26 Cdo 893/2000
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Miroslava
Feráka, v právní věci žalobkyně I. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému
P. K., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v
Bruntále - pobočky v Krnově pod sp. zn. 7 C 29/99, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. října 1999, č. j. 10 Co
867/99-60, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 575.- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Okresní soud v Bruntále - pobočka v Krnově rozsudkem ze dne 29. 3.
1999, č. j. 7 C 29/99-29, uložil žalovanému povinnost vyklidit byt č. 4,
sestávající ze 3 pokojů, kuchyně a příslušenství (dále „předmětný byt“) v domě
č. 504 v H. (dále „předmětný dům“) do 31. 12. 1999; dále rozhodl o nákladech
řízení. Dospěl k závěru, že nájemní vztah žalovaného k předmětnému bytu zanikl
dle § 676 obč. zák. uplynutím doby, na kterou byl sjednán (31. 12. 1998),
neboť nájemní smlouvou ze dne 30. 1. 1997, uzavřenou mezi účastníky, došlo ke
změně původního nájemního vztahu na dobu neurčitou (do něhož žalobkyně
vstoupila nabytím vlastnického práva k předmětnému domu) na nájemní vztah na
dobu určitou.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 10. 1999, č.
j. 10 Co 867/99-60, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na
vyklizení předmětného bytu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před
soudy obou stupňů. Odvolací soud, poté, co doplnil dokazování výslechem
účastníků a listinnými důkazy, vzal za prokázáno, že žalovanému byl předmětný
byt přidělen jako byt podnikový rozhodnutím jeho tehdejšího zaměstnavatele
(Státního statku B.) ze dne 29. 6. 1986, že žalobkyně získala (v rámci veřejné
dražby, konané dne 26. 5. 1995) vlastnické právo k předmětnému domu, že dne 30.
1. 1997 uzavřela se žalovaným písemnou smlouvu o nájmu předmětného bytu na
dobu určitou - do 31. 12. 1997 (dále „předmětná nájemní smlouva“ nebo
„smlouva“), že tuto smlouvu uzavírala v domnění, že žalovaný užívá předmětný
byt bez právního důvodu, neboť jí nepředložil žádný doklad o tom, že mu k
bytu svědčí právo nájmu, a že by s ním uzavřela nájemní smlouvu na dobu
neurčitou, pokud by měla k dispozici rozhodnutí o přidělení bytu. Dospěl k
závěru, že žalovanému vzniklo dle § 154 a násl. občanského zákoníku ve znění
účinném do 31. 12. 1991 (dohodou o odevzdání a převzetí bytu, která nemusela
mít písemnou formu) právo osobního užívání předmětného podnikového bytu, které
se následně (k 1. 1. 1992) ze zákona změnilo na právo nájmu bytu na dobu
neurčitou, a v této podobě existovalo i ke dni uzavření předmětné nájemní
smlouvy. K jeho změně mohlo dojít pouze na základě dohody účastníků; žalobkyně
však neprokázala, že by se tak stalo smlouvou ze dne 30. 1. 1997, tj. že by
na jejím základě došlo ke změně původní nájemní smlouvy a ke změně v obsahu
stávajícího nájemního vztahu na dobu neurčitou v nájemní vztah na dobu
určitou. Z obsahu předmětné nájemní smlouvy přitom ani nevyplývá, že by šlo o
dohodu o zániku původního nájemního vztahu a jeho nahrazení novým. Vzhledem k
tomu, že vedle sebe nemohou obstát dvě nájemní smlouvy různého obsahu ke
stejnému bytu, pak dle názoru odvolacího soudu předmětná nájemní smlouva -
tak, jak byla formulována - nezměnila obsah původního nájemního vztahu; tím,
že byla sjednána za jeho trvání, byla sjednána neplatně. Odvolací soud uzavřel,
že žalovanému svědčí i nadále k předmětnému bytu právo nájmu na dobu
neurčitou.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (zastoupena
advokátem) včasné dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 238 odst. 1
písm. a) o.s.ř., a v němž uplatnila dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm.
c) a d) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně
neprokázala, že předmětnou nájemní smlouvou došlo ke změně původního nájemního
vztahu, a namítá, že tento závěr je v „naprostém rozporu s tvrzeními obou
účastníků i provedenými důkazy“. Uvádí, že při uzavírání smlouvy „vycházela z
domněnky, že nájemní poměr neexistuje,“ a dovozuje, že z vyjádření obou
účastníků vyplývá, že účelem smlouvy bylo „upravit vzájemná práva a povinnosti
do budoucna bez ohledu na stávající stav, tedy spornou existenci či neexistenci
nájemního poměru“, a „změnit stav nejistý na stav jistý“. Odvolací soud (uvádí
se dále v dovolání) „naprosto opomenul“ okolnosti uzavření smlouvy a vůli
účastníků, a to i při jejím výkladu. Pokud jde o právní posouzení věci,
dovolatelka - byť se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že vedle sebe
nemohou existovat dvě nájemní smlouvy ke stejnému bytu různého obsahu -
dovozuje, že smlouva uzavřená za trvání nájemního vztahu je vždy změnou tohoto
vztahu; okolnost, že mezi účastníky již vzájemná práva a povinnosti existují,
resp. zda je jim tato okolnost známa či nikoliv, nemůže být důvodem
neplatnosti nové smlouvy. Dovolatelka má za to, že předmětná nájemní smlouva
není neplatná ani z toho důvodu, že by jejím uzavřením byl obcházen zákon,
neboť řešila stav nejistoty ve vzájemných vztazích účastníků. Navrhla, aby
napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve svém dovolacím vyjádření vyvracel argumentaci žalobkyně a ztotožnil
se s rozhodnutím odvolacího soudu; navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
prvních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno 26. 10. 1999,
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem
č. 30/2000 Sb., tj. účinném do 31. 12. 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání je podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně
ve věci samé, a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm.
c) a d) o. s. ř.
Z ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán
uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení; k vadám
vyjmenovaným v § 237 odst. 1 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.
s. ř.) dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání namítány. Vady tohoto
druhu však tvrzeny nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř. Může jít o
situaci, kdy soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, anebo naopak pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo jestliže v hodnocení
důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly
najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti,
event. věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů
neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133
až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení
věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud
dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl vycházet z
jiného důkazu, že některý důkaz není důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než uvedených
důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
O nesprávné právní posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) jde v
případě, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný
právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze
skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry.
V projednávané věci opřel odvolací soud své zamítavé rozhodnutí o závěr, že
předmětná nájemní smlouva nevyvolala právní následek v podobě změny stávajícího
nájemního vztahu žalovaného k předmětnému bytu na dobu neurčitou v nájemní
vztah na dobu určitou. Rozhodujícím skutkovým zjištěním, jež bylo významné pro
právní posouzení věci odvolacím soudem (pro dovození konkrétních práv a
povinností účastníků), bylo tudíž zjištění o obsahu smlouvy, tj. zjištění, k
čemu směřovala vůle účastníků tohoto právního úkonu.
Podle § 516 odst. 1 obč. zák. mohou subjekty závazkového (tedy i nájemního)
vztahu dohodou změnit vzájemná práva a povinnosti, tj. obsah daného vztahu
(tzv. kumulativní novace). Mohou se též dohodnout, že dosavadní závazek zaniká
a nahrazuje se závazkem novým - § 570 obč. zák. (tzv. privativní novace).
Institut změny závazku (kumulativní novace) pojmově předpokládá, že k němu
dochází za trvání stávajícího závazkového vztahu; také privativní novace jako
právní skutečnost současně působící jak zánik závazku stávajícího, tak i
vznik závazku nového, vychází z předpokladu, že zde existuje závazkový vztah,
který má být nahrazen novým (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9.
2001, sp. zn. 20 Cdo 2352/99).
Pro rozlišení, zda jde o kumulativní či privativní novaci je rozhodná vůle
jeho účastníků. Při zjišťování jejího obsahu se uplatní i výkladové pravidlo
vyjádřené v § 35 odst. 2 obč. zák., podle něhož právní úkony vyjádřené slovy je
třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle
vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým
projevem.
Součástí skutkových zjištění, z nichž odvolací soud po doplnění dokazování
vycházel, bylo též zjištění (učiněné z výpovědí účastníků), že žalobkyně
vycházela při uzavírání této smlouvy z předpokladu, že žalovanému nesvědčí k
předmětnému bytu právo nájmu, neboť jí existenci takovéhoto práva nedoložil,
jakož i zjištění o obsahu listiny - písemné smlouvy, uzavřené mezi účastníky
30. 1. 1997, z niž nevyplývá žádné ujednání účastníků o tom, že by tato smlouva
měnila či rušila stávající nájemní vztah žalovaného k předmětnému bytu.
Uvedená skutková zjištění jsou podložena důkazy, které byly v řízení
provedeny, a v jejich hodnocení není logický rozpor.
Odvolací soud tedy nepochybil, když dospěl k závěru, že předmětná nájemní
smlouva nebyla způsobilá vyvolat právní následek (tvrzený žalobkyní) - změnu
stávajícího nájemního vztahu žalovaného k předmětnému bytu, nesměřovala-li vůle
účastníků k vyvolání takovéhoto právního následku. Ostatně i sama dovolatelka
v dovolání připouští, že při uzavírání smlouvy „vycházela z domněnky, že
nájemní poměr neexistuje“; její vůle nemohla tedy logicky směřovat k jeho
změně. Správná je též úvaha odvolacího soudu, že předmětná smlouva nebyla ani
dohodou o zániku stávajícího závazku (nájemního vztahu na dobu neurčitou) a
jeho nahrazení závazkem novým (nájemním vztahem na dobu určitou), neboť uvedená
skutková zjištění neskýtají pro opačný závěr oporu.
Za tohoto stavu je správný i právní závěr odvolacího soudu, že žalovanému
nadále svědčí právo nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou, když existence
jiné právní skutečnosti, která by mohla způsobit jeho změnu či zánik, nebyla v
řízení tvrzena ani prokázána. Pokud dovolatelka argumentuje námitkou, že vůle
účastníků smlouvy směřovala k úpravě vzájemných sporných práv a povinností, je
třeba uvést, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem věci tak, jak byl
zjištěn odvolacím soudem (§ 243a odst. 2 o. s. ř.), a nemůže jeho rozhodnutí
přezkoumávat z pohledu nově (až v dovolání) uplatňovaných skutečností.
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných
dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně jako
nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně (dovolatelka) nebyla v
dovolacím řízení úspěšná, a je proto povinna nahradit procesně úspěšnému
žalovanému účelně vynaložené náklady tohoto řízení. Při stanovení výše těchto
nákladů postupoval dovolací soud podle dosavadních právních předpisů (vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb., dále jen „vyhláška“), neboť
dovolací řízení bylo zahájeno dne 11. 2. 2000 (kdy bylo dovolání odevzdáno k
poštovní přepravě), tedy před účinností zákona č. 30/2000 Sb. - srov. část
dvanáctou, hlavu první, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb. Uvedené náklady sestávají
z odměny za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání ve výši 500.- Kč
(§ 9 odst. 1 ve spojení s § 7, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky) a z režijního
paušálu ve výši 75.- Kč (§ 13 odst. 1 a 3 vyhlášky).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné soudní rozhodnutí,
může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 8. ledna 2002
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu