26 Cdo 876/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.,
ve věci žalobce m. Ž., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému L. P.,
zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního
soudu v Lounech pod sp. zn. 10 C 27/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. října 2005, č.j. 11 Co 198/2004-85,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Lounech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 11. 2003,
č.j. 10 C 27/2002-60 (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 9. 8.
2002, č.j. 10 C 27/2002-23, byl zrušen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 29. 4. 2003, č.j. 47 Co 552/2002-40) zamítl návrh žalobce, aby
soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu číslo 2 sestávajícího ze dvou pokojů,
kuchyně a příslušenství v domě č.p. 2392, ulice P. v Ž. (dále jen „byt“ nebo
„předmětný byt“).
Pokud jde o žalobcem uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d)
občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“),
dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný sice porušil své povinnosti
nájemce, když přenechal byt bez souhlasu pronajímatele jiné osobě do podnájmu,
avšak jednalo se o porušení ojedinělé a poměrně krátkodobé a ke dni podání
žaloby (která obsahovala i výpověď z nájmu a byla žalovanému do vlastních rukou
doručena dne 16. 4. 2002) již žalovaný své povinnosti nájemce neporušoval. Za
této situace by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby soud k výpovědi přivolil
(§ 3 odst. 1 obč. zák.). Další žalobcem uplatněný výpovědní důvod podle § 711
odst. 1 písm. h) obč. zák. neshledal soud prvního stupně naplněným, neboť bylo
prokázáno, že žalovaný byt skutečně neužíval v době od září 1998 do července
1999, avšak neužívání bytu v období předcházejícím podání žaloby se prokázat
nepodařilo.
Co se týče posledního žalobcem uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst.
1 písm. g) obč. zák., vzal soud prvního stupně z provedených důkazů za
prokázané, že žalovaný je vlastníkem objektu k bydlení - rodinného domu č.p.
110 v L., který je způsobilý k celoročnímu uspokojování bytové potřeby
žalovaného. Současně soud prvního stupně uzavřel, že na žalovaném nelze
spravedlivě žádat, aby změnil místo svého pobytu z města Ž., kde je
„domestikován“, vázán svými pracovními povinnosti (žalovaný je osobou
samostatně výdělečně činnou podnikající v oblasti účetnictví, jeho místo
podnikání je totožné s místem trvalého bydliště, klientela se rekrutuje zejména
z města Ž.) a kde má zajištěnu dostupnost zdravotní péče, do cca 10 km vzdálené
obce L., v níž si vlastním přičiněním opatřil dům pro rekreaci. Výpovědní důvod
podle § 711 odst. 1 písm. g) proto nebyl uplatněn odůvodněně.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) věc přezkoumal
a rozsudkem ze dne 27. 10. 2005, č.j. 11 Co 198/2004-85, napadený rozsudek
změnil tak, že přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že nájem
bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet od prvního
dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku, a uložil
žalovanému povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů po
poskytnutí přístřeší; současně odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před
soudy obou stupňů.
Pokud jde o posouzení výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák.
vyslovil odvolací soud shodně se soudem prvního stupně závěr, že není namístě
výjimečně dle § 3 odst. 1 obč. zák. k výpovědi z nájmu přivolit. V otázce
opodstatněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. h) obč. zák. se
odvolací soud rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně.
K odlišnému právnímu závěru však odvolací soud dospěl v otázce odůvodněnosti
uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. Vycházeje
ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, shodně zkonstatoval, že
nemovitost v L. je plně objektivně způsobilá trvale uspokojit bytovou potřebu
žalovaného, avšak současně uzavřel, že skutečnost, že žalovaný v předmětném
bytě podniká, je bezvýznamná s ohledem na přibližně desetikilometrovou
vzdálenost města Ž. a obce L., proto byl výpovědní důvod podle § 711 odst. 1
písm. g) obč. zák. uplatněn opodstatněně.
Dále odvolací soud podle § 712 odst. 5 obč. zák. a s ohledem na to, že nájemní
poměr žalovaného skončil výpovědí podle § 711 odst. 1 písm. h) (správně mělo
být uvedeno písm. g/) vázal povinnost žalovaného vyklidit byt na poskytnutí
přístřeší.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen
„o.s.ř.“) a co do dovolacího důvodu výslovně odkazuje na ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Podle dovolatele vychází závěr odvolacího
soudu, že žalovaný má dva byty, ze skutkového zjištění, které nemá oporu v
provedeném dokazování, neboť odvolací soud, aniž by sám prováděl jakýkoliv
důkaz ohledně charakteru rodinného domu v obci L., poukázal na důkazy provedené
před soudem prvního stupně a uzavřel, že dům je stavbou určenou k trvalému
bydlení. Dovolatel označuje postup, kdy odvolací soud za stejné důkazní situace
zjištěné soudem prvního stupně dospěl k odlišnému závěru, za nesprávný,
odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 1997, sp. zn. I. ÚS
301/96. Dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci brojí dovolatel
proti názoru odvolacího soudu, že u něj nelze požadavek na užívání pouze
jednoho bytu považovat za nespravedlivý. Dovolatel poukazuje na svůj zdravotní
stav, uvádí, že „je v péči imunologické ambulance a vzhledem k občasné nutnosti
okamžité lékařské péče lékař nedoporučuje přestěhování na vesnici“, k tomuto
přikládá k dovolání lékařskou zprávu a žádá, aby dovolací soud touto listinou
provedl důkaz v souladu s § 243a odst. 2 o.s.ř. Dále dovolatel uvádí, že při
posuzování naplněnosti výpovědního důvodu odvolací soud nezohlednil místo jeho
podnikání a účel, k němuž dotčenou nemovitost v L. pořizoval, a upozorňuje na
skutečnost, že nemovitost je využívána pro rekreaci nejen jím, ale především
jeho syny a jejich potomky. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
V souladu s ustanovením části I. čl. II. (přechodná ustanovení) bodu 2. zákona
č. 59/2005 Sb. rozhodoval odvolací soud podle o.s.ř. ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. s účinností od 1. 4. 2005. Dovolání pak bylo
nutno projednat a rozhodnout taktéž podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. 4. 2005 (dále opět jen „o.s.ř.“) – viz část I., čl. II., bod 3.
zákona č. 59/2005 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
Dovolací soud pokládá za potřebné v první řadě zdůraznit, že skutkový základ
sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit, a proto nelze v dovolání ani
uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§ 241a odst. 4 o.s.ř.);
jinak řečeno pro dovolací řízení platí zákaz tzv. skutkových novot. Dokazování
ve smyslu ustanovení § 243a odst. 2 o.s.ř. provádí dovolací soud jen k
prokázání důvodů dovolání. Z povahy jednotlivých dovolacích důvodů vyplývá, že
se toto ustanovení uplatní jen u dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
a) o.s.ř. Proto nemohl dovolací soud přihlížet k lékařské zprávě předložené
dovolatelem k prokázání jeho zdravotního stavu, která neměla sloužit k
prokázání důvodů dovolání, nýbrž k doplnění skutkového stavu významného pro
rozhodnutí ve věci samé.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny.
Existence takových vad tvrzena nebyla a ani z obsahu spisu nebyly tyto vady
zjištěny.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
Podle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. může pronajímatel s přivolením soudu
vypovědět nájem bytu, má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na
něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt. Přitom k výpovědi
z nájmu bytu může soud přivolit pouze za předpokladu, že ke dni doručení
výpovědi nájemci byl tímto způsobem skutkově vymezený výpovědní důvod skutečně
naplněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu
1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O situaci, kdy nájemce má ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. dva nebo
více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více)
bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu §
685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce
jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického práva k
domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. Z ustanovení § 711
odst. 1 písm. g) obč. zák. však vyplývá, že výpovědní důvod podle citovaného
ustanovení není naplněn, nelze-li na nájemci „spravedlivě požadovat“, aby
užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, které má. Soudní praxe se ustálila v
názoru, že musí jít o stav, kdy nájemce „užívá“ dva či více bytů k účelu, k
němuž je byt určen, tj. k bydlení (zásadně zde nelze zahrnout např. případy,
kdy nájemce užívá jeden ze dvou bytů k uskladnění nábytku, k podnikání či
zanechá-li byt prázdný – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.
října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněného pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku
2002 časopisu Soudní judikatura, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
8. března 2000, sp. zn. 26 Cdo 209/2000), a přitom na něm – z objektivního
hlediska – nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval
užíváním pouze jednoho bytu. Soudní praxe rovněž dovodila, že o situaci, kdy na
nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (§ 711 odst. 1
písm. g/ obč. zák.), jde především tehdy, jestliže užívá k bydlení současně dva
byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě
nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého
pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště apod. Bez
významu není ani okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá, a
zda (případně jaké) činí nájemce kroky k vyřešení bytové situace (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo
2471/99, uveřejněný pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní
judikatura). Uvedené ustanovení je třeba vyložit a aplikovat tak, aby bylo
dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné
též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod
regulovaného nájemného a svou vlastní nemovitost, v níž by bez obtíží mohl
uspokojovat své bytové potřeby, pronajímá za tržní nájemné, resp. svůj další
nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např. podnajímá. Shodně je
uvedená otázka řešena také v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne
18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, a ze dne 24. června 2004, sp. zn. 26
Cdo 761/2003.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v mezích otevřených dovolacímu přezkumu v
souladu s citovanou judikaturou, dovodil-li odvolací soud, přihlížeje ke
skutkovému zjištění učiněnému soudem prvního stupně ohledně stavu, velikosti a
kvality nemovitosti žalovaného v L. ve srovnání s předmětným bytem a zohledňuje
vzdálenost mezi obcí L. a městem Ž., kde žalovaný podniká, že po žalovaném lze
spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze
jednoho bytu. Účel, k němuž žalovaný dům v L. pořizoval, je z hlediska
existence výpovědního důvodu dle § 711 odst. 1 písm. g) obč. zák. bez významu.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení tedy nebyl uplatněn opodstatněně.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud , „aniž by sám prováděl jakýkoliv důkaz
ohledně charakteru rodinného domu v obci, poukázal na důkazy provedené před
soudem prvního stupně a uvedl, že dům je stavbou určenou k trvalému bydlení“,
což dovolatel, výslovně zde uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o.s.ř., označuje za skutkové zjištění nemající oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek
hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
z přednesu účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože
soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové
zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se okolností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Odvolací soud se v otázce posouzení charakteru nemovitosti č.p. 110 v L. zcela
ztotožnil se skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně, který dovodil,
že žalovaný je vlastníkem rodinného domu objektivně způsobilého k trvalému
bydlení, přičemž vycházel ze skutkových zjištění, k nimž dospěl dokazováním
(mj. zprávou S. ú. v Ž. a místním šetřením). Z obsahu spisu nevyplývá, že by
hodnocení důkazů soudem prvního stupně neodpovídalo postupu podle § 132 a násl.
o.s.ř., ostatně sám dovolatel označuje skutkový závěr soudu prvního stupně za
správný. Neodchýlil-li se tedy odvolací soud v otázce, zda žalovaný má druhý
byt či nikoliv, od skutkového závěru soudu prvního stupně, nelze za této
situace uzavřít, že skutkové závěry odvolacího soudu nemají v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. Poukaz dovolatele na nález Ústavního soudu sp.
zn. I. ÚS 301/96 není přiléhavý, neboť jím byl řešen skutkově i právně odlišný
případ.
Ani dovolací důvod, jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, tak nebyl shledán opodstatněným.
Za daného stavu, kdy se dovolateli nepodařilo prostřednictvím uplatněných
dovolacích důvodů úspěšně zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího
soudu, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem
o.s.ř. zamítl, aniž by nařizoval k projednání dovolání jednání (§ 243a odst. 1
věta první o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaný
nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak
měl proti žalovanému právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2006
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu