26 Cdo 894/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Michala Mikláše, v právní věci
žalobce Bytového družstva F., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. Ž.,
zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2
pod sp. zn. 13 C 90/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 22. června 2000, č. j. 22 Co 206/2000-51, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2000, č.
j. 22 Co 206/2000-51 a rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 2 ze dne 30. dubna 1999, č. j. 13 C 90/98-25 se zrušují a věc se
vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3O. dubna 1999, č.
j. 13 C 90/98-25, zavázal žalovaného vyklidit byt o
velikosti dva pokoje a kuchyň s příslušenstvím I. kategorie, jehož vchod je
vedle schodů do kotelny ve zvýšeném přízemí domu čp. 2238 v P. a tento
vyklizený byt předat žalobci do dvou měsíců od právní moci rozsudku. Rozhodl
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. června 2000, č. j. 22 Co 206/2000-51, potvrdil rozsudek soudu
I. stupně, žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího
řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání proti rozsudku. Odvolací soud
dovodil, že si soud I.stupně opatřil pro své rozhodnutí správná a postačující
skutková zjištění, která správně hodnotil a věc posoudil odpovídajícím způsobem
i po stránce právní. Vycházel z toho, že smlouvou o přenechání služebního bytu
LBD Praha k dočasnému užívání převzal žalovaný předmětný byt na dobu trvání
vedlejšího pracovního poměru u družstva a zavázal se vrátit zapůjčený byt bez
jakýchkoliv nároků na náhradní byt či ubytování a současně též tento byt
vyklizený družstvu odevzdat nejpozději do 15 dnů od skončení pracovního poměru. Smlouva byla uzavřena výslovně podle ustanovení § 397 občanského zákona (dále
jen o.z.) v tehdy platném znění, který stanovil, že nemovitost nebo její část
lze dohodou přenechat jinému k dočasnému užívání. Podle ustanovení § 398 o.z. skončí užívání uplynutím doby, na kterou bylo dohodnuto a nebyla-li
tato doba určena, skončí uplynutím doby, v níž bylo nebo mohlo být dosaženo
účelu, ke kterému byla nemovitost do užívání přenechána. Námitku neplatnosti
smlouvy podle ustanovení § 39 o.z. pro rozpor se zákonem soud neshledal
důvodnou, neboť účelem uzavření této smlouvy bylo dočasně uspokojit bytovou
potřebu žalovaného po dobu, po kterou bude vykonávat pro družstvo sjednané
domovnické práce v rámci vedlejšího pracovního poměru s tím, že spolu se
skončením výkonu těchto prací, skončí i právní důvod k užívání tohoto bytu. Žalovaný navíc pominul skutečnost, že byla-li by předmětná smlouva skutečně
neplatná, jak tvrdí, pak by neměl od počátku žádný právní titul k bydlení v
tomto bytě, neboť mu nebyl, a to ani jako byt služební, přidělen způsobem,
který vyžadovaly tehdy platné předpisy. Novelizací občanského zákoníku byla
ustanovení § 397 a 398 o.z. zrušena, novelizovaný o.z. od 1.1.1992
tento právní vztah, na který dopadala, již neupravoval a k transformaci práva
žalovaného ke spornému bytu na nájemní poměr podle této novely
nedošlo. Od tohoto data tedy žalovaný užíval byt jen na základě
souhlasu právního předchůdce žalobce. Ten však již s dalším užíváním tohoto
bytu nesouhlasil, především proto, že pracovní poměr žalovaného u družstva
skončil ke dni 31. 10. 1994. Žalovaný tak bydlí v předmětném bytě bez právního
důvodu. Odvolací soud uzavřel, že nelze akceptovat ani námitku žalovaného, že
výkon práva je v daném případě v rozporu s dobrými mravy, tak jak má na zřeteli
ustanovení § 3 odst. 1 o.z., neboť podle konstantní judikatury soudů lze toto
ustanovení použít jen na výkon již existujících práv a povinností. Proto soud
nemůže s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 o.z. svým rozhodnutím neexistující
právo a povinnost založit a odepřít tudíž žalobci výkon jeho
existujícího práva ve prospěch žalovaného, který ve vztahu k žalobci žádné
zákonem chráněné právo nemá.
Dále odvolací soud konstatoval, že soud prvního
stupně nepochybil, když za situace, kdy žalobě na vyklizení bytu vyhověl,
současně nezamítl druhý, podmíněně formulovaný požadavek žalobce, aby soudem
bylo dáno přivolení k výpovědi z nájmu bytu (pokud by skutečně takový vztah
existoval).
Rozsudek soudu druhého stupně nabyl právní moci dne 14. 9. 2000.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal žalovaný osobně u
soudu prvního stupně dne 26. 9. 2000 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje
z ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) a jako
dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci s odkazem na ustanovení §
241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. K odůvodnění tvrzení, že napadený rozsudek má po
právní stránce zásadní význam uvedl, že odvolací soud se nevypořádal s tím, jak
posuzovat právní vztahy vzniklé po zrušení příslušných ustanovení
o.z. novelou zák. č. 509/1991 Sb., při absenci přechodných ustanovení a
nevyřešil otázku, zda časové omezení trvání právního vztahu lze platně
dohodnout v závislosti na skutečnostech, o nichž není v době
ujednání o časovém omezení právního vztahu zřejmé, kdy nastanou.
V písemně podaném vyjádření žalobce navrhl, aby dovolání žalovaného
bylo odmítnuto, protože podle jeho názoru jsou závěry soudu prvního i druhého
stupně, co se týče charakteru smlouvy a doby na kterou byla uzavřena,správné.
Zdůraznil především, že žalobce nikdy žádným způsobem nenaznačil, že by snad
vztah na základě dohody o dočasném užívání části nemovitosti podle §
397 odst. 1 o.z. v tehdy platném znění, považoval za vztah nájemní. Ani po
skončení pracovního poměru žalovaného neučinil žalobce žádný právní úkon, který
by směřoval ke vzniku nájmu předmětného bytu. Fakt, že žalobce podal žalobu na
vyklizení až po několika letech, nelze vykládat tak, že zde byl projev vůle,
směřující ke vzniku nájemního vztahu.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších přepisů, a některé další zákony, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
nebo vydaným po řízení, provedeném podle dosavadních právních předpisů, se
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§
240 odst. 1 o.s.ř.) řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1
o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými
ustanovením § 241 odst. 2 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustností
dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř., je
třeba v případě, že je dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat
otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení § 238
odst. 1 o.s.ř. a § 239 odst. 1 a 2 téhož zákona.
V posuzované věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
v celém rozsahu. Odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně
nepředcházel případný jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu (§ 238
odst. 1 o.s.ř.). Soud druhého stupně též ve výroku nevyslovil, že je proti jeho
rozsudku dovolání přípustné (§ 239 odst. 1 o.s.ř.), resp. žalovaným v tomto
směru podaný návrh dokonce výslovně zamítl. Žalovaný totiž ještě před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku, ve smyslu ustanovení § 239 o.s.ř. navrhl,
aby v případě, že rozhodnutí soudu prvního stupně bude potvrzeno, soud druhého
stupně vyslovil přípustnost dovolání proti takovému rozhodnutí.
Podle § 239 odst. 2 o.s.ř., nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl
učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané
tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Jestliže takto
zákon uděluje toto oprávnění za výslovného předpokladu, že jde o
rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, pak je nutno dovodit, že
dovolání v těchto případech může být připuštěno jen pro řešení právních otázek.
Z této zákonné zásady proto vyplývá, že dovolatel je oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř.,
jen z důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., tj. pouze proto, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zákon ve zmíněném ustanovení § 239 odst. 2 dává dovolacímu soudu
oprávnění posoudit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž by jinak dovolání nebylo přípustné. Jde o řešení, které umožňuje v
konkrétní věci zvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje jeho přezkoumání v
dovolacím řízení. Je nepochybné, že připuštění přezkoumání rozhodnutí
odvolacího soudu tímto způsobem má povahu výjimečného opatření, a že je
vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby
šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí
odvolacího soudu. Musí se současně jednat o takové právní otázky, jejichž
právní význam se především vztahuje ne toliko úzce k vlastní projednávané věci,
ale jejich dopad je třeba posuzovat obecně. K naplnění tohoto předpokladu proto
dochází zejména tehdy, jde-li o řešení právních otázek v právní teorii a praxi
dosud sporných a judikaturou neřešených, nebo eventuálně i tehdy,
jestliže v rozhodnutí odvolacího soudu je řešena právní otázka v rozporu s
hmotným právem. Právě o poslední z uvedených případů jde v posuzované věci.
Proto dovolací soud především dovodil, že dovolání v označené věci je přípustné
podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
Za tohoto stavu dovolací soud dále přihlédl ke skutečnosti, že dovolání
vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
Napadený rozsudek Městského soudu v Praze poté přezkoumal v souladu s
ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí
není možno považovat za správné (§ 243b odst. 1 o.s.ř.).
S přihlédnutím ke znění ustanovení § 242 o.s.ř. je nutno uvážit, že
právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem
dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 237 o.s.ř., a pokud je dovolání
přípustné, pak i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Z dovolání žalovaného nevyplývá, že by obsahovalo výtky ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., přičemž existence takových vad se nepodává ani
z obsahu spisu. Totéž lze říci o případných jiných vadách, které by mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Při uvážení oprávněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu ve
smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. bylo třeba vzít zejména v
úvahu, že podstatou rozhodnutí odvolacího soudu bylo, že – jak již bylo uvedeno
– smlouva (mezi účastníky ze dne 28. května 1991) byla uzavřena výslovně podle
ustanovení § 397 o.z. v tehdy platném znění, za podmínek obsažených v tehdejším
ustanovení § 398 o.z. Tuto smlouvu pak soud nehodnotil jako případně neplatnou
podle ustanovení § 39 o.z. pro rozpor se zákonem, když dovodil, že
jejím účelem bylo dočasně uspokojit bytovou potřebu žalovaného po dobu, po
kterou bude vykonávat pro družstvo sjednané domovnické práce v rámci vedlejšího
pracovního poměru s tím, že spolu se skončením výkonu těchto prací skončí i
právní důvod k užívání tohoto bytu. (Sám tento byt mu jinak tehdy nebyl, a
to ani jako byt služební, přidělen způsobem, který vyžadovaly v té době platné
předpisy.).
Novelizací občanského zákoníku byla ustanovení § 397 a 398 o.z.
zrušena, přičemž novelizované znění o.z. od 1.1.1992 tento právní vztah, na
který do té doby dopadala, neupravoval. Nedošlo tak k transformaci práva
žalovaného ke spornému bytu na nájemní poměr podle této novely. Podle
odvolacího soudu proto od tohoto data žalovaný užíval byt jen na základě
souhlasu právního předchůdce žalobce. Ten však již s dalším užíváním tohoto
bytu nesouhlasil, především proto, že pracovní poměr žalovaného u družstva
skončil ke dni 31. 10. 1994. Žalovaný tak bydlí v předmětném bytě bez právního
důvodu. Tyto úvahy odvolacího soudu však zcela v plné šíři nepostihují možný
vliv vývoje právní úpravy na úroveň vztahů mezi účastníky, pokud se týče
původního, smlouvou účastníků založeného, práva žalovaného k sporem dotčenému
bytu.
Byl-li uvedený vztah založen v roce 1991 smlouvou účastníků na základě
tehdy platného ustanovení § 397 o.z., pak odvolací soud ovšem správně
konstatoval, že toto ustanovení, včetně navazujícího ustanovení § 398 o.z.,
bylo novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. s účinností od 1. ledna 1992 z
občanského zákoníku vypuštěno, přičemž k případné transformaci dosavadního
práva žalovaného na (eventuální) nájem bytu (§ 685 násl.
o.z.), podle této novely nedošlo. V průběhu řízení však bylo deklarováno, že
žalovaný i poté v tomto bytě bydlil a současně až do 31. října
1994 trval jeho vedlejší pracovní poměr, na nějž zmíněná původní smlouva
účastníků odkazovala. Odvolací soud má zato, že důvodem pro to byl souhlas
žalobce. Nedostatkem jeho úvah však je, že se již nezabývá tím, jaký právní
obsah měl tehdejší vztah účastníků, pokud se týče dotčeného bytu, a jaké
případné právní účinky je třeba s ním spojovat.
Z ustanovení § 397 a § 398 o.z. vyplývalo, že právní vztah přenechání
nemovitosti k dočasnému užívání se vyznačoval dočasností. Tím se takový vztah
odlišoval od právního vztahu osobního užívání bytu, který byl pojmově vztahem
časově neomezeným (srovnej § 153 o.z., ve znění účinném do 31. prosince 1991).
Dočasnost tohoto vztahu ovšem nevylučovala i sjednání dohody bez stanovení doby
užívání. Právní vztah dočasného užívání nemovitosti se od právního vztahu
osobního užívání bytu odlišoval i způsobem vzniku a zániku, neboť zatímco
uzavření dohody o dočasném užívání (včetně dohody o způsobech jejího zániku)
bylo zásadně v dispozici jejích subjektů, vznik a zánik osobního užívání bytu
byl upraven kogentními ustanoveními zákona. V neposlední řadě se oba tyto
vztahy odlišovaly i co do svého obsahu (co do vymezení práv a
povinností subjektů) a předmětu užívání.
Za situace, kdy však občanský zákoník s účinností od 1. ledna 1992 již
právní vztah dočasného užívání nemovitosti výslovně neupravoval, bylo nezbytné
na vztah, který byl založen ještě podle uvedených ustanovení v době jejich
účinnosti, užít ustanovení upravující vztah obsahem i účelem nejbližší (§ 853
o.z.). Tím je – za předpokladu, že za přenechání nemovitosti
do dočasného užívání byla sjednána úplata – právní vztah nájmu ve smyslu
ustanovení § 663 násl. o.z., neboť jeho obsahem je též přenechání věci do
užívání jinému, a to dočasně a za úplatu (nikoliv však vztah nájmu bytu ve
smyslu ustanovení § 685 násl. o.z. (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu
ČR ze dne 21. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 2138/99).
Jak vyplývá z napadeného rozsudku, odvolací soud při svém rozhodování z
uvedených skutečnosti nevycházel, aniž by uvážil aplikaci zmíněného ustanovení
§ 853 o.z. ve spojení s § 663 téhož zákona a posoudil tak, zda žalovaný i
nadále opíral užívání předmětné nemovitosti o konkrétní právní titul.
Jen pro úplnost je nutno dodat, že pokud předmětná smlouva o přenechání
služebního bytu vymezila dobu užívání tohoto bytu na období trvání pracovního
poměru žalovaného, bylo určení doby, na niž bylo užívání dohodnuto, vázáno na
událost, o níž nebylo jisto, zda, resp. kdy v budoucnu nastane.
Toto vymezení doby užívání není možno považovat za určité, takže je nutno
dovodit, že doba, na kterou bylo užívání předmětné nemovitosti dohodnuto nebyla
určena (§ 398 věta druhá o.z. ve znění účinném do 31. prosince 1991).
Z vyložených důvodů je proto patrné, že z hlediska dovolatelem
uplatněných důvodů dovolání, není možno dovoláním napadené rozhodnutí ve věci
samé Městského soudu v Praze pokládat za správné (§ 243b odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky proto z uvedeného důvodu a aniž nařídil jednání
(243a odst. 1 o.s.ř.) tento rozsudek, včetně předcházejícího rozsudku soudu
prvního stupně, zrušil a vrátil věc posléze uvedenému soudu k dalšímu řízení (§
243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního
stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2001
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu