nesplňoval technickou normu, ale místo toho
započali s kompletní přestavbou. V současné době je v domě stav popsaný v
protokolu o místním šetření ze dne 30.10.2002. Úpravy byly provedeny bez
kolaudace a pravděpodobně i bez stavebního povolení. Dovolatelka dále vytýká
soudu prvního stupně, že neprovedl jí navrhované důkazy směřující ke zjištění,
kdo ve skutečnosti bydlí v domě čp. 804 ve S., čímž by se prokázalo, že v tomto
zrekonstruovaném domě trvale bydlí žalovaní spolu s rodiči a rodinou jednoho
syna a že tento stav existoval i v době, kdy žalovaní obdrželi výpověď z nájmu
bytu. Žalovaní tak dle názoru dovolatelky neunesli důkazní břemeno co do jejich
tvrzení, že na nich nelze spravedlivě požadovat, aby užívali jen jeden byt. Na
tom dle dovolatelky nic nemění ani okolnost, že uvedený dům je ve vlastnictví
synů žalovaných. Dovolatelka považuje napadené rozhodnutí za rozporné s dobrými
mravy, za zásah do svého vlastnického práva a za aprobaci stavu vedoucího ke
zneužití ochranného systému státem regulovaných nájemních vztahů. Domnívá se,
že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a na
zjištěních, jež nemají oporu v provedeném dokazování. Navrhuje, aby dovolací
soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
novému projednání a rozhodnutí, anebo aby rozsudek odvolacího soudu změnil tak,
že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí.
Žalovaní ve svém vyjádření vyvraceli opodstatněnost dovolacích námitek,
popřeli, že by se nezmínili o dohodě o užívání domu v B. dříve než v odvolání
proti rozsudku soudu prvního stupně a poukázali na obsah svých účastnických
výpovědí i výpovědi svědka T. H. Mají za to, že soudy obou stupňů důvodně
nepřihlédly k tomu, že žalovaný při místním šetření v domě v B. uvedl, že zde
píše restaurátorskou práci, neboť tato skutečnost nijak neprokazuje, že by
žalovaní užívali (byli oprávněni užívat) dům k trvalému bydlení. Již soud
prvního stupně v této souvislosti správně dovodil, že žalovaným nesvědčí žádný
právní titul, z něhož by mohli nárokovat možnost trvalého bydlení. Žalovaní též
odmítli názor, že by napadené rozhodnutí zakládalo stav, který by byl v rozporu
s dobrými mravy, a že by zneužívali ochranný systém státem regulovaných
nájemních vztahů. Naopak za odporující dobrým mravům by považovali, pokud by
byli nuceni vyklidit předmětný byt bez zajištění bytové náhrady, neboť nemají
jinou možnost bydlení a do bytu investovali nemalé prostředky. Navrhli, aby
dovolání bylo pro nedůvodnost zamítnuto.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před
nabytím účinnosti zákona č. 59/2005 Sb., projednal Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání podle občanského soudního
řádu ve znění účinném před 1. 4. 2005 (srov. čl. II bod 3. zákona č. 59/2005
Sb.).
Dovolací soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1
o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje
stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání
též sepsáno. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat
jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. pronajímatel může vypovědět
nájem bytu (s přivolením soudu) mimo jiné, má-li nájemce dva nebo více bytů,
vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden
byt.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že při posuzování, zda je uvedený
výpovědní důvod naplněn, je třeba především zkoumat, zda nájemce má dva nebo
více bytů, a teprve v případě, že je tento předpoklad splněn, je možné
posuzovat, zda na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden z
nich.
Odvolací soud na jedné straně dovodil, že pouze předmětný byt vyhovuje
definici bytu uvedené ve vyhlášce č. 137/1998 Sb., na druhé straně (nelogicky)
uzavřel, že na žalovaných nelze spravedlivě požadovat, aby užívali jen sporný
byt. Tento závěr přitom učinil též „vzhledem k dohodě spoluvlastníků o způsobu
využití domu“ v B., aniž by však uvedl, na základě jakých důkazů považoval
existenci této dohody za prokázanou. Z odůvodnění jeho rozhodnutí totiž
nevyplývá, ani že by tento skutkový závěr převzal od soudu prvního stupně, ani
že by jej učinil na základě vlastního doplnění dokazování.
Z uvedeného plyne, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný
zčásti pro nesrozumitelnost a zčásti pro nedostatek důvodů. Řízení před
odvolacím soudem je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a která zabránila tomu, aby dovolací soud přezkoumal
správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem
o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř.
vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Pro úplnost lze dodat, že důvody,
pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, nepostihují rozhodnutí
soudu prvního stupně, a proto nebyly splněny předpoklady pro to, aby dovolací
soud zrušil i toto rozhodnutí (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Stejně tak
nebylo možno vyhovět dovolacímu návrhu žalobkyně, aby dovolací soud napadený
rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí,
neboť dovolací řízení je založeno na principu kasačním, tzn. že dovolací soud
může buď dovolání odmítnout či zamítnout, anebo napadené rozhodnutí zrušit a
věc vrátit odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) k dalšímu řízení, popřípadě
postoupit věc věcně příslušnému soudu, respektive řízení zastavit a postoupit
věc orgánu, do jehož pravomoci náleží (srov. § 243b odst. 1, 2, 3, 4 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí rozhodne odvolací soud znovu o nákladech řízení,
včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2005
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu