NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
26 Cdo 906/2006-80
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka
ve věci žalobce hl. m. P., proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátem, o
vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 177/2002,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října
2005, č.j. 14 Co 474/2005-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 2. 2005,
č.j. 27 C 177/20024-33, uložil žalovanému je povinen vyklidit byt č. 3 o
velikosti 3+1 I. kategorie ve IV. podlaží domu č.p. 853 na ul. N. v P. 1, k.ú.
N. (dále jen „byt“ nebo „předmětný byt“) a vyklizený jej předat žalobci do 15
dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Podle soudu prvního
stupně žalovaný nesplnil podmínku pro přechod nájmu bytu ve smyslu § 706 odst.
1 věty druhé občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen
„obč. zák.“), neboť ke dni smrti původní nájemkyně bytu Věry Wolfové (tj. 18.
3. 2002) měl vlastní byt. Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů za
prokázané, že žalovaný byl ke dni smrti původní nájemkyně bytu spoluvlastníkem
rodinného domu č.p. 62 v D., k.ú. H., který dle kolaudačního rozhodnutí slouží
k bydlení, a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že „mít vlastní
byt“ znamená disponovat takovým právním titulem, který zakládá právo na
bydlení, jež podle své povahy slouží k trvalému uspokojování potřeby bydlet,
přičemž tuto podmínku splňuje i ten, komu svědčí právo společného nájmu či
právo bydlení z titulu spoluvlastnictví.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne
25. 10. 2005, č.j. 14 Co 474/2005-66, napadený rozsudek změnil tak, že žalovaný
je povinen předmětný byt vyklidit do čtyř měsíců od právní moci rozsudku, jinak
jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil
skutková zjištění soudu prvního stupně (§ 213 o.s.ř.) a dospěl ke skutkovému
závěru, že žalovaný a jeho manželka M. K. měli ke dni smrti původní nájemkyně
bytu ve společném jmění manželů rodinný dům č.p. 62 v D., že tento dům
obsahoval jednu bytovou jednotku a že ke dni 7. 2. 2005 byla vlastníkem tohoto
domu pouze M. K. Dále vzal odvolací soud za prokázané, že žalovaný a jeho
manželka uzavřeli dne 8. 3. 1999 dohodu o užívání bytu před rozvodem, podle níž
bude nadále užívat rodinný dům v D. M. K. spolu se synem L. K. a žalovaný spolu
s dcerou M. K. bude užívat předmětný byt. Odvolací soud s odkazem na judikaturu
Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že právní posouzení soudu prvního stupně
bylo správné, a uzavřel, že skutečnost, že v rodinném domě v D., jehož výlučným
vlastníkem je v současné době bývalá manželka žalovaného M. K., se nachází
pouze jedna bytová jednotka, kterou obývá bývalá manželka žalovaného spolu se
synem, je z hlediska posouzení, zda byla ke dni smrti původní nájemkyně
předmětného bytu ze strany žalovaného splněna podmínka neexistence vlastního
bytu, irelevantní. Dále dospěl odvolací soud k závěru, že výkon práva žalobce v
daném případě neodporuje dobrým mravům ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák., neboť žalovaný se dobrovolně dohodl se svou manželkou, že nadále bude
společnou nemovitost užívat ona, a z tohoto důvodu nelze žalobce omezovat ve
výkonu jeho vlastnického práva. Uvedené skutečnosti odvolací soud zohlednil při
rozhodování o lhůtě k plnění a stanovil žalovanému lhůtu k vyklizení bytu v
délce čtyř měsíců.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o.s.ř.“) a co do dovolacího důvodu výslovně odkazuje na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o.s.ř. Dovolatel má rozhodnutí
odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, protože se soud dostatečně nevypořádal se
všemi důkazy, nezjistil všechny rozhodné okolnosti, zejména okolnosti týkající
se dohody žalovaného a jeho bývalé manželky o užívání bytu v rodinném domě v
D. před rozvodem, případně neprovedl další důkazy k prokázání skutečnosti, že
žalovaný v rodinném domě v D. nebydlel. Dále dovolatel namítá, že soud
neprovedl výklad pojmu „nemá vlastní byt“ s ohledem na tento případ, a
navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně dovolatel navrhuje, aby dovolací soud
odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem
2 a 3 zákona č. 59/2005 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve
znění účinném do 31. 3. 2005 (dále též jen „o.s.ř.“) a shledal, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného
prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být
přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných
(způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v té části, jíž byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn ohledně délky lhůty k plnění, není přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a), b) a c) o.s.ř. již proto, že výrok o lhůtě k plnění není
rozhodnutím ve věci samé. Pojem „věc sama” je totiž právní teorií i soudní
praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede –
tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto. V
posuzovaném případě bylo věcí samou vyklizení bytu. Přípustnost dovolání nelze
opřít ani o další ustanovení občanského soudního řádu, upravující přípustnost
dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. § 238 odst. 1, § 238a odst. 1,
§ 239 o.s.ř.).
Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání v části směřující proti
potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku, která je upravena ustanoveními § 237
odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho
prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3
o.s.ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Jelikož ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice
správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z
podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a
povinnostech účastníků).
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i kdyby jimi bylo řízení postiženo, přípustnost dovolání
nezakládají a lze k nim přihlédnout (i z úřední povinnosti) pouze v případě
přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.), nemůže být námitka vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci
pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatel
uplatňuje jako dovolací důvod vadu řízení, které se odvolací soud měl dopustit
tím, že se nevypořádal se všemi provedenými důkazy, popř. neprovedl důkazy
další, nemůže tato námitka založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud k ní proto přihlédnout nemohl, i kdyby touto
vadou bylo řízení skutečně postiženo.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že neprovedl výklad pojmu „nemá vlastní
byt“ s ohledem na daný případ, lze tuto jeho námitku (ve smyslu ustanovení § 41
odst. 2 o.s.ř.) vzhledem k výslovnému uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b) posoudit jako námitku nesprávného právního posouzení. Ani tato
námitka však není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř., neboť pojem „mít vlastní byt“ je v soudní praxi vykládán
jednotně a odvolací soud se v daném případě od tohoto ustáleného výkladu
neodchýlil.
Slovy „mít vlastní byt” zákon postihuje nejen právo bydlení, jehož titulem je
vlastnictví bytu (nemovitosti), nýbrž všechny právní důvody, od nichž se odvíjí
takové právo na bydlení, jež svým charakterem slouží k trvalému (nikoliv
přechodnému) uspokojování bytové potřeby jeho nositele. Jestliže osoba uvedená
v citovaném ustanovení má k dispozici některý z těchto titulů bydlení, pak
přechodem nájmu v její prospěch nelze spravedlivě pronajímatele omezovat ve
volném nájmu bytu. Uvedený závěr Nejvyšší soud České republiky dovodil již v
rozsudku ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 59/96, uveřejněném pod č. 34 v
sešitu č. 4 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura a rovněž v rozsudku ze dne
27. 4. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/98, uveřejněném pod č. 20 v sešitu č. 3 z roku
2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K témuž výkladu zákonem použité
terminologie „mít vlastní byt” (§ 706 odst. 1 obč. zákoníku) se Nejvyšší soud
přiklonil i v rozsudku ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 883/96, uveřejněném
pod č. 98 v sešitu č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, v němž uvedl,
že způsobilost založit trvalé bydlení je dána objektivními znaky právního
titulu zakládajícího právo na bydlení trvalé povahy, nikoli subjektivní vůlí
toho, komu svědčí. A dále zde uvedl, že jestliže osoba uvedená v § 179 odst. 1
obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 (nyní § 706 odst. 1) je v den smrti
uživatele nositelem takového titulu (vlastnického, nájemního apod.), není
podstatné, že bydlení na jeho základě zamýšlí v budoucnu ukončit. Závěru, že k
přechodu práva nedojde, nepřekáží ani okolnost, že vlastní byt této osoby je
situován v cizině. Také ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze
dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 59/96, a ze dne 29. 10. 1998, sp. zn. 26 Cdo
1961/98, Soudní judikatura 4/1999 a 10/1999, pořadová čísla 34 a 100) se
Nejvyšší soud stejným způsobem vyslovil k výkladu pojmu “mít vlastní byt” ve
smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. V posléze citovaném rozhodnutí pak rovněž
dovodil, že podmínka přechodu nájmu podle § 706 odst. 1 obč. zák., spočívající
v tom, že osoba zde uvedená nemá vlastní byt, musí být splněna ku dni smrti
nájemce (nepostačí, že se tak stane později), a že podmínku „vlastního bytu”
splňuje i ten, komu svědčí právo bydlení z titulu spoluvlastnictví. Stejně tak
v rozsudku ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 26 Cdo 349/99, Nejvyšší soud dovodil, že
o „vlastní byt“ ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. jde tehdy, svědčí-li osobě
zde uvedené takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale
uspokojit její bytovou potřebu; je nerozhodné, zda tato osoba ze subjektivních
důvodů takovýto právní důvod bydlení nerealizuje. V uvedených souvislostech
nelze ani přehlédnout, že již v rozsudku ze dne 15. 11. 1999, sp. zn. 26 Cdo
1428/98, uveřejněném pod č. 3 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní
judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že okolnost, že rozvedený manžel, který
nebyl uznán nájemcem družstevního bytu, se v průběhu řízení podle § 705 odst. 2
věty druhé obč. zák.
bez vážného důvodu zbavil možnosti bydlet v domě, jehož je
spoluvlastníkem, lze zhodnotit při úvaze, zda mu ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. neodepřít právo na bytovou náhradu, jež by mu jinak (§ 712 odst. 3 věta
druhá obč. zák.) příslušela.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c/ o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.)
Nejvyšší soud neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným
usnesením.
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak
žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak
měl proti žalovanému právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2006
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu